---

Hlavní strana » Rozhovory » Václav Klaus pro časopis TO:…

---

Václav Klaus pro časopis TO: Mám obavy, lidé volí setrvačně a bojí se změny

Rozhovory, 30. 9. 2025

Volební rozhovor s prezidentem Klausem v jeho Institutu na pražské Hanspaulce začíná diskusí, jestli nás letos čekají desáté nebo jedenácté svobodné volby od listopadu 1989. Já jsem si spočítal, že desáté, Václav Klaus jedenácté. Když vám něco tvrdí ekonom formátu Václava Klause, samozřejmě ustoupíte, zvláště, když má pravdu. (Do svého výčtu jsem nepočítal – bůhvíproč – ty úplně první volby v roce 1990.) 

Téměř před každými volbami jsme slyšeli totéž, co před letošními: že jde o osudovou volbu, ve které se rozhodne o charakteru naší země. Přestože sám sebe považuji za starého politického harcovníka, někdy i cynika, který zažil před volbami mnohé, tak se mi zdá, že letos by ta volba mohla být opravdu osudová. Že se náš svět řítí do propasti a ten pád je třeba aspoň trochu přibrzdit. 

Debatu o tom, že každé volby jsou osudové, dobře znám. Člověk má samozřejmě sklon se pobaveně dívat na zdánlivě hloupé politiky všech minulých období, kteří ve všech volbách viděli osudovost. Ale volby v podstatě osudové jsou, protože charakter země proměňují. Jde o to, jestli už nastala nová kvalita, nebo ještě ne. Myslím, že kumulací nejrůznějších jevů, ke kterým u nás i ve světě došlo, opravdu k jisté nové kvalitě dochází. Cítím to velmi silně, mluvím o tom na různých konferencích po celém světě a bylo by nefér neříct si, že to je možná ten důvod, proč se berou naše letošní volby jako osudové. Druhá věc ovšem je, jestli si to naše politické strany uvědomují. Rétoricky frázi o osudovosti pronesou, ale jde o to, jestli si vážnost opravdu uvědomují. Jestli je vůbec nějaká politická strana, která téma osudovosti těchto voleb sama v sobě nese. Já vám předem říkám, že nikoli.

Já mám na mysli hlavně falešné dilema, které nám je předkládáno: Musíme stát na správné straně, patříme na Západ, ne na Východ. Četl jsem váš projev, který jste minulý týden pronesl ve francouzském Cap Ferratu, kde za jeden z problémů dnešní doby označujete fakt, že pravice v Evropě není schopna spolupracovat, na rozdíl od levice. Dá se to vztáhnout i na české prostředí? Ta nespolupráce nebo nepochopení toho, co je důležité nebo nedůležité? 

Levice má od Marxe v sobě zakořeněné ono „Proletáři všech zemí, spojte se“, to je její genová věc, levičáci se proto jsou vždycky schopni domluvit. Pravice toho schopná není. V této souvislosti to ale vidím ještě tragičtěji. Myslím, že pravice vymizela. Pravice není, u nás se o žádné pravici nedá mluvit.

Není ona nespolupráce pravice dána také tím, že každá z nich už v uvozovkách vlastně hasí požár a reaguje na problém, která my u nás ještě nemáme? Británie řeší deportace migrantů, Francie ekonomickou krizi…

Levice myslí internacionálně a pravice v principu nacionálně, takže pravice se zabývá svými vlastními problémy, nikoliv problémy celků. Levice to považuje za důkaz, že je koncepčnější, lepší a moudřejší, protože jim jde o celek, nám o jednotlivosti, jednotlivé země, státy. V projevu, který jste zmínil, jsem řekl, jak mě strašně vzteká, proč celá řada evropských opozičníků nenávidí německou AfD. A dále: Jak je možné, že je pro spoustu lidí nepřijatelný Farage v Británii nebo Wilders v Holandsku? Protože oni všichni tři dominantně a vyostřeně řeší problémy své země, a to se někomu nelíbí. Musím přiznat, že jsem mluvil s Marine Le Penovou, a ona se při slově AfD úplně ošívá.

Máte pro to vysvětlení? 

Myslím, že oni vědí, že na dálku ulpívá na těch stranách či jednotlivcích nějaká veliká kaňka v očích jiné země, a když jim někdo na dálku naprosto drze řekne, že AfD je postnacistická strana nebo něco takového, tak Le Penová se bojí, když o ní řekne něco pozitivního, že se na ni sesype veškerý francouzský tisk. Čili, každá zmíněná strana se doma utkává o svá témata a není ochotna pochopit ta, která řeší jejich kolegové v cizině. Proto je ona parcelace tak obrovská.

Vy říkáte, že pravice neexistuje, vymizela. Nepovažujete za ni u nás ani Motoristy?

Volební program Motoristů je relativně pravicový. Vynechávám jednotlivosti, které nechápu, jak se do jejich programu mohly dostat, ale pravicový je. Ostatní ne. Takže myšlenka, že by letošními volbami mohlo dojít k pootočení směrem k pravici, je pro mě lichá. Komu se to bude zdát jako další projev Klausova skepticismu, ať si vzpomene na jásání po evropských volbách v loňském roce, kdy se zdálo, že pravice získala novou sílu a vliv. Nezískala vůbec nic. Místo toho je Evropská unie ještě horší než před volbami. V čele s Ursulou von der Leyenovou jde prostě o hrůzostrašnou věc. Mám strach, že u nás to bude velmi podobné.

Vzpomínám si na náš rozhovor krátce po eurovolbách, kdy jsem také podlehl lehké euforii z jejich výsledku, ale vy jste mi říkal, abych si raději nedělal žádné velké iluze. Nicméně jsem doufal, že nově posílená pravice nasype do soukolí EU aspoň trochu toho pověstného písku, ale nestalo se. Ale to vlastně není otázka. 

Ono to nejde. Evropská unie je vytvořena tak, aby v ní žádná změna z definice nastat ani nemohla. A i kdyby náhodou nastala, tak nějaký evropský soud rozhodne, že je to neplatné nebo nějak podobně. Je zajištěno, že se nic nezmění.

Já jsem přestal volit ODS v době, kdy opustila své pravicové kořeny. Od té doby se před každými volbami četbou programů jednotlivých stran rozhoduji, koho budu volit. A moje strana se následně většinou ani nedostane do Poslanecké sněmovny. Tím mířím k další otázce: Jedna věc je, jestli strany mají pravicový program, ale druhá, jestli je po pravicovém programu vlastně poptávka.

O tom vedeme velké spory u nás v Institutu. Kancléř Weigl je názoru, že poptávka už je, ale že chybí nabídka. Já tvrdím, že není poptávka nejen u nás, ale ani jinde v Evropě. Je to smutné, ale Evropané jsou víceméně spokojeni. A aby chtěli skutečnou změnu, museli by být nespokojeni. To je základní definiční charakteristika. Brblání a ťukání si na čelo nad jednotlivými ministry české vlády, třeba nad ministrem školství Bekem nebo sněmovní předsedkyní Pekarovou Adamovou, není nespokojenost, která by vedla ke změně systému, režimu nebo čehokoliv podstatného. 

Takže si myslíte, že všeobecná společenská nespokojenost by musela být podobná té, která u nás panovala na konci 80. let, kdy obchody i peněženky byly prázdné a ekonomika byla u konce s dechem? Zároveň ovšem tvrdíte, a řekl jste to i v onom francouzském projevu, že pouze kritika není program.

Samozřejmě, samotná kritika není program. Připomínám své známé rčení, které jsem velmi často používal na začátku devadesátých let: K jakékoliv změně potřebujeme tři předpoklady. První: Vědět, co chceme nebo kam chceme jít. Druhý: Vědět, jakými kroky se tam dá dojít, co to vyžaduje. A třetí: Musí existovat politická síla, která bude připravena a ochotna to udělat. 

My jsme tehdy unikátně všechny tyto tři věci měli. To byla naše obrovská síla. Dnes je ovšem už ten první předpoklad, tedy co chceme a kam chceme jít, pro všechny lidi naprosto nejasný. Kdybychom se zeptali všech lidí, kteří cítí oprávněnou nenávist vůči dnešní Fialově vládě, co chtějí systémově jiného, tak neumí nikdo z nich vůbec odpovědět. 

Není to také dáno tím, že se máme relativně dobře? A tím, že před námi visí zářivá modro-žlutá opona Evropské unie, za kterou nevidíme a která největší problémy zakrývá?

Od prvopočátku jsem věděl, a byl jsem určitě první, kdo doma i v cizině před nápisy „Zpátky do Evropy“ varoval, že to není totéž, co „Avanti do Evropské unie“. Považoval jsem ten rozdíl za osudový, ale většina lidí jej bohužel rozlišit neuměla, protože to bylo po čtyřech desítkách let komunismu obtížné. Od té doby ovšem uplynulo už pětatřicet let a nevysvětlitelné je to stejně. Lidé pořád Evropskou unii spojují s Evropou. Přitom evropského na Evropské unii není vůbec nic.

A je hlavním tématem našich letošních voleb národní svébytnost, zachování české suverenity?

Bohužel není. Máme smůlu, že náš rozhovor vedeme druhý den po dopadu údajných ruských dronů do Polska. Skoro se mi chce říct, že po přečtení včerejší zprávy o nich jsem o naše volby ztratil zájem. Mám pocit, že je rozhodnuto, vymalováno, protože se posílilo falešné schéma Fialů, Pekarových Adamových a Černochových, kteří chtěli ve volbách hrát ruskou kartu. A teď se podařil udělat další krůček k tomu, že místo, aby se mluvilo o vážných věcech, budou volby „buď já, Fiala, anebo Putin“. A obávám se, že průměrný volič na to naskočí a dojde k tomu, před čím varuji už delší dobu: K opakování Fialovy vlády. Což lidé vašeho typu nechtějí slyšet.

Opravdu jsem v tomto směru mírný optimista, vy takovým lidem říkáte naivista... Přestože vám musím dát za pravdu ve skeptickém pohledu na výsledek evropských voleb, v případě českých voleb si myslím, že je otázkou hodin, maximálně dnů, kdy se přes aktuální kauzu převalí jiná, a že ruské drony české volby nerozhodnou.

Jaký krok by ji mohl převalit? 

Jednak se začne pochybovat o původu dronů. Ale hlavně: Viděl jsem včera v televizi ministryni obrany Černochovou, jak s vážnou tváří a naléhavě komentuje nastalou situaci. Jenže ona působí nevěrohodně. Když chcete vyvolat obavy z války, přesvědčit národ, že se ocitl ve válečném stavu a že se musí semknout kolem vlády, tak musíte mít někoho důvěryhodného v čele, komu lidé jednoduše budou věřit. Ale když to říkají tito zprofanovaní politici, kteří před pár lety volali po okamžité aktivaci článku 5 po dopadu ruské rakety na Polsko, která se ukázala být ukrajinskou, tak to prostě působí nevěrohodně. V tom spočívá můj optimismus. 

Že to působí nevěrohodně? Zase jak na koho. Kdo se tomu věnuje natolik, že nevěrohodnost dokáže rozklíčovat, cítit? Povrchnost vnímání podobných vystoupení není malá. Přiznám se, že jak jsem k stáru přestal sportovat, tak najednou mám v odpoledních hodinách po práci, zhruba mezi pátou a sedmou hodinou, překvapivě čas, který jsem nikdy v životě předtím neměl, a jako člověk, který vždy hlásal, že nemá čas chodit do hospody, tak jsem do ní začal u nás v Kobylisích chodit. Cítím se tam dobře a myslím, že i oni mě tam přijali vstřícně. Ale o politice tam diskutovat v podstatě nemůžu. Neuvěřitelná zjednodušenost názorů na typ problémů, o kterém diskutujeme, přesahuje možnost takového případného popření vystoupení ministryně obrany. Což neznamená, že se nevztekají na různé jednotlivé „fialovštiny“. Ale opravdu to nevidím optimisticky jako vy.

Dobře, ale přesto věřím, že voliči válečnému strašení nepodlehnou, ale uvědomí si, že naše země stojí před jinými hrozbami: Jde o českou korunu, o to, jestli budeme dále odevzdávat svou suverenitu do vyššího nadnárodního celku. Nebo jestli bude stále více našich peněz přesouváno na placení úplných nesmyslů typu emisních povolenek. Vy máte už několik let každého 28. října projev, kdy burcujete lidi k povědomí o české státnosti. Proč si lidé většinově neuvědomují, oč dnes jde? Opravdu jim stačí pocit plných žaludků?

Mám hrůzu z toho, že českou státnost už lidé neberou tak vážně. Více a více věří tvrzení, že národ je přežitá věc a že si nezaslouží, aby se o něj bojovalo. Opravdu mě to velmi mrzí a strašně zlobí, ale bohužel to tak cítím. To není otázka bublin, ve kterých člověk žije a pohybuje se, ten problém je dlouhodobý, systémový a horší, než si většina lidí myslí. Ale zase jsme u pesimismu. 

Nemám moc rád srovnávání Evropské unie se Sovětským svazem nebo s RVHP. Když čtu programy jednotlivých stran, třeba ANO nebo Motoristů, tak si říkám, jestli naše budoucnost v EU nebude trošku podobná Maďarsku sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století, tomu, čemu se říkalo maďarský gulášový socialismus. Budeme mít trošku soukromého podnikání, trochu svobody slova, osekáme emisní povolenky a budeme vůči EU švejkovat…

Takže předpokládáte „antifialovský“ výsledek voleb, což pravděpodobně nemůže znamenat nic jiného než výsledek „babišovský“. Tři témata, která Andrej Babiš prosazuje a říká, považuji za zásadní: Válku na Ukrajině. Vztah státu k Evropské unii, její další centralizace. A do třetice otázku Green Dealu. V těchto tématech říká Babiš, a asi i celé hnutí ANO, něco jiného než Fiala. To je evidentní. Druhá věc ovšem je, jestli je to prosaditelné na půdě Evropské unie. Já jsem mnohokrát zasedání Evropské rady absolvoval a vím, co to znamená. Sedíte tam podle abecedy, vedle mě tehdy byl Nikolas Sarkozy. A představa, že na zasedání Evropské rady přijdu s úplně radikálním projevem a postojem, není úplně reálná. Napsal jsem a pronesl radikální projev pro Evropský parlament, to je jasné, ale na zasedání Evropské komise, kde vedle vás všichni sedí, jste jediný, kdo s nimi nesouhlasí, obcházíte se svým názorem kolem stolu a zjistíte, že vás nikdo nechce podpořit, a pochopíte, že jste jediným bořitelem evropské jednoty, byť fiktivní. To nepodceňujme. Pro člověka, který na tom kamarádském seskupení sedí, to je těžké, vypadáte tam jako blázen. Proto považuji za jeden z nejděsivějších fenoménů Rady Evropské unie falešný kamarádšoft, který charakterizuje například vzájemné tykání, které jsem k jejich nepochopení nesnášel. Jsou tím falešným kamarádšoftem tak spojeni, že vás v názoru nemohou podpořit, a proto raději mlčí. A k tomu na vás doma číhají „páté kolony“, o kterých víte, že když se proti něčemu na Radě EU vymezíte, druhý den začnou ječet, že je v Bruselu zastupujete nefér.

Není výhodou Andreje Babiše a třeba trošku i Viktora Orbána, že jsou do jisté míry obchodníci a svoje téma dokážou zobchodovat? Vy jste ideolog, nejste člověk kompromisu a politických obchodů… Nedovedu si představit, že byste přijel na Evropskou radu a řekl: Já vám něco schválím, ale něco za to dostaneme, třeba nějaké dotace nebo nějaké posty. Naproti tomu jsem zaznamenal, že Andrej Babiš říká, že Evropská unie je byznys, na který se těší.

Na tuto do jisté míry trumpovskou interpretaci politiky, kdy se obchoduje „něco za něco“, opravdu nejsem. Skutečně jsem více ideolog, máte pravdu. To mi ještě při rozhovoru takhle nikdo neřekl.

Tento typ politiků nemám rád, ale když už, tak raději Trumpa nebo Babiše než Fialu, který za svou podřízenost Evropské unii nikdy nic nezobchodoval. 

Samozřejmě. Fiala je ideolog svého typu, ale opačného zaměření. Prostě není ani to, ani to, takže jeho výsledek musí být negativní.

V aktuálním vydání našeho měsíčníku vystavujeme Fialově vládě vysvědčení, resort po resortu. Co považujete za největší selhání této vlády? 

Pro mě nejhorší je totální podlehnutí převládajícímu evropskému narativu ohledně války na Ukrajině. Její příčiny i možného řešení. To je pro mě hlavní tragédie, kdy totálně postrádám jakoukoliv stopu českého zájmu. Naprostý děs. A druhá věc: Za opravdu varovný považuji propad úrovně českého školství, ke kterému došlo za ministra Beka. Vím, že to začalo v době, kdy byl ministrem školství Petr Fiala, následován pověstnou ministryní Valachovou ze sociální demokracie. Pokud za čtyři roky nezmoudřel, bude Robert Plaga z ANO stejný jako oni. Moji synové už ve školách dávno nejsou, ale dvě vnučky ano a tři další ještě někdy budou. A ta hrůza, která se ve školách děje, je pro mě nepředstavitelná. Geniálně ten problém vystihl a zobecnil ve své knize Podvolení Michelle Houellebecq.

Musím se vás zeptat jako prezidenta, který byl u mnoha sestavování vlád. Máte nějaký komentář k tomu, co by se mohlo dít, kdyby současný prezident na základě nějaké právní analýzy odmítl pověřit sestavením vlády Andreje Babiše? 

Ta varianta je na stole a je možné se jí obávat. Nicméně v tomto smyslu nechci malovat čerta na zeď. Já bych si silnější výroky nechal až na chvíli, kdyby se to stalo. To by byla situace, že bych pak měl i jako exprezident promluvit. Potkal jsem včera na slovenské ambasádě Miloše Zemana, se kterým se nevidíme tak často, jak si lidé myslí. On někde v médiích prohlásil, že bychom před volbami společně měli vystoupit a rezolutně tuto hrozbu odmítnout, což jsem ovšem odmítl. Tak se mě Zeman na to zeptal znovu. Odpověděl jsem mu: „Miloši, není pro to důvod. Myslím, že by to bylo na společné vystoupení v jedné jediné situaci: Kdyby byla ohrožena podstata voleb, jejich svobody.“ Jeho to uspokojilo, že jsem jeho návrh neodmítl jako celek, ale to neznamená, že jsme se domluvili, že společně vystoupíme. Ale představit si to dovedu.

Mám ve svém okolí hodně lidí, se kterými se bavím, přestože se spolu mnohdy neshodneme. Čím dál častěji slyším: „Já jsem Klause nemusel, ale musím přiznat, že měl v mnohém pravdu, teď to chápu.“ Je to pro vás satisfakce? 

Když mi to takhle někdo napíše, tak říkám: „No, to jste měl chápat už dřív“… Nevím, co na to říct, ale podobné názory znám. Jeden známý literát říkal větu: „Klaus nemá nikdy pravdu, má ji vždycky až druhý den.“ To je ale vtípek. V kanceláři mám spoustu e-mailů s podobnou formulací... Ale pojďme raději obohatit náš rozhovor úplně aktuální esemeskou od ČTK, kterou jsem právě dostal. „Soudní dvůr Evropské unie zrušil rozhodnutí Evropské komise povolit státní podporu stavby maďarské jaderné elektrárny Paks2.“ Soudní dvory se vměšují do politiky zásadním způsobem. O tom, jestli Maďarsko chce postavit jadernou elektrárnu, nebo ne, opravdu nemůže rozhodovat soud. To si tam obšlápli Rakušani nebo kdo? Je to nedůstojné a trapné. Mimochodem, znáte historku z letošní Země živitelky?

Ne, neznám. 

Na Zemi živitelce, která je navýsost národní událostí, národními dožínkami, nikdy nebyl žádný zástupce Evropské unie. Letos prvního za posledních pětatřicet let přivedl ministr zemědělství Výborný. Což je také charakteristické. Pozval eurokomisaře pro zemědělství, kvůli kterému se musela potlačit vystoupení některých domácích řečníků. Normální člověk by očekával, že eurokomisař pro zemědělství bude pocházet z významné evropské zemědělské země. Ani vás nenechám hádat. Eurokomisař pro zemědělství je Christophe Hansen z Lucemburska, které nemá vůbec žádné zemědělství. Ne malé, ale nulu. Ve svém projevu také jasně dával najevo, že zemědělství není jeho šálek čaje, že je ve funkci téměř osm měsíců a všechno se učí. A řekl větu, kterou považuji za historickou. „Evropská komise, tedy my, vám můžeme slíbit, že zajistíme kvalitu potravin.“ Takže asi budou vydávat nějaké další zákazy, příkazy nebo zákony, které určí, že v potravinách nesmí být to či ono. O čemž si mohu myslet svoje, ale rozumím tomu. A pokračoval: „Zajistíme i kvantitu potravin.“ Možná, že těm tři sta lidem, kteří jej poslouchali, to úplně nedošlo, ale on řekl větu: „My, komise, musíme zajistit, aby každý člověk v Evropě mohl třikrát denně jíst.“ To je nepředstavitelné. Kdyby to někdo řekl někde v Indii nebo dole v Africe, ale v Evropě? Ve střední Evropě slibovat, že lidé tam budou mít dostatek potravin, aby mohli třikrát denně jíst? Můžete se zbláznit, tento soudruh nám bude rozdělovat potraviny. To je přece vůči nám neuvěřitelná arogance.

Když slyším tento typ nových evropských politiků, tak mám pocit, že jsou daleko hloupější, než byli ti někteří experti z někdejšího politbyra ÚV KSČ. 

Je třeba specifikovat a komunismus nepaušalizovat. Ale já říkám: Jsou horší, než byli experti kolem vlády v pozdním komunismu. Nechci to srovnávat s padesátými lety, ale o osmdesátých letech už trošku něco víme.

Pane prezidente, děkuji vám za rozhovor. Vy jste mi sice řekl, že se obáváte pokračování Fialovy vlády, takže odsud neodcházím úplně s optimismem, ale přece jen stále trochu věřím, že to tak nedopadne. 

Existuje řada důvodů stát v této věci na straně pesimismu. Potvrzuje se, že v každých dalších volbách volí lidé daleko víc setrvačně, než si myslíme. Velmi silná setrvačnost v tom prostě je. A za druhé: Lidé se podvědomě bojí jakékoliv změny, protože vědí, že ten dnešní svět, systém a způsob vládnutí vytvořil věci, na které si zvykli, a mají strach, že přijde někdo jiný a rozbije jim to. Nikdy nezapomenu na heslo Petra Hájka z devadesátých let, který říkal, že „změna je vždy k horšímu“. Tato představa straší spoustu lidí. Ne těch odvážných a aktivních, ale masu neodvážných a neaktivních to straší.

Rozhovor s prezidentem Klausem vedl Marek Stoniš.