Hlavní strana » Jinýma očima » Jiří Weigl: Jak z toho ven

Jiří Weigl: Jak z toho ven

Jinýma očima, 16. 3. 2026

V souvislosti s izraelsko-americkým útokem na Írán se stále vedou diskuse o cíli vojenské operace a úmyslech útočníků. Na základě těchto spekulací se celý svět snaží odhadovat, kdy asi tak může válka skončit a jaké může mít celkové dopady nejenom na válčící strany a Blízký východ, ale na globální situaci v celé její komplexnosti.

Zatímco u Izraele jsou bezprostřední cíle i celkové záměry jasné – pokud možno zničení, nebo alespoň zásadní politické a vojenské oslabení íránského islamistického režimu, a tím eliminace potenciální jaderné hrozby pro židovský stát – v případě USA je to daleko složitější, a to nikoliv jenom proto, že prezident Trump se ve svých vyjádřeních i praktické politice nevyznačuje konzistentností a je schopen měnit směr zásadně a nepředvídatelně.

Je jisté, že USA jednak souzní s izraelskými cíli, ale nikoliv výlučně, protože jejich zájmy a odpovědnost jako světové velmoci jsou daleko širší. Do jejich postojů nepochybně promlouvá a s prodlužováním konfliktu bude stále více promlouvat americká vnitřní politika, především blížící se podzimní kongresové volby (tzv. midterms).

Přesto především na počátku kampaně ve vyjádření Trumpa a dalších politiků, stejně jako u veřejnosti na Západě obecně rezonovalo téma svržení tmářské utlačovatelské náboženské diktatury a její nahrazení nějakým blíže neurčeným „svobodně“ íránským lidem zvoleným režimem, o němž se však předpokládá, že se bude podobat soudobé západní liberální demokracii.

Tato iluze se neustále opakuje, bez ohledu na to, že se v praxi nikdy neuskutečnila. Lidé na Západě vycházející z historických tradic vlastních zemí si stále představují, že v jiných částech světa mají jejich obyvatelé stejné představy o životě, vyznávají stejné hodnoty a netouží po ničem jiném, než po zkopírování západních vzorů. Tento mesianistický universalismus, vlastní obzvláště americké politické tradici, byl sice trochu nahlodán debakly pokusů o násilný vývoz demokracie do rozvojových zemí i problémy s integrací migrantů do západních společností. Přesto se zdá, že celkově je tento fukuyamovský pohled na svět na Západě zřejmě nevykořenitelný. Trump sice vítězil s tím, že tuto liberálně pokrokovou iluzi odmítal, stejně jako neokonské neustálé válčení, ale nechal se deep statem dotlačit zpět a zdá se, že neví, jak z problému ven.

Írán je silně religiózní muslimská země. Západní vzory vzývá část městských elit, a to ještě pouze tajně a především z materiálního hlediska. Hodnotově o liberalismu a západní demokracii převážně nic nevědí, o desítkách miliónů prostých obyvatel nemluvě. Islám v sobě obsahuje silný nárok na světskou vládu, náboženským ideálem je teokracie a dnešní režim je pokusem tento nárok uskutečnit v praxi. Příliš sice za léta svého trvání neuspěl, jak ukázaly masové demonstrace, ale má jistou, relativně silnou o islám opřenou legitimitu. V tomto ohledu žádného skutečného opozičního rivala na domácí scéně nemá. Amerického potomka dávno svrženého šáha, který sám byl synem usurpátora, můžeme směle vynechat.

Věrolomným vyhlazením íránského politického vedení v průběhu jednání si Trump zavřel možnou cestu k dojednání kompromisního míru. Zbavil se potenciálních partnerů k jednání a z neoblíbených autoritářů vytvořil mučedníky, které ší´itský islám miluje a uctívá. Společný útok s Izraelem umožnil interpretovat celou akci jako dílo „sionistického nepřítele“, jak bývá Izrael v muslimském světě často nazýván. To je stigma, které znemožňuje arabským a muslimským zemím akci USA otevřeně podpořit.

V médiích se často diskutuje, proč se arabské státy Perského zálivu, na něž míří většina íránských raket a dronů, vojensky nezapojí do americké operace. Není to ze strachu z íránské odvety, je to ze strachu z domácího veřejného mínění, které by netolerovalo, aby muslimský režim bojoval na straně Izraele proti jiným muslimům. Pro legitimitu plutokratických elit vládnoucích vratkým společnostem, v nichž většina představovaná migranty pracuje na korumpovanou místní menšinu, by byl takový krok velmi riskantní, pro Saúdy, jako ochránce svatých měst islámu, naprosto nemyslitelný.

Čas hraje proti Donaldu Trumpovi a Írán to ví. Vede asymetrickou, nízkonákladovou válku, která postupně dostává nejsilnější vojenskou velmoc světa pod mnohostranný tlak. Stoupají ceny paliv a krátí se zásoby sofistikované munice. Na domácí frontě bude s časem jenom hůře, pokud válka potrvá. A při tom neexistuje dobrá možnost, jak konflikt rychle ukončit.

Nabízí se sice možnost jednostranně vyhlásit vítězství a zastavit nálety, ale není jasné, jak bude reagovat Írán a zda by takový krok vedl k znovuotevření plavby v Hormuzském průlivu. A vůbec není jasné, jak bude reagovat Izrael v případě, že íránský jaderný program nebude explicitně eliminován. Pro arabské státy Perského zálivu závislé na turistice a mezinárodních financích a obchodu by byl takový dlouhodobě nejistý status quo zpochybňující jejich bezpečnost zničující.

Druhou variantou může být pokus o pozemní operaci zaměřenou buď na uvolnění Hormuzu nebo na zničení íránských jaderných kapacit kdesi ve vnitrozemí. Obě alternativy jsou extrémně riskantní a hrozí debaklem ne nepodobným Carterově zpackané misi s názvem Eagle Claw (Orlí spár) k osvobození amerických rukojmí v Íránu v roce 1980, jež ve svých důsledcích silně přispěla k pozdější volební porážce tohoto prezidenta.

Po dvou týdnech válčení se ukazuje, že americká akce nemá především pro Donalda Trumpa dobré řešení. Izrael zřejmě dosáhne oslabení íránského režimu a zmírnění bezprostřední jaderné hrozby, ale za ohromnou cenu, kterou přeneseně zaplatí celý svět, ale nejvíce prozápadní arabské režimy Perského zálivu, které se domnívaly, že je spojenectví USA chrání před íránskou hrozbou. Dnes této iluze litují.  

Odpor proti věrolomné agresi, mučednictví, válečné oběti a ničení však přežilému íránskému režimu umožnily se personálně obrodit a získat autoritu bojovníků za nezávislost. Islámská republika má šanci konflikt přežít a navíc z něj vyjít morálně silnější než byla před jeho začátkem, a tudíž i nebezpečnější. Tato velká politická chyba bude Donalda Trumpa ještě mrzet.

Jiří Weigl, 16. 3. 2026