Hlavní strana » Ekonomické texty » Proměny a fáze kritiky…

Proměny a fáze kritiky centrálně plánované ekonomiky

Ekonomické texty, 1. 4. 1997

Když jsme se v bývalých komunistických zemích - za sebe mohu říci, že v mém případě to bylo již kolem poloviny 60. let - začali zabývat kritikou centrálně plánované ekonomiky, prošli jsme několika vývojovými fázemi, které sice v nemalé míře odrážely naši tehdejší relativní izolovanost od světové ekonomické diskuse o této věci, ale které přesto částečně respektovaly i hlavní vývojové tendence ekonomie samotné, resp. její dominantní proudy a školy, které o tento o tomto problému ve světě uvažovali.

První fází byla kritika neteoretická, nekoncepční, kritika vycházející z pocitů jednotlivců žijících v tomto málo funkčním ekonomickém systému, jednotlivců, kteří každodenně pozorovali jeho iracionality a kteří začali brzy chápat, že to není v pořádku. Tato kritika však už byla založena na více méně podvědomém pochopení nemožnosti a proto i zbytečnosti pokusů administrovat z centra ekonomiku jako celek, ekonomiku, ve které se každodenně odehrávají milióny rozhodnutí, která nikdo na dálku a z dálky nemůže (a ani neumí) příliš ovlivnit. Současně jsme cítili i to, že bez soukromého vlastnictví a bez možnosti vyhrát, ale i prohrát všechno ekonomickým subjektům chybí dostatečná motivace k racionálnímu chování.

V této době byly kolem nás realizovány první pokusy o vylepšování dílčích prvků tohoto systému. Postupovaly dvěma základními cestami, z nichž každá tak či onak reagovala na diskusi probíhající po celá desetiletí v ekonomické vědě.

Jednou cestou byly návrhy na zdokonalování plánování a centrálního řízení (postupující od představ Baroneho a jeho větve lausannské školy na přelomu devatenáctého a dvacátého století až po matematické iluze sovětských optimálních plánovačů Kantoroviče, Němčinova a Novožilova v šedesátých a sedmdesátých letech nebo kybernetické či systémově inženýrské sny Forrestera, Římského klubu a jejich východoevropských následovníků vzniklé zhruba ve stejné době), které s trhem více méně nepočítaly a které vycházely z představy, že ekonomiku je možné „řídit“ odkudsi shora. Této představě jsem nevěřil nikdy, dokonce ani jako student pražské Vysoké školy ekonomické, který tehdy - na přelomu padesátých a šedesátých let - neměl sebemenší šanci dostat do ruky jakýkoliv text západní ekonomické vědy, který povinně studoval marxistickou politickou ekonomii a který uvažoval „pouze“ selským rozumem. Nedůvěra v mohutné počítače jako formu řešení informačního problému centrálně plánované ekonomiky a v jakoukoli informační revoluci mi ostatně zůstala dodnes (pouze byla následně obohacena o poznatky ze Stiglerovy „Economics of Information“ (viz 14), kterou jsem však objevil až s dvacetiletým zpožděním).

Druhou cestou reformních pokusů bylo dílčí připouštění trhu, nejrůznější kombinace plánu a trhu, akceptování trhu jako nástroje centrálního řízení, jako nástroje v rukou plánovačů. To byl přístup, se kterým jsem se setkal jako čerstvý absolvent vysoké školy a jako aspirant Ekonomického ústavu ČSAV v Praze ve druhé polovině 60. let. Tento pohled na svět našel své vyvrcholení v období Pražského jara, v onom předem prohraném pokusu o zdokonalení socialistického systému a centrálně plánované ekonomiky beze změny systému samotného. Byla to iluze, která tehdy nepostihla pouze Československo a komunistický svět, ale v nemalé míře i svět západní. Vzpomeňme na tehdy velmi populární teorii konvergence (např. známý text Tinbergena, viz 16), jejíž ozvěny slyšíme bohužel ještě dnes. Spíše však na Západě než na Východě. Východ byl svou vlastní zkušeností vyléčen daleko více než Západ.

V téže době v Československu poměrně úzká skupina mých vrstevníků objevila soudobou ekonomickou vědu a její standardní argumentaci ve prospěch tržní ekonomiky. Současně jsme - se zpožděním půl století - objevili onu známou „při o socialismus“, která se v ekonomii odehrála ve 20. a 30. letech tohoto století (za její nejlepší shrnutí považuji esej Bergsona, viz 2). Tam byla - alespoň pro mne - uplatněna již tehdy argumentace zcela zásadní a v podstatě konečná. V té době jsem přeložil a ve formě excerpt časopisecky publikoval základní myšlenky Misese a Hayeka na straně jedné a Langeho a Lernera na straně druhé v této věci. Argumenty těchto klíčových představitelů rakouské školy o nemožnosti trhu za socialismu, tedy bez soukromého vlastnictví (tak zřetelně prezentované v slavném Misesově článku z roku 1920, viz 11) a o časové a prostorové podmíněnosti informací, o jejich roztroušenosti na mikroúrovni, o jejich spojitosti s konkrétními ekonomickými aktivitami (nejsou žádné informace an sich) a o nemožnosti jejich přenesení do jakéhokoliv ekonomického centra nikoli z důvodů nedokonalosti komunikační technologie, ale z důvodů samotné podstaty těchto informací (myšlenky kánonicky formulované v celé řadě Hayekových prací, zejména v jeho slavném článku v American Economic Review „The Use of Knowledge in Society“ z roku 1945, viz 9), byly již tehdy pro mne naprosto přesvědčivé a byly pro mne důvodem zřetelného a hlasitého nesouhlasu s ekonomickou reformní koncepcí Oty Šika a jeho kolegů. Tyto věty jsme už tehdy říkali nahlas. Byli jsme za ně peskováni, protože podrývaly autoritu velmi populárních reformátorů, ale zanedlouho stejně přestaly být aktuální. Případné přerůstání těchto reforem v něco jiného, zásadnějšího - alespoň pro nás - skončilo v srpnu 1968 po invazi armád Varšavské smlouvy do Československa, a tím pro mne skončila i jedna životní fáze (přestal jsem být teoretikem a vědeckým pracovníkem).

V dalších letech jsme se pokoušeli aspoň číst standardní ekonomickou literaturu. Ta byla obrovským přínosem. Naopak, z běžné, tedy ne příliš hluboké, ne příliš objevné a už vůbec ne teoretické západní sovětologické literatury, kterou jsme také občas viděli, jsme mnoho nových impulsů nedostali. Snad jedině to, že jsme začali socialistickou ekonomiku chápat více jako ekonomiku administrovanou než jako ekonomiku plánovanou (už od slavného textu Gregory Grossmana z 50. let, viz 8, a z mimořádně cenného textu Waltera Euckena o ekonomice fašistického Německa, publikovaného již v roce 1948, viz 7) a že jsme začali tuto ekonomiku chápat více a více jako ekonomiku střetu zájmů než jako ekonomiku dokonalého nebo „ještě“ nedokonalého plánování. Začali jsme ji chápat jako ekonomiku, kde nejsou dominantními vztahy vertikální (což bylo a dosud je základním paradigmatem ekonomických i sociologických teorií o socialismu), ale vztahy horizontální, jakkoli jsou tyto vztahy zvláštní a deformované vzhledem k absenci dobře definovaných vlastnických vztahů a vzhledem k existenci nerovnovážných, a proto špatných cen.

Právě na tomto uvažování byla založena zajímavá větev české ekonomické školy 70. let, reprezentovaná nejvýrazněji Lubošem Mlčochem (viz 13), která však více méně rezignovala na standardní ekonomický aparát a proto na centrálně plánovanou ekonomiku aplikovala teorii her. Díky tomu např. velmi inspirativně a objevně odlišila kooperativní „hru na plánování“ od velmi nekooperativní „hry o plán“, hovořila o obrácené řídící pyramidě, připomínala, že se v realitě neplánuje shora, ale zdola, vedle obvyklého slova „ekonomická síla“ začala používat termín „plánovací síla“ a objevem byl názor, že vůbec není pravda, že je veškerá plánovací síla soustředěna v ekonomickém centru. Jako protiklad k převládajícímu pohledu na plánovanou, tedy komunistickou ekonomiku jsme spekulovali o prazvláštních modelech plánování, kde je veškerá plánovací síla paradoxně soustředěna u podniků, tedy u zdánlivých objektů plánování.

Naše tehdejší izolovanost a nemožnost tyto myšlenky publikovat jinak než okrajově v Československu a už vůbec ne v zahraničí způsobily, že naše nápady nebyly dotaženy do ucelených teoretických koncepcí a že zůstávaly pouze u volně nahozených kontur. Nicméně, musím říci, že nás toto uvažování dobře připravilo na okamžik setkání se školou veřejné volby (Public Choice School), která k nám dorazila s poměrně velkým zpožděním daným tím, že i ona měla velké problémy prokousat se mainstreamovou ekonomií a hlavním střetem, který tehdy v ekonomické teorii probíhal mezi monetarismem a keynesiánstvím. Jestli dvě tři knihovny naší země i v dobách nejtužšího posrpnového socialismu objednávaly zhruba deset hlavních světových ekonomických žurnálů, pak se musím nerad přiznat, že z nich i jejich pilný čtenář průlom, který škola veřejné volby - zejména Buchanan a Tullock - přinesla, neobjevil dostatečně včas.

Od konce 70. let jsem na svém pravidelném, vůči režimu vyvzdorovaném (a v lednu 1986 definitivně zastaveném) bankovním ekonomickém semináři každoročně oslavoval udělení Nobelovy ceny za ekonomii. To byl pro mne dobrý důvod zopakovat si hlavní díla a myšlenky laureáta a pronést o nich veřejnou přednášku. Teprve v roce 1986, když dostal Nobelovu cenu James Buchanan, se mi podařilo plně docenit jeho přínos. Začal jsem chápat jeho postupný, ale velmi logický vývoj od problematiky „financí“ k „veřejným financím“ a teprve potom k otázce „veřejné volby“. Buchanan si, snad výrazněji než kdokoli jiný, uvědomil, že není možné pochopit problematiku veřejných financí bez jasného pochopení adjektiva veřejný a proto se on a jeho kolegové zaměřili na to, že je třeba vedle rozhodování individuálního, což bylo do té doby hlavní doménou ekonomie, zkoumat i rozhodování veřejné či kolektivní. Jeho myšlenka, že vlastně nic takového jako veřejné či kolektivní rozhodování neexistuje, že jde vždy o rozhodování individuální, skrývající se za veřejnou, kolektivní pravomoc, byla zcela objevná, jakkoliv se teď zdá být více méně triviální. Znamenala zásadní průlom v analýze chování státu v kapitalismu, ale my jsme ihned pochopili, že je naprosto klíčová i pro analýzu socialistického systému, který byl na dominatní úloze státu založen ještě daleko více než i ten nejvíce intervencionistický případ kapitalistické ekonomiky.

Z vlastní zkušenosti jsme kolem sebe viděli a proto intuitivně dobře chápali, že neexistuje nic takového jako veřejný zájem, že není žádný jeho automatický nositel či zvěstovatel, že není nic jako společenská funkce blahobytu, o které vedl Buchanan takový zásadní a nesmiřitelný spor s Arrowem (což ale neimplikuje, že není nic jako veřejný statek). Viděli jsme kolem sebe parciálnost nejrůznějšími cestami prosazovaných zájmů, viděli jsme mechanismy, pomocí nichž tyto zájmy vítězily a viděli jsme za nimi konkrétní jednotlivce, hlasitě se ohánějící tzv. „veřejným zájmem“.

Toto byl pro nás impuls mimořádně významný, i když jsme „odepsali“ centrálně plánovanou ekonomiku i bez něho. Většina ekonomů, sociologů a politologů tehdejší doby však stále studovala socialistický systém z perspektivy od shora dolů, jako společnost, která je řízena stranickou a vládní byrokracií, ale to se mi už tehdy zdálo být naprosto nedostatečné. Toto poznání bylo mimořádně důležité i pro hledání racionální, to znamená co nejméně nákladné transformace takové společnosti. Pro nás „stát nebyl romanticky chápaným generátorem veřejných statků a obráncem veřejného dobra“ (viz 12) a právě na základě těchto úvah jsme přidávali další stránky ke kritice centrálně plánované (či administrované) ekonomiky (například D. Tříska, viz 17).

Škola veřejné volby demystifikovala procesy politického rozhodování a to samozřejmě platilo i v systému (nebo snad ještě více v systému), který nebyl politickou demokracií. Protože v něm chyběla elementární demokracie, selhání státu, „government failure“ - což byl další důležitý termín školy veřejné volby - bylo ještě větší. Velmi jsme proto slyšeli na kritiku ekonomie blahobytu z úst Buchanana a dalších za to, že sice pečlivě rozebírala koncept selhání trhu, „market failure“, ale že současně neřekla, že selhání trhů neznamená nic jiného než nemožnost trhů reálného světa dosáhnout úrovně hypotetických trhů (W. C. Mitchell, R. T. Simons, viz 12, str. 6) a že neříká vůbec nic o míře selhání státu. Velmi dobře jsme slyšeli i na kritiku státní regulace, na to, že regulace je metodou jak firmy, které jsou již na trhu, využívají státu k tomu, aby omezovaly konkurenci, volbu a příležitosti“ (tamtéž, str. 19), atd.

Mohu-li to shrnout, teoretický přínos školy veřejné volby rozmnožil naši kritiku centrálně plánované ekonomiky o další důležité aspekty, dal nám do ruky zcela nové instrumentárium analýzy této ekonomiky a připravil nás na vstup do procesu její likvidace.

Poučeni Rakušany Misesem a Hayekem, ale i chicagskými ekonomy - zejména Friedmanem, Stiglerem a Beckerem - jsme měli jasný model systému, který chceme vytvořit. Proto jsme ani chvíli nehledali žádné třetí cesty (viz můj známý bonmot z ledna 1990 z Davosu, že je třetí cesta nejrychlejší cestou do třetího světa. Škola veřejné volby nám proti zastáncům třetích cest a proti koncepcím intervencionismu, státu blahobytu, sociálně-tržní ekonomiky apod., dodala nové argumenty. Státu jsme nedůvěřovali (dokonce ještě více než je obvyklé dnes na Západě) a musím se přiznat, že nám v této chvíli nové argumenty ke kritice začala dodávat spíše praxe než teorie. Stali jsme se přes noc ministry financí, ministry hospodářství, předsedy vlád a museli jsme začít „dělat stát“. Jsem si vědom nezastupitelné role státu v momentu transformace systému, vím, co si musí stát udržet i po transformaci jako své, víceméně nezastupitelné funkce, ale vím také, že nikdy a nikde nelze dělat jakékoli smysluplné státní zásahy do mikroúrovně. Musel jsem je v posledních letech dělat mnohokrát, ale vždy byly Misesovým „skokem do tmy“ (protože ani předseda vlády či ministr financí neinvestuje a nevydává své vlastní peníze) a i při sebevětším úsilí nebylo možné je dělat dobře.

Proto jsme věděli, že je třeba co nejrychleji privatizovat celou ekonomiku (experty světových finančních institucí dlouho vedený spor o tom, zda firmy dříve privatizovat nebo sanovat byl pro nás rozhodnut předem a proto jsme tyto experty neposlouchali), proto jsme věděli, že je třeba co nejrychleji otevřít domácí i zahraniční trhy (liberalizovat ceny i zahraniční obchod), proto jsme se snažili minimalizovat mikroekonomickou intervenci. Výsledkem provedené změny bylo fungování velmi nedokonalých trhů, ale věděli jsme - a vidíme to kolem sebe dodnes - že je fungování státu ještě daleko horší. Zrušením Státní plánovací komise, legalizací soukromého podnikání a radikální deregulací a liberalizací ještě nevznikl dokonalý trh. Přesto se podařilo zásadním způsobem rozbít navyklé stereotypy chování a živelně vytvořená „pravidla hry“. Teprve privatizace dala definitivní signál, že je třeba vzít transformaci vážně. Toto bohužel nechápali exponenti gradualistických koncepcí privatizace a deregulace, převážně ze zahraničí (viz můj nedávný text o variantách přístupu k privatizaci, viz 10).

Škola veřejné volby navíc vede velmi ostrou hranici mezi „private“ a „public“ a právě tato ostrá hranice je velmi důležitou hrází vůči „rent-seeking“ chování podniků a vůči jejich požadavkům na měkké financování či na měkké rozpočtové omezení, na což byly naše podniky za socialismu zvyklé. I za socialismu jsme samozřejmě byli „společností zájmových skupin“. Jen ten, kdo pochopil přínos školy veřejné volby, ví, proč musí být hranice mezi státním a soukromým tak ostrá. Nepochopili to ti, kteří pod líbivými, ale zcela bezobsažnými pojmy (jako je „přátelská společnost“ či „občanská společnost“ či „sociálně-ekologická tržní ekonomika“) navrhují stírání této hranice. Právě to otevírá cestu zájmovým skupinám výrobců k politickému „rent-seeking“ a nejrůznějším zájmovým skupinám (profesní komory, odbory, svazy nájemníků či naopak majitelů domů apod.) k nátlaku na politiku a k „rozebírání si“ státních peněz na své parciální zájmy. Tyto skupiny mají zájem, aby se stát vzdával - samozřejmě v jejich prospěch - svých pravomocí a proto volají, často opět pod populistickým heslem decentralizace a deetatizace (které si vysvětlují velmi pokřiveně), po delegování pravomocí od státu směrem dolů (ale vlastně na tyto skupiny parciálních zájmů). Je to pokus o rozmělňování státu a o pozvolnou přeměnu svobodné společnosti v korporativistický stát.

Naše „sametová revoluce“ některé návyky z minulosti rychle narušila a tím pro první období vytvořila jisté vakuum, protože zásadním způsobem oslabila redistribuční nátlakové skupiny. To mi připomíná úvahy M. Olsona (z jeho The Rise and Decline of Nations z roku 1982, viz 15), v níž jsem se prvně setkal s konceptem „rent-seeking society“ a v níž byly odlišovány dlouho stabilní (a proto stále více rigidní) země od zemí, kde radikální společenské pohyby na čas rozbily tyto rent-seeking aktivity. Naše radikální společenská změna vytvořila jisté mocenské vakuum a toho jsme se snažili využít k prosazení rychlé a radikální transformace systému. Nedali jsme zájmovým skupinám šanci, aby se rychle zformovaly a aby si vytvořily nebezpečné postavení v ekonomice a celé společnosti.

Tím se dostávám i k úvahám o reformní strategii. Intervencionističtí ekonomové diskutovali celá léta o optimálním zařazení reformních opatření, zatímco my diskutovali o tempu - jak z důvodu obavy z politické opozice (také na počátku zásadně oslabené), tak z důvodu ekonomické „opozice“, kterou v tržní ekonomice představuje právě jev „rent-seeking“. Škola veřejné volby nám jasně napověděla, že je snažší uskutečnit fundamentální reformu rychle než postupovat metodou dílčích kroků, metodou gradualistickou. Kdybychom nevyužili příznivé porevoluční politické situace, tranformace by byla rozmělněna do dílčích, dosahem omezených opatření a na každé z nich by síla ekonomické opozice (zájmových skupin) stačila. Toto si kritikové rychlé a radikální reformy vůbec neuvědomují a jen tím dokumentují, že buď nečetli literaturu školy veřejné volby nebo že ji nečetli pořádně. Kritikové naší transformační strategie mnohdy nechápou, že politika není ani tvorbou jakýchsi teoretických modelů a konceptů, ani jejich zaváděním osvícenou mocenskou elitou. Politika je vyjednáváním se zájmovými skupinami a je bojem s nimi.

Ty země, které této příhodné chvíle nevyužily, promarňují historickou šanci, která se už možná nebude opakovat. Politické nadšení pro zásadní změny v čase nezbytně slábne a ve stejné chvíli nastupuje fronta znovu zkonsolidovaných zájmových skupin výrobců.

Důvěřujeme-li trhu, je to zcela v souladu s pohledem školy veřejné volby. J. Buchanan jasně říká: „Škola veřejné volby neříká, že jsou trhy dokonalé. To v ní napsáno není. Ale je tam napsáno, že politika selhává.“ (viz 6). Ve své přednášce „Policized Economies in Limbo“ z roku 1994 (viz 5) připomíná, že jsou systémové reformy velmi složité, a já bych ještě dodal, že nejsou zadarmo. Vynecháme-li prvotní politický zájem občanů na změně, neexistuje žádný agregátní zájem na slibovaném zvyšování agregátní hodnoty produktu. Buchanan říká, že „téměř každý z diskutujících předpokládá, že něco takového jako jakýsi agregátní zájem existuje“, i když v žádné zemi neexistuje a ani existovat nemůže „přímý, k politické aktivitě motivovaný zájem o ekonomickou prosperitu“, protože existují pouze „parciální redistribuční zájmy“.

Právě tyto zájmy považuji na základě své politické zkušenosti za klíčové. I R. J. Barro ve své přednášce „Determinants of Democracy“, přednesené na výročním kongresu Montpellerinské společnosti v září 1996 ve Vídni (viz 1), upozorňuje na empiricky dokumentovaný jev, že „vyšší míra demokracie obvykle posiluje sílu zájmových skupin“, což je přesně ten proces, který u nás dnes prožíváme. Zrození demokracie je totiž spojeno s nadnormální obavou z autoritářství státu a to oslabuje sílu státu v souboji s těmito zájmovými skupinami. Tento střet předznamenává další fázi transformačního procesu, a vítězství či prohra v něm budou určovat další společenský vývoj naší země. Ani v tomto souboji nesmíme polevit.

Václav Klaus, duben 1997

Anglická verze tohoto textu byla využita jako vystoupení na kongresu European Public Choice Society, Praha, duben 1997

Citovaná literatura:

1) R. J. Barro, Determinants of Democracy, přednáška na výročním kongresu Mont-Pellerinské společnosti, Vídeň, září 1996

2) A. Bergson, Socialist Economics, A Survey of Contemporary Economics, Homewood, Illinois, 1948, (česky Akademia, Praha 1980)

3) J. Buchanan, G. Tullock, The Calculus of Consent, Ann Arbor: University of Michigan Press, 1962

4) J. Buchanan, The Economic Theory of Politics Reborn, Challenge, March-April 1988

5) J. Buchanan, Politicized Economies in Limbo, přednáška z r. 1994

6) J. Buchanan, Interview, The Region, Federal Bank of Minneapolis, č. 3, 1995

7) W. Eucken, On the Theory of the Centrally Administered Economy: An Analysis of the German Experiment, Economica, 1948

8) G. Grossman, Notes for a Theory of the Command Economy, Soviet Studies, October, 1963.

9) F. A. von Hayek, The Use of Knowledge in Society, American Economic Review, September 1945

10) V. Klaus, Krátká či dlouhá cesta privatizace: česká zkušenost. (Příspěvek do knihy „An Austrian in France“, která bude vydána v r. 1997)

11) L. von Mises, Die Wirtschaftsrechnung im sozialistischen Gemeinwesen, Archiv für Sozialwissenschaften, April, 1920

12) W. C. Mitchell, R. T. Simons, Beyond Politic: Markets, Welfare, and the Failure of Bureaucracy, Westview Press, Boulder, 1994

13) L. Mlčoch, Chování československé podnikové sféry. Praha: Ekonomický ústav ČSAV, VP č. 348, 1990

14) G. Stigler, The Economics of Information, Journal of Political Economy, June 1961

15) M. Olson, The Rise and Decline of Nations, New Heaven: Yale University Press, 1982

16) J. Tinbergen, Do Communist and Free Economies Show Converging Pattern?“, Soviet Studies, April 1961

17) D. Tříska, Ekonomie informací a ekonomická prognóza. Praha: Ekonomický ústav ČSAV, VP 285, 1988.