Hlavní strana » Jinýma očima » Jiří Weigl: Nešťastná Ukrajina

Jiří Weigl: Nešťastná Ukrajina

Jinýma očima, 24. 11. 2025

Trumpův mírový plán pro Ukrajinu, který vyvolal tak hysterické odmítavé reakce evropských i našich politiků, ať už bude přijat či nikoliv, je evidentním důkazem, že USA se snaží z konfliktu co nejrychleji vyvázat, neboť v jeho pokračování ani eskalaci nevidí pro své zájmy žádný smysl.

Pokračování války v dosavadním módu jasně směřuje k vojenské porážce Ukrajiny a její úplné devastaci, některými navrhovaná další eskalace hrozí globálním konfliktem, na němž nikdo rozumný nemůže mít zájem. Ve skutečnosti za to Ukrajina přes všechna velká slova nikomu na Západě nestojí.

V odmítavých reakcích našich i evropských politiků na americký mírový plán slyšíme samá slova o tom, co se musí, co je třeba nebo co by mělo být, nikdo ale slůvkem nehovoří o tom, jak by toho mělo být dosaženo.

Všichni by chtěli, aby to Američané nějak zařídili, aby bez ohledu na vlastní zájmy vítězící Rusko přinutili k akceptování pro něho nevýhodných podmínek. O výsledku válek však nerozhoduje chtění, ani moralizování a silná slova, ale zájmy, vojenská síla a situace na frontách, a ta není pro Ukrajinu příznivá. Navíc, její svéprávnost je výrazně omezena skutečností, že je na americké pomoci existenčně závislá. Bez ní by bylo dávno po válce.

Ukrajina může pod evropským tlakem Trumpův plán odmítnout, nebo s podporou evropských velmocí docílit jeho modifikace nepřijatelné pro Rusko, a tím docílit téhož, ale v tom případě riskuje pokračování války, další devastaci, další beznadějné zničující ústupové boje a nakonec ještě horší mírové podmínky nadiktované vítězem.

V současné geopolitické konstelaci nelze očekávat, že podpora Ukrajiny může zesílit. Trumpa zajímá více Rusko než Ukrajina. Evropští a naši propagátoři „spravedlivého míru“ válčením až do posledního Ukrajince dobře vědí, že sami nejsou schopni ani ochotni Ukrajině potřebnou vojenskou pomoc poskytovat. Evropské země v čele s Německem, Francií a Británií se potácejí ve stále rostoucích ohromných dluzích, nestabilní politické situaci v rozdělené společnosti a jejich armády nejsou schopny roli USA v konfliktu nahradit.

Za vše hovoří náš příklad – země po volbách nemá novou akceschopnou vládu a v důsledku vnitřních politických rozporů je nejasné, kdy ji vůbec bude mít. V rozpočtu na příští rok chybí údajně 100 mld. Kč, příští vláda bude mít velký problém, jak profinancovat svůj program, inflace znovu ožívá a na obzoru jsou další dopady šílené evropské zelené politiky. Armáda je na moderní válčení zcela nepřipravená. Podobná je situace v celé Evropě, jejíž západní část je navíc sužována důsledky masové migrace, rozdělující tamější společnost a enormně zatěžující sociální systémy.

Zkonfrontujeme-li tuto realitu se siláckou moralistní válečnickou rétorikou evropských politiků, vidíme neskutečné pokrytectví, faleš a nezodpovědnost, s jakou se podíleli a podílejí na vyvolání a prodlužování zničující války na Ukrajině. Vidíme falešnost a neupřímnost příslibů, jimiž lákali Ukrajinu do NATO a EU, aniž kdy měli v úmyslu tyto přísliby naplnit. Ve skutečnosti nikdy nechtěli vážné bezpečnostní závazky Ukrajině poskytnout a v případě napadení za ni bojovat. Za skutečnou válku s Ruskem jim nikdy nestála. Pouze ji cynicky použili v zástupném konfliktu, v němž měly obě země vykrvácet.

Nic nevystihuje odporné, morálně nepřijatelné evropské pokrytectví více, než oblíbené tvrzení, že „Ukrajina bojuje za nás, protože jinak bychom prý museli čelit vzápětí ruské agresi my“. Pokud by tomu naši politici věřili, potom je morálně neospravedlnitelné, že přímo nepřišli Ukrajině na pomoc v boji. Neučinili tak proto, že sami dobře věděli, že toto tvrzení je jenom propagandistická lež. Asi taková, jako před pár lety neustále omílaná fráze, že v „Kábulu se bojuje za Prahu“. To tehdy tvrdili ti, kteří otevírali Evropu nekontrolovatelnému přílivu muslimů z Blízkého východu, a pak, po dvaceti letech nekonečného válčení, bez mrknutí oka ponechali Afghánistán svému osudu. Za Prahu se tam evidentně nebojovalo.

Dnes už vidíme, jak nezodpovědná hra s Ukrajinou ve skutečnosti měla i pro Evropu a vůbec celý Západ těžké negativní důsledky. Zničila mírovou dividendu, z níž celý svět těžil po pádu komunismu, obnovila nepřátelství a konfrontaci s Ruskem, které se bylo možno včas vyhnout, znovu destabilizovala poměry ve východní Evropě, odříznutí od ruských surovin a sankce ekonomicky poškodily Evropu, prohloubily rozpory v EU a konflikt má za následek oslabení NATO a transatlantické vazby.

Zdá se však, že pro evropské elity je dnes nejdůležitější udržování strachu z potenciální ruské agrese, což má být hlavní tmel rozklížené evropské integrace, a masivní zbrojení, které má nahradit dopady deindustrializace způsobené zelenou politikou.

Ať už bude Trumpův plán přijat či nikoliv, perspektivy jsou neradostné. Čeká nás trvalé ohnisko válečného napětí v Evropě, rekonstrukce zbytkové zničené a frustrované Ukrajiny bude nepředstavitelně komplikovaná, stejně jako koexistence s nepřátelským Ruskem, vojenské výdaje budou dále dusit evropské rozpočty a podvazovat rozvoj, masová migrace a její důsledky zůstanou dalším trvalým břemenem.

Čtvrt století neutrální Ukrajina pokojně žila v svých původních hranicích v sousedství Ruska, s nímž byla spojena hustou sítí politických, ekonomických a mezilidských vazeb. Druhou nejchudší zemí v Evropě po Moldavsku se stala nikoliv v důsledku vykořisťování Ruskem, ale v důsledku vlády vlastní kleptokracie, která - jak vidíme – trvá doposud. Naivní lidé na Ukrajině věřili, že členství v EU a NATO přinese jejich zemi samo o sobě takový blahobyt, který viděli z lešení a výkopů jako dělníci na stavbách v zemích západní Evropy. Všichni jim to věrolomně slibovali, i když to nemysleli vážně, protože chtěli jenom provokovat Rusko, na jehož varování a opakovaně vyhlašované červené nepřekročitelné linie okázale nebrali ohled.

Nesnažili se zabránit jeho agresi, i když o ní věděli dlouhé měsíce dopředu. Dnes zničená Ukrajina nemá nic, ztratila třetinu obyvatelstva a téměř čtvrtinu svého území, je totálně závislá na vnější finanční a vojenské pomoci, bez níž nemůže přežít. Dopadne ještě hůře, pokud bude ve válce pokračovat. Členství v NATO jí dnes USA a další zakazují, bezpečnostní garance jsou nejasné. Nikomu se do nich nechce, každý už ví, že válčení s Ruskem není jen tak. U nás takovou situaci vystihuje smutné přísloví – „Nechoď Vašku s pány na led …“

Jiří Weigl, 24. 11. 2025