Hlavní strana » Jinýma očima » Ivo Strejček: Naše národní…

Ivo Strejček: Naše národní zájmy v době válečných nejistot

Jinýma očima, 17. 3. 2026

Přestože americký prezident Donald Trump tvrdí, že „Írán je totálně poražen“, či „zdecimovali jsme celou jejich říši“, zdá se mi na místě položit si otázku jinou: Jsou v poslední době vůbec ještě USA a Izrael těmi, kdo na Blízkém východě určují vývoj tamní války, ač neustále vidíme jejich drtivé letecké údery? Nejsou obě tyto země už jen ve vleku událostí, které v Íránu samy rozpoutaly?

Válečná past, ve které zřejmě USA – a s ním kus světa od Japonska, Číny a Indie až po celý Západ – uvízly, se jmenuje Hormuzský průliv. Americké a izraelské nálety na íránské cíle trvají, ale Írán na ně efektivně odpovídá bombardováním ropných rafinérií i blokádou ropných tankerů, kterým neumožňuje proplout Hormuzskou úžinou. Je to účinná taktika. Panika a strach v Evropě i Americe, které íránská blokáda způsobuje, stačí k tomu, aby Teherán mohl ústy svých vůdců sebevědomě prohlašovat: „Rozhodnutí o dalším vývoji bude přijato v Teheránu, ne ve Washingtonu nebo Tel Avivu“.

Uvolnit Hormuzský průliv je pro Američany strategickým úkolem dneška. Už jím není změna íránského režimu, už se téměř nemluví o zničení íránského jaderného programu. Kdo dnes ovládá Hormuz, určuje dynamiku vývoje a rozhoduje o výsledku války. Bez rychlého vyklouznutí z „hormuzské pasti“ nebude Trump moci ohlásit vítězství.

Uzavření strategického průlivu způsobuje v západních metropolích strach z prudkého růstu cen ropy. Obávejme se ale důsledků vážnějších. Historický příklad tu máme: ropný šok způsobený válkou Jom Kippur v roce 1973 by byl sice vážnou ale fakticky jen dílčí hospodářskou epizodou, kdyby se jeho důsledky nezřetězily v hluboké a rozsáhlé politické a společenské změny v celé západní společnosti. Íránci, navzdory neustálému Trumpovu ujišťování, „že už byl Írán téměř zničen“, si tuto lekci patrně uvědomují a obratně proto udeřili na nejcitlivější strunu západních obav. Neochota a odpor západních spojenců připojit se k Trumpově výzvě pomoci Američanům prolomit blokádu Hormuzu a zajistit bezpečný transfer ropy mimo Perský záliv, jsou tomu důkazem. Merz, Meloniová ani Macron nechtějí ve svých zemích nést politické důsledky za akci, o které nerozhodovali a na jejímž plánování se nepodíleli. Je proto pochopitelné, že nechtějí sdílet s Američany ohromná rizika hormuzské operace, která je výhradně důsledkem izraelsko – americké války s Íránem.

Souběžně s neradostnými zprávami z Blízkého východu se dozvídáme, že Ukrajina ústy prezidenta Zelenského nabízí arabským státům prodej vlastní vojenské techniky a služby svých nejlepších dronových operátorů. To je po létech propagandy o válce na Ukrajině novinkou. Už tyto zbraně a tito muži nejsou na východě Ukrajiny v konfliktu s Ruskem potřeba? Ukrajincům se daří Rusy ze svého území vytlačovat a Kyjev si proto může dovolit vyvážet zbraně a nabízet své vojáky? Co se tam doopravdy děje? Jak tomu všemu máme rozumět, že ne už mezi řádky ale otevřeně se dozvídáme, že se z Ukrajiny stává světový vývozce některých zbraní i vojenských instruktorů? Lze se při tom nevyhnout vtíravým otázkám, kdože to všechno Ukrajině zaplatil a ochotně platí dál?

Otřesy na Blízkém východě, které se zjevně stávají problémy světovými, i ukrajinsko-ruská válka, přestože v posledních třech týdnech íránskou válkou vytlačena na okraj zájmu (ale nepodceňujme!), by nás i českou politiku měly postavit před nezbytný úkol: máme v této neklidné době ještě nějaké národní zájmy? A máme-li je, jaké jsou?

Zdá se to sice jako téměř nepatřičná a kacířská otázka, opak je ovšem pravdou. Právě nyní je zásadní a pro budoucnost České republiky v mnoha ohledech i určující, si zopakovat, co by mělo být naším hlavním národním zájmem. Není třeba hledat nové definice, stačí připomenout si ten základní národní zájem, vložený po roce 1918 do vínku nové Československé republice: starat se o samostatnost a demokratické uspořádání naší republiky. A toho nelze dosáhnout jinak, než zřetelně a sebevědomě hájit před velmocemi kolem nás (bez rozdílu světových stran) neměnnou pozici, že samostatnost a svoboda České republiky jsou našimi vitálními zájmy a války na Blízkém východě a Ukrajině je svými důsledky ohrožují.

Vím, řeknete, to se snadno řekne, ale hůř udělá. Pravda, ale my dnes přece neznáme, ani znát nemůžeme, detaily, přes které – doufejme – povede cesta k nadějné budoucnosti. My si před sebou potřebujeme ujasnit „jen“ cíl, maják, ke kterému jít. Cestu už si najdeme.

To v neklidné a bouřlivé době stačí.

Ivo Strejček, 17. 3. 2026