Hlavní strana » Jinýma očima » Jiří Weigl pro Echo24.cz:…

Jiří Weigl pro Echo24.cz: Rizika a souvislosti kolem útoku na Írán

Jinýma očima, 5. 3. 2026

Na Blízkém východě se posledního února letošního roku začala psát další krvavá kapitola z nekonečné ságy válek, vraždění, násilí a lidského utrpení v tomto regionu. A jak je tomu v posledních letech obvyklé, máme příležitost vše sledovat on line v záplavě zpravodajství a nekončícího proudu komentářů, které se nás snaží svými informacemi spíše zahlušit a propagandisticky manipulovat než objektivně informovat.

Proto stojí za to se na aktéry současné krize a jejich zájmy a postoje podívat z trochu většího odstupu a pokusit se tak v informačních šumech alespoň trochu orientovat.

Na obrazovkách můžeme sledovat další přehlídku izraelské a americké vojenské superiority, jíž se v regionu nemůže nikdo postavit. V tomto ohledu současná protiíránská letecká kampaň připomíná americko-irácké války, bleskurychlou počáteční porážku afghánského Tálibánu v roce 2003 stejně jako izraelské válčení v Libanonu. USA a Izrael nepochybně umějí vyhrávat bitvy, nota bene když mají drtivou převahu.

Rozhodující však bude, kdo vyhraje válku, a v té někdy vítězství v jednotlivých bitvách, byť sebeoslnivější, vůbec nemusejí být rozhodující. Vzpomeňme jenom na Irák, vzpomeňme na Afghánistán, vzpomeňme v jaké kocovině pro USA skončila válka ve Vietnamu.
Írán je i pro USA ohromné sousto – země s 93 milióny obyvatel a 1,65 mil. km2. Je to kolos, který nelze porazit pouze vzdušnou kampaní. Jenom pro srovnání – Rusko ničí svými nálety Ukrajinu každou noc po celé 4 roky, aniž by se zjevně přiblížilo ke konečnému vítězství. A to má při tom navíc v boji nasazenu téměř miliónovou pozemní armádu. Izrael ani USA se k žádné pozemní operaci nechystají. Jak tedy dosáhnout kýženého vítězství?

Donald Trump a Benjamin Netanjahu hovoří o svržení íránského režimu jeho vlastními občany. Odvolávají se při tom na masové lednové protirežimní demonstrace a jejich velmi brutální krvavé potlačení, stejně jako otevřené projevy radosti a veřejné oslavy zabití nejvyššího představitele režimu na některých místech.

Mohou mít pravdu v tom, že tvrdý náboženský režim je v Íránu u moci již plných 47 let a za tu dobu se nepochybně v očích značné části tamější veřejnosti významně zdiskreditoval. Írán je mladá země (věkový průměr obyvatelstva je 25 let), což znamená, že velká většina obyvatel již islámskou revoluci nezažila a pravděpodobně nesdílí její étos. Je proto pravděpodobné, že prozápadní nálady mohou být v Íránu přirozeně silnější, než třeba v zemích všeobecně považovaných za spojence USA, jako je Egypt, Jordánsko nebo Maroko.
Na druhé straně je třeba vnímat, že Írán je velmi různorodá společnost, v níž rozdíly mezi bohatou elitou velkých měst a venkovem vždy byly a jsou ohromné. Religiózní venkov i chudé čtvrti měst jsou konzervativní a režim vždy podporovaly. Obrovská smuteční shromáždění na jeho podporu, která se po celé zemi konají, nedávají příliš nadějí snům o prozápadním lidovém povstání, které teokratický režim svrhne.

Velmi zkreslená je také představa, která zabitého duchovního vůdce ajatolláha Chameneího líčí jako diktátorského tyrana a samovládce typu Hitlera, Saddáma Husajna nebo Madura a jeho režim jako zkorumpovanou bandu vrahů, která se snadno po prvním úderu a smrti svého vůdce rozprchne a sesype.

Íránský teokratický režim je po téměř půlstoletí své tvrdé vlády určitě v mnohém zvětralý a jistě i částečně rozložený korupcí, ale není radno jej podceňovat. Byl vybudován na autoritě v zemi dominantního a hluboce zakořeněného šíitského náboženství a jemu vlastních představách o ideálním uspořádání moci ve státě, z nichž vyšel a rozvinul je zakladatel íránské Islámské republiky ajatolláh Chomejní.

Celé rozštěpení islámu na sunnu a ší´u vzniklo ze sporu, kdo má stát v čele muslimské obce. Ší´a tvrdí, že nárok na vládu mají jenom potomci Proroka Muhammada, z čehož nejprve vznikl problém, který z nich to má být, a později, co dělat, když k dispozici není žádný. Podle odpovědí na tyto otázky se ší´a v průběhu staletí různě štěpila, bývala pronásledována sunnitskou ortodoxií a získávala disidentský a často konspirativní charakter. V důsledku toho byla i flexibilnější a otevřenější světu, než sunnitská ortodoxie. Výsledkem je Chomejního nárok na světskou moc pro duchovenstvo v situaci, kdy Spasitel (skrytý imám) není na světě přítomen.

Na tomto základě Chomejní vybudoval konstrukci Islámské republiky, jejíž koncepci teoreticky vyložil ve své knize „Velájate fakíh“ (Vláda znalce islámského práva) a v níž inovativně zkombinoval ší´itskou náboženskou tradici se západní demokratickou inspirací. Svou podstatou je to regulovaná neliberální demokracie s parlamentem voleným vším obyvatelstvem s jistou ochranou menšin, která rozhodující moc svěřuje šíí tskému duchovenstvu, které má dozírat nad souladem správy věcí veřejných se zásadami islámu. Vrcholnou moc dává nejvyššímu duchovnímu vůdci, který je z řad duchovenstva vybírán.

Nejedná se tedy o vratký systém osobní moci autoritativního jednotlivce, ale propracovanou institucionální strukturu fungující nezávisle na jedné osobě. V rámci nábožensky určovaných mantinelů je povolena jistá pluralita a politická soutěž, která byla často velmi vyhrocená. Vzhledem k narůstajícím problémům se však režim začal postupně uchylovat ke stále autoritativnějším a potlačovatelským metodám vlády. Politicky zfosilizoval a postupně se stále více stával diktaturou špiček potlačovatelského aparátu, především mocných Islámských revolučních gard, které mocensky zatlačily do pozadí ší ´tské duchovenstvo.

Za dlouhá léta svého trvání tento politický systém v prokázal značnou stabilitu a schopnost přečkat vážné krize, jako byla irácko-íránská válka, vyhrocené nepřátelství s USA, Izraelem a dříve i SSSR, dlouhodobý život pod sankcemi a v sousedství velkých regionálních konfliktů (Irák, Afghánistán, Palestina) i vlny teroristických útoků a atentátů na své politické vedení v počátcích Islámské republiky.

To znamená, že tento režim má zkušenosti s likvidací vůdců a má mechanismy jejich náhrady, je odolný, opírá se o široce sdílené a hluboce zakořeněné náboženské tradice ve společnosti. Svrhnout ho zvenčí proto není lehké a nikdo by o tom neměl mít přehnané iluze. Může se navíc opřít o protizápadní nacionalismus hrdého národa s tisíciletou kulturní tradicí, který těžko může vítat cizí útok na sebe a zabíjení spoluobčanů. Vnější agrese obvykle obyvatele semkne v odporu k cizí agresi bez ohledu na dřívější vnitřní rozpory. Ukrajina budiž zjevným příkladem.

Je proto velmi pravděpodobné, že dnešní íránský režim svou decimaci izraelsko-americkými leteckými útoky přežije. Zatím postupuje dokonce v souladu s platnou íránskou ústavou, která v mimořádné situaci dává prozatímně moc do rukou triumvirátu ústavních činitelů reprezentujících náboženskou, výkonnou a soudní moc.

Smrt nejvyššího vedení země z rukou agresorů má právě v Íránu navíc zvláštní význam – ší´itské náboženství je založeno na exaltovaném uctívání kultu mučedníků – Prorokova zetě Alího a jeho synů Hasana a Husajna, kteří byli v 7. století zavražděni umajjovskými usurpátory. Každoroční davové smuteční tryzny v posvátných iráckých městech Nadžaf a Karbalá jsou pro toto náboženství typické. Ajatolláha Chameneího (odvozujícího svůj rodinný původ přímo od samotného Proroka) tak může režim snadno postavit jako svatého mučedníka vedle hlavních světců a posílit tím svou legitimitu u věřících. Kult mučednictví, ší´itskému islámu vlastní, může být navíc i velmi nebezpečným zdrojem mezinárodního terorismu a asymetrických útoků proti Západu.

To vše představuje limity americké vojenské kampaně. Pozemní operace vůči takto ohromné, lidnaté a vzdálené zemi nepřichází v úvahu a USA se k ní neodhodlaly ani v éře krize se zadržováním desítek amerických rukojmích íránskými radikály na počátku 80. let.

Trumpova akce vůči Íránu představuje tedy maximálně riskantní dobrodružství a je obtížné si racionálně představit důvody, které amerického prezidenta k této masivní vojenské operaci vedly, nota bene v situaci, kdy ho za více než půl roku čekají tzv. midterms (volby do Kongresu). Prezident bude ve volební kampani doma velmi potřebovat jasný, rozhodný a oslňující zahraničněpolitický úspěch, nikoliv dlouhou válku s nejistým výsledkem a americkými oběťmi. Ani nedomýšlet dopad dlouhé války v tomto regionu na ceny paliv a globální růst.
Izrael naopak válčí s jasnou logikou – Írán je poslední země na Blízkém východě, která představuje nějakou potenciální hrozbu pro židovský stát. Všichni ostatní bývalí protivníci se již nacházejí v troskách a rozvratu. Izraelské priority jsou tedy jasné, ptát se musíme pouze po Trumpově motivaci.

Kromě naprostého osobního souznění s izraelskou politikou v úvahu přichází snad jedině model Venezuela, kdy americká akce spoléhá v konečné fázi na kompromisní dohodu s novým vedením napadené země, které s cílem zachránit režim bude ochotno vzdát se jaderného programu, raket a podpory terorismu.

Co se zřejmě podařilo ve Venezuele, však nemusí být schůdné ve velmi turbulentní a nepředvídatelné situaci ohromné blízkovýchodní země. Donald Trump v každém případě riskuje velmi, Izrael vůbec.

Jiří Weigl, 6. 3. 2026