Hlavní strana » Jinýma očima » Jiří Weigl: Ukrajina jako…

Jiří Weigl: Ukrajina jako katalyzátor hrozící existenční krize Evropské unie

Jinýma očima, 15. 12. 2025

Tohoto vývoje začala využívat neokonská zahraniční politika USA, která se dostávala stále více do střetu se sílícím putinovským Ruskem, kterému se podařilo překonat jelcinovský rozvrat a začalo se opatrně vracet na mezinárodní scénu a nárokovat si postavení velmoci, zpočátku alespoň v postsovětském prostoru. Narůstající rozpory poprvé otevřeně vyjádřil Vladimír Putin ve svém známém projevu na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007.

Američtí neokoni, kteří až do nástupu Donalda Trumpa kontrolovali americkou zahraniční politiku jak republikánských, tak  i demokratických administrativ, však na ruské stížnosti nebrali ohled. Byla to západní Evropa, která Rusko a jeho frustraci brala vážně, chtěla zabránit návratu studené války, a proto volala po realistické a mírové politice. Bylo to Německo a Francie, které na summitu NATO v Bukurešti v roce 2008 zabránily nabídce bezprostředního vstupu Ukrajiny a Gruzie do NATO, kterou jim tam byla bohorovná Bushova americká vláda ochotna nabídnout bez ohledu na naléhavá varování prezidenta Putina, který byl na jednání v Bukurešti jako host také pozván.

Ukrajině však přesto byla slíbena perspektiva členství, což mělo pro vývoj v zemi tragické důsledky. Stala se předmětem soupeření velmocí o vliv, což křehkou mnohonárodní a historicky málo sourodou zemi trhalo na kusy a vytvářelo permanentní vnitropolitické konflikty a napětí, k čemuž přispívalo nezakryté vměšování ze zahraničí.

Evropské velmoci byly při tom stále ty zdrženlivější, kterým ležela na srdci situace na kontinentě, neboť profitovaly z rozvoje ekonomických vztahů s Ruskem. Zelená hospodářská politika Německa byla na nich přímo založena. Přesto nedokázaly odolat podpoře masových demonstrací, které vypukly na kyjevském Majdanu po odmítnutí prezidenta Janukovyče podepsat asociační dohodu Ukrajiny s EU.

Tento reprezentant ukrajinského ruského východu, silně zkorumpovaný jako všichni jeho předchůdci i nástupci, je stále líčen jako proruská loutka. Ve skutečnosti to byl hráč, který si byl vědom všech rizik a snažil se lavírovat mezi Ruskem a Západem tak, aby se vyhnul střetům a uchránil samostatnost své země. Byl však prozápadními silami s otevřenou podporou USA a EU protiústavně svržen. Rusko toho využilo a anektovalo Krym a pokusilo se obdobně postupovat na ruskojazyčném východě země. 

Krátká válka povstalců podporovaných ruskou armádou s ukrajinskými ozbrojenými silami skončila tzv. Minskými dohodami, které zastavily přímé boje za podmínek budoucího přiznání autonomie pro východní regiony, k čemuž  nikdy nedošlo. Klíčovou roli v jejich dojednání opět hrála Francie a Německo, ale především USA neměly zájem na jejich dodržování. Měly se stát pouze oddechovým časem pro vybudování mohutné, západem vyzbrojené ukrajinské armády, která si bude schopna vzít Ruskem okupovaná území zpět a uštědřit mu vojenskou porážku. Minské dohody nikoho jinak nezajímaly.

V následujícím období EU nevěnovala dění na Ukrajině vážnou pozornost, vše se tam dělo pod dohledem a s podporou USA. EU mezitím otevřela své brány masové migraci a zahájila bezprecedentní sociálně-ekonomický experiment založený na tzv. boji proti klimatické změně. Jeho nejviditelnějším projevem byla německá tzv. Energiewende, která byla založena na dalším rozšíření dovozu ruského plynu. Jeho dostatek a cenová dostupnost byly podmínkou projektovaného přechodu na tzv. nízkoemisní ekonomiku. Vedle toho byl ruský trh pro německé firmy vedle toho čínského velmi významným odbytištěm.

Agresivní politika amerických neokonů vůbec nebrala tyto německé a v širším smyslu evropské zájmy na zřetel – naopak, snažila se rozbít hrozbu rusko-německé kooperace jako potenciální geopolitickou výzvu pro americké zájmy.

Když v roce 2021 začalo mít ruské vedení obavy ze sílící vojenské moci Ukrajiny a začalo soustřeďovat vojska na jejích hranicích k preventivnímu zásahu, byl to prezident Macron a kancléř Scholz, kteří se snažili opakovaně a neúspěšně odradit Vladimíra Putina od agrese. Bidenovy USA nepodnikly vůbec nic, na ruské výzvy k jednání nereagovaly a nechaly Rusko zaútočit. Těšily se na to, jak  zabředne do beznadějné války, vykrvácí v ní a nakonec se jeho režim zhroutí. Dnes víme, že situaci podcenily.

Přepočítalo se i Rusko, které věřilo v operaci na způsob anšlusu Rakouska Německem ve třicátých letech, nebo alespoň něčeho ve stylu srpna 1968 u nás. Proto zaútočilo se zcela nedostatečnými a nepřipravenými silami, které neočekávaly silný ukrajinský vojenský odpor a byly schopny trvale okupovat pouze nepříliš široký pruh území na ukrajinském východě. V této fázi šlo vše podle západních předpokladů a politici i veřejné mínění na Západě se začaly připravovat na ukrajinské vítězství a dokonce „dekolonizaci“ a dělení Ruska. To však byla zásadní chyba.

O Rusku se říká, že nikdy není tak silné, jak se samo tváří, ale ani tak slabé, jak z vnějšku vypadá. Čtyři roky opotřebovací války na Ukrajině to potvrdily. Pověstná ruská houževnatost, vytrvalost a bezohlednost v boji vykonaly své, stejné jako obrovské zdroje a hospodářská sila největší země na světě. Pouze skutečnost, že bojuje s armádou, která je svými charakteristikami s tou ruskou téměř totožná, zatím nepřivedlo konflikt k jednoznačnému výsledku. Síly jsou však příliš nerovné, i když Ukrajinu materiálně a finančně podporoval celý Západ.

Dnes se však ukazuje, že tato podpora nestačí – rozhodující je rozdílná motivace Ruska a Západu. Pro Rusko je Ukrajina zásadním a prioritním národním zájmem a Rusko prokazuje, že nepřipustí její předání  nepříteli (Západu) ani  za cenu velké války. Nikdo na Západě podobnou motivaci nemá. Když táhnoucí se konflikt nevedl k předpokládanému rychlému rozuzlení a vstoupil do náročné opotřebovávací fáze, první o něj ztratily zájem USA.

Trumpova administrativa v dnešním multipolárním světě zcela změnila přístup k zahraniční politice, nehodlá vést zbytečné a nákladné proxy války se svými soupeři daleko ve světě, ale dává přednost návratu k reálpolitice, rovnováze moci a respektu k zájmům soupeřů. Proto prudce otočila kormidlem směrem k mírovém urovnání konfliktu, v němž je Ukrajina bez americké pomoci odsouzena k porážce.

Tím, kdo se se změnou  situace není schopen vyrovnat, je paradoxně Evropa, která důsledky války tolik utrpěla. Sankcemi přišla o levné ruské suroviny, bez nichž se prokázala neudržitelnost Green Dealu. Hospodářsky trvale ztrácí a zaostává a politicky se stává silou druhého řádu. Přestože ji válka nesmírně hospodářsky a politicky poškodila, její vedoucí síly, především Británie, Francie a Německo, dnes překvapivě a bezohledně trvají na jejím pokračování za každou cenu. Snaží se ze všech sil překazit Trumpovy mírové snahy podporou nereálných proukrajinských požadavků a změn a tlakem na prezidenta Zelenského k odmítnutí kompromisů.

Záměrně ignorují Rusko a skutečnost, že dnes ne ono, ale Ukrajina a Západ chtějí a potřebují  přerušení bojů, neboť na ně nemají lidskou sílu a finanční zdroje. Tváří se, že je možné Rusku jejich podmínky nadiktovat, ale k tomu by bylo nutné je nejdřív vojensky porazit. K tomu ale samy nemají sílu a USA chtějí naopak vztahy s Ruskem stabilizovat a nechtějí se nechat dotlačit do konfrontace s ním.

EU a v širším smyslu Evropa tak postupně zcela otočily svou politiku – z podporovatele mírové politiky a spolupráce se náhle staly hlasatelem nesmiřitelné agresivní vojenské konfrontace. Jsme toho svědky všude kolem nás.

Nejvyšší politici neustále hovoří o válce, zbrojení, vojenské službě, odvodech atd. Přestože se bojuje daleko na ruskojazyčném Donbase, jsme podle nich prý všichni v Evropě od Atlantiku po Karpaty a Černé moře ohroženi bezprostřední ruskou agresí, která bude následovat vzápětí po uzavření míru na Ukrajině. Proč a jak by to čtyřletou válkou vyčerpané Rusko dělalo, nikoho nezajímá. S Ruskem žít v míru prý už nikdy nechceme, ale budeme s ním vždy jednat jenom z pozice síly. To nám bez uzardění všichni tvrdí.

Co se to stalo? Proč ti, kteří  dříve často vetovali  americké protiruské kroky, jsou náhle takoví nesmiřitelní. Co znamená ten náhlý okázalý antiamerikanismus, který nemá v poválečných dějinách Evropy precedens, když  USA právě nyní prosazují obnovení míru a stability na kontinentě, o nějž prý Evropanům vždycky šlo?  Lze evropským vůdcům vůbec v něčem ještě věřit?

Evropu její dnešní vůdci dovedli k ekonomickému zaostávání  a ztrátě vlivu ve světě. Nesmyslnou regulací a ideologickou progresivistickou zaslepeností rozložili společnost i politiku v evropských zemích. Zdiskreditovali integrační proces EU a vyostřili rozpory mezi členskými zeměmi. Nejsou schopni vytvořené problémy řešit, ztrácejí ve svých zemích politickou podporu, a tak se chytají posledního stébla – válečné hysterie. Nejde pouze ze strach z Ruska. Ještě více nenávidí Donalda Trumpa a nové USA.

Dnes kolem nás vytvářejí obraz Evropy jako nepřáteli obklíčené pevnosti – z jedné strany Rusko, z druhé nepřátelské USA. Jsme prý sami, máme se bát, máme poslouchat naši vrchnost a připravovat se na válku.    Sázejí na válečnou krizi za každou cenu.  Ta by v jejich očích mohla být něčím podobným covidové epidemii, která před pěti lety také změnila svět, a oni z toho dokázali těžit.

Proto považuji dnešní situaci za velmi nebezpečnou. Agresivní kroky, které mají Evropu posunout blíže k válce s Ruskem, ale nemusí jenom otřást Trumpovým postavením a umožnit další centralizaci EU,  jak mnozí doufají.   Mohou  mít  naopak   nezamýšlené opačné důsledky.

Zájmy a potřeby menších zemí jsou v dnešní EU stále více arogantně ignorovány, ve vztazích uvnitř EU se stále více uplatňuje nátlak a obcházení pravidel.  Eskalování a prodlužování ukrajinské krize může dnešní vážné rozpory v EU neúnosně vyhrotit. V sázce tak není pouze válka s Ruskem, ale i budoucnost EU samotné. Proto by mělo být urychlené dosažení míru na Ukrajině v zájmu všech.

Jiří Weigl, 15. 12. 2025