Hlavní strana » Ekonomické texty » Na okraj diskuse s…

Na okraj diskuse s viceguvernérem centrální banky

Ekonomické texty, 6. 4. 1999

Polemizovat s naší centrální bankou je těžké, protože se do diskuse pouští nerada. Radši pronáší monolog nebo mluví ústy spřátelených novinářů. Proto jsem s nadějí očekával diskusní fórum Interview 21 na Žofíně, kde měl politiku centrální banky v diskusi se mnou zdůvodňovat její viceguvernér Oldřich Dědek.

Pan viceguvernér je vzdělaným ekonomem. Proto mi věty, které potvrdily mou tezi, že si on a jeho kolegové myslí, že money doesn´t matter, že o peníze nejde, zněly z jeho úst velmi podivně. V debatě o příčinách toho, co se u nás v ekonomice v posledních měsících a letech stalo, naprosto nonšalantně vynechával měnovou stránku. Zcela pominul vývoj množství peněz v ekonomice a další měnové veličiny. Přitom fatální pád, ke kterému došlo v tempu růstu množství peněz v ekonomice, a jeho důsledky jsou věcí, kterou zná a chápe každý student ekonomie na vysoké škole.

Vedení centrální banky neuvádí žádný argument, který by ukazoval, že došlo k dramatickému zvýšení rychlosti oběhu peněz a že proto k obsluze naší ekonomiky stačí peněz méně. Kdyby to udělali, byl bych schopen s nimi vést vážný odborný rozhovor. Jenže ani vedení ČNB, ani její viceguvernér nic takového nedělají. Nezmiňuje se množství úvěrů, nehovoří se o úvěrové expanzi či o jejím naprostém zastavení. Myslí si tedy, že peníze v ekonomice žádnou roli nehrají a že je centrální banka jen jakýmsi akademickým institutem (a současně velmi dirigistickým ministerstvem komerčních bank).

Centrální banka se údajně obává, abychom v ekonomice nenavrhovali nějaké nové regulace. Myslí tím ovšem regulace v nebankovní sféře. Já je však navrhovat v žádném případě nebudu. Naopak, chtěl bych zbavit přeregulovanosti náš bankovní systém, protože si myslím, že by se v civilizovaném světě těžko našla nějaká bankovní soustava, která by byla natolik v područí centrální banky, jako je bankovní soustava naše. Komerční bankéři by to jistě potvrdili.

Zdá se mi téměř půvabné, i to že od vedení centrální banky – při argumentaci ve prospěch její politiky – neslyšíme údaje o inflaci a vůbec debatu o inflaci. Že banka nezmíní fatální minutí cíle, který si samo dalo. Že nezmíní to, že ČNB chtěla čistou inflaci - když už si vymyslela tento umělý indikátor - kolem šesti procent, kdežto dnes má čistá inflace (údaj za únor) hodnotu minus 0,1 %. O tom přece vedení ČNB musí hovořit! A má li věc hodnotit pravdivě, pak musí říci, že takhle minout cíl svého dominantního úkolu je nutné považovat za fatální chybu. Nebo se musí pokusit svou chybu obhájit. Musí říci, že jí cena za stlačení inflace – měřená pádem ekonomiky – stála za to. Nebo musí říci, že je to výsledek, který vůbec neměla v plánu, který vznikl totálně mimo její úsilí a mimo její politiku.

Inflační situaci jsme zvládli. Po celá devadesátá léta jsme nedopustili, aby v zemi vznikla vysoká dvojciferná inflace nebo dokonce hyperinflace, ale teď jsme propadli do deflace a máme obrovský problém, jak se z ní dostat. Platí totiž známá teze: za provaz se dá táhnout, nedá se za něj tlačit. Kdyby nám teď ČNB říkala: my jsme najednou v situaci, že za peníze neumíme táhnout ekonomiku za sebou, i to bych bral, protože to je téma na složitou diskusi. Ale že ČNB nepovažuje za tragédii, že problémem ekonomiky už dávno není přebytečná poptávka, ale přebytečná nabídka, že jsme spadli ze situace inflační do situace deflační a že problémem je jak táhnout poptávku nahoru, jak vytáhnout ekonomiku z deprese, to je pro mne opravdu deprimující.

Překvapuje mne, že od centrální banky neslyšíme diskusi v duchu toho, že jsme měli jednu hierarchii cílů pro jednu ekonomickou situaci a protože se ekonomická situace proměnila, musíme hierarchii cílů změnit. Jestli centrální banka necítí, že úkolem č. 1 je oživit ekonomiku, vyvést ji z volného pádu, pak nevím, co se dá dělat. ČNB ještě dnes bojuje bitvy roku 1994, 1995, 1996. Ekonomika je v pádu, inflace rychle klesá a od ČNB slyšíme stále znovu a znovu varování před inflací a ani slovo o vývoji HDP. Je přece evidentní, že transformující se ekonomika nemůže mít  nulovou inflaci. My nemáme přirozenou míru inflace kolem nuly nebo mírně nad nulou jako vyspělé ekonomiky. Naše přirozená míra inflace je zřetelně nenulová, těžko bude pod hodnotou 5 %. Pokus stlačit naši inflaci pod její přirozenou úroveň je téměř smrtící.

Od ČNB slyšíme tvrzení, že už s úrokovými sazbami hodně udělala. Jsme podle ní na historicky nejnižší úrovni úrokových sazeb. Historicky vůči čemu? Vůči komunistické ekonomice, kdy byly úrokové sazby 1-3 procentní? Nebo za posledních 9 let? Inflace v roce 1991 byla 56 %, v roce 1992 11 %, v roce 1993 20 % a v dalších letech se pohybovala kolem 10 %. Jestli je dnešní inflace 2,8 %, pak je věta, že máme historicky nejnižší nominální úrokové sazby, legrační a nesmyslná. Odečítejme od úrokových sazeb inflaci!

Znám úvahu o tom, že nemáme odečítat inflaci skutečnou, ale inflaci očekávanou. Jenže ony existují různé teorie tvorby expektací. I my tyto teorie známe, i my víme, jak se inflační expektace vytvářejí. ČNB má asi zcela jiný model vytváření inflačních očekávání než my. Já nevidím nebezpečí velkého vzestupu inflace. Bude-li inflace opět na úrovni 5 %, není to sice hodnota ideální, ale je to asi ta nejsprávnější hodnota, kterou v naší ekonomice máme mít. Jestli bude ČNB za každou cenu bránit, aby se inflace pohnula o milimetr nahoru z dnešní úrovně, ekonomika padne. Inflační cílení chápu jako intelektuálskou hříčku, kterou snad ani sama centrální banka nebere vážně. Doufám, že se podle této koncepce nemůže řídit, protože kdyby platilo inflační cílení, tak jsme dnes v inflaci v hodnotě 5,5 – 6,5. A ono to tak není.

Takto bychom mohli mluvit o tisíci dalších věcech, ale přetrvávající boj s jinou ekonomickou situací, než ve které skutečně jsme, je pro mne nesmírně deprimující. Úvaha o dvou složkách peněžní zásoby, kterou argumentuje pan viceguvernér Dědek, umí student prvního ročníku. Ale vtip je přece v tom, že dochází-li k enormnímu výkyvu jedné této složky, to znamená např. přílivu a odlivu kapitálu, nastupuje úkol centrální banky tento výkyv kompenzovat. Centrální banky jsou zřízeny proto, aby se pohyb kapitálu snažily kompenzovat, aby se snažily výkyv vyrovnávat právě v té složce, kterou mohou přímo ovlivnit.

Když vidím, že se ČNB ohání japonským příkladem a neřekne, že je to případ jednoho z největších selhání měnové politiky v historii a jestli je nám Japonsko dáváno jako dobrý příklad, tak mám pocit, že jsme nepochopili nic a že jsme se z ničeho nepoučili.

Cesta ven z  pasti, do které jsme padli, je neskonale těžší než cesta do ní. Připomeňme, že má čtyři základní složky:

a) pokus obrátit makrosituaci, tzn. zajistit zvýšení agregátní poptávky

b) pokračování v liberalizačních, deregulačních, privatizačních krocích,

c) provedení sanace několika vybraných entit v ekonomice

d) další budování a zdokonalování našeho ekonomického systému, tržních institucí, tržní infrastruktury apod.

Klíčem ke všemu je - jako ostatně vždycky v životě - řazení těchto bodů za sebou. Rozumím tomu tak, že podle centrální banky, a to souzní s názory některých politiků, je třeba začít odspodu. Nejdříve zdokonalujme instituce, pak Mertlíkovsko-Grégrovsky sanujme jednotlivé podniky či banky, pak pokračujme v deregulacích, liberalizacích, privatizacích a nakonec přijde na řadu oživení ekonomiky a bude možné a povolené - v očích přísných strážců měny - oživit poptávku. Myslím, že je to fatální omyl a že řazení musí být přesně opačné. Dát jednu korunu do sanačních Mertlíkovsko-Grégrovských opatření bez oživení ekonomiky znamená naprostou ztrátu peněz daňových poplatníků a jejich propad do rozšiřující se černé díry. Provést v této situaci další liberalizační, deregulační, privatizační kroky - v principu správné - může mít krátkodobě zcela opačné efekty, než bychom chtěli. A instituce? Ty samozřejmě zdokonalujme stále, vždycky, pokaždé, když se nám to podaří. Jejich vliv na krátkodobou a střednědobou dynamiku ekonomiky je však mizivý.

Čili je tu spor o řazení potřebných kroků a já v tom sporu nabízím jít velmi jednoduše podle abecedy.

Václav Klaus, Hospodářské noviny, 6. dubna 1999