Klaus.cz




Vyhledávání

Kalendář


Nejnovější


Nejčtenější



Hlavní strana » Články a eseje » Nevytvářejme nové falešné mýty


Nevytvářejme nové falešné mýty

Články a eseje, 30. 3. 1999

Není pravda, že je vyjádření nesouhlasu s bombardováním Jugoslávie snadným, oportunním a snad dokonce zbabělým postojem, jak se nám dnes někteří naši politici a žurnalisté snaží namluvit. Jde naopak o vyjádření složité a spíše odvážné, protože jde o vyjádření do značné míry nepopulární. Někteří naši politici a žurnalisté si totiž chtějí našeho několikadenního členství v NATO „užít“ a tváří se proto „rozhodně, ostře a válečnicky“. Je to mnohem snadnější, než opačný postoj. Je to typické české siláctví, které zakrývá slabost, které nebere v úvahu složitost situace v evropském a zejména balkánském prostoru a které fakticky vůbec neuvažuje skutečné zájmy České republiky. I před první světovou válkou mnozí čeští politici uvažovali podobně a volali svá Hurá. Je toho ostatně dost dokladů ve Švejkovi.

Někteří z nás zapomínají, že už nejsme ve Varšavské smlouvě. Tehdy bylo jedinou možnou věcí souhlasit se vším, co za nás náš velký bratr rozhodl – např. zásah v Afganistánu. Právě proto, že máme tyto zkušenosti, musíme velmi pečivě vážit každé své slovo, každý svůj postoj, každé své rozhodnutí. Neuvědomujeme si to?

Je velmi snadné a pro mnohé dokonce i romantické křičet „Hurá na ně!“ Kdo ale uvažuje jen trochu realisticky, ví, že se bombardováním situace nevyřeší. A to dokonce ani tehdy, kdyby bombardování přimělo Miloševiče podepsat „mírovou smlouvu“. Půjde ve skutečnosti jen o kapitulaci, s níž se Srbové fakticky nikdy nesmíří a tím vznikne na Balkáně místo dalšího budoucího konfliktu. Pouze a jedině úporná jednání mohou vést k nějakému smysluplnému cíli.

Jsme členy NATO a naše členství vyžaduje naši loajalitu. Jenže loajalita není souhlas za každou cenu a není bezpodmínečný souhlas vždy a se vším. Navíc platí, že každý člověk má v sobě skryto více loajalit a ty mohou být leckdy v rozporu. Je směšné nazývat to izolacionismem, panslavismem, národním socialismem – jak nám někdo předhazuje. Uměl bych také použít takové zjednodušující nálepky, v opačném smyslu, ale nebudu to dělat.

Pokud chtěl někdo posílit Miloševiče a jeho režim, nemohl to udělat lépe než tímto postupem. V některých našich i zahraničních médiích se totiž zapomíná na to, že nejde jen o prezidenta suverénní Jugoslávie, ale že jde také o její vládu, o její parlament (a další instituce) a že jde o postoje naprosté většiny srbské veřejnosti. Ať už si o tom všem myslíme cokoli, a ať už si myslíme cokoli o Miloševičovi (a já si nemyslím nic dobrého), měli bychom to brát v úvahu. Opravdu se nejedná o boj proti „válečnému zločinci Miloševičovi“, ale o boj proti všemu srbskému obyvatelstvu. Když jsem se před několika lety při své jediné návštěvě Jugoslávie v roli politika setkal i s jugoslávskou opozicí, nepoznal jsem většího Miloševičova kritika než Vuka Draškoviče (mimochodem, jeho knihu Nůž každému doporučuji). Draškovič je již několik měsíců místopředsedou jugoslávské vlády, což je pro mne velmi důležitou informací. Vědí to pánové Gabal, Urban, Palata, Placák a další?

Ti, kteří útok na Jugoslávii bez přemýšlení obhajují a kteří obviňují nositele jiného názoru z neloajality k NATO, jsou nejen tragicky nezodpovědní vzhledem k zájmům vlastní země, ale protiřečí si také „ideově“. Jsou to většinou právě oni, kdo se jindy tak hlasitě zastávají názorů „minoritních“ členů všech společenstev. Teď na to zapomínají.

Formální souhlas s něčím, co si nemyslím, je přímou výzvou k pokrytectví. A to nedělejme. Žijeme ve svobodné zemi a vyjadřujeme své svobodné názory – bez ohledu na to, že nám bude krátkodobě spíláno. Na to jsme si už v posledních letech zvykli. Ale není důvod to nedělat, pokud jsme přesvědčeni, že artikulujeme nejvlastnější zájmy české společnosti. Primitivní antirusismus stejně jako zaslepený amerikanismus jsou jen jinými stranami téže mince. Na čí straně stojíme v základním ideovém konfliktu konce dvacátého století, je jasné. Jenom si nenamlouvejme, že právě o sporu mezi komunismem a svobodou je dnešní konflikt v Kosovu. Názory nemusí být nutně správné jen pro to, že je vyslovily naše spřátelené velmoci a že jiný názor mají státy, které mezi naše nejbližší nepočítáme. Nebudeme jednat dospěle, dokud si na samostatné postoje po půlstoletí povinného přikyvování „mocným spojencům“ konečně nezvykneme. Teď k tomu máme dobrou příležitost.

Václav Klaus, Lidové Noviny, 30. března 1999

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu