Hlavní strana » Články a eseje » Jiří Dienstbier si naši úctu…

Jiří Dienstbier si naši úctu zaslouží

Články a eseje, 10. 1. 2011

Když jsem minulý týden dostal k odsouhlasení seznam účastníků státní večeře, která se bude počátkem února konat na Pražském hradě u příležitosti návštěvy makedonského prezidenta Ivanova, bez sebemenšího váhání jsem kývnul na účast předsedy zahraničního výboru Senátu Jiřího Dienstbiera. O jeho vážné nemoci jsme sice věděli, ale nějak jsme ji nebrali na vědomí.

Jiří Dienstbier byl mužem listopadu 1989. Tehdy jsem se s ním také prvně osobně setkal. Na jeho veřejné působení v šedesátých letech se nepamatuji a i když jsem v éře normalizace měl kontakt s řadou známých tváří našeho disidentského hnutí, s ním jsem se osobně nikdy nesetkal. V listopadových a prosincových jednáních Občanského fóra jsme se však vídali velmi často a musím potvrdit, že v nich hrál významnou roli. V úvahách o tom, kdo by se měl stát prvním polistopadovým ministrem zahraničí prakticky neměl konkurenta a i s odstupem času bych rád řekl, že se s touto funkcí vypořádal úspěšně. Jeho fotografie stříhání drátů na československo-německé hranici je a jistě zůstane součástí učebnic dějepisu. Strávili jsme spolu dva a půl roku ve federální vládě ve chvílích zcela rozhodujících rozhodování a naše občas odlišné názory nevedly k jakékoliv formě nepřátelství.  Byl politikem oblíbeným a s úsměvem musím říci, že se tehdy – a to už se teď zdá opravdu půvabné – část naší ženské populace dělila na havlovky, dienstbierovky a klausovky. Díky své intenzivní aktivitě v roli ministra zahraničních věcí se mu podařilo uvádět Československo do povědomí světa. To byl významný čin.

Ideově jsme na stejné straně barikády nestáli. Jiří Dienstbier nicméně uměl být politickým soupeřem, nikoliv politickým nepřítelem. To jsem vždy považoval za cenné. Po rozdělení Občanského fóra založil, oproti mé ODS konkurenční, Občanské hnutí, které však ve volbách roku 1992 skončilo pod hranicí pěti procent. Nebudu se pokoušet popisovat, co všechno dělal v posledních dvou desetiletích, ale jeho posledním politickým angažmá bylo senátorství za ČSSD.

Vážil jsem si toho, že nebojoval staré války, čímž se odlišoval od části generace roku 1968, která si svou někdejší komunistickou minulost léčí prázdným demonstrativním antikomunismem. To Jiří Dienstbier nikdy nepotřeboval a do této laciné pózy nikdy nesklouzl. Zůstal propagátorem socialismu s lidskou tváří, a proto skončil u sociální demokracie. Byl – alespoň v mých očích – autentickým socialistou, nikoli pouhým levicovým intelektuálem kavárenského typu. Proto jsem zmínil fenomén politického soupeření, nikoli nepřátelství, které předváděla a dodnes předvádí řada jeho přátel. Nepřekvapuje mne, že byl důsledným stoupencem Evropské unie, protože ta je v podstatě produktem sociálně demokratické ideologie.

Mezinárodní politikou se zabýval a rozuměl jí. Měl své názory, nikoli názory, které v té či oné chvíli byly módní a politicky korektní. Nejvíce se to projevilo v jeho odvážném nesouhlasu s tím, jak Západ zacházel s Jugoslávií. Zejména v tom byl ve svém ideovém okruhu v naprosté izolaci a i teď jsem rád, že věděl, že ho v tomto ohledu zcela podporuji. I proto jsem považoval za nezbytné, aby se zúčastnil státní večeře s makedonským prezidentem. Bohužel už tam nebude. A bude nám chybět.

Václav Klaus, MF Dnes, 10. ledna 2011