Hlavní strana » Jinýma očima » Jiří Weigl: Gordický uzel…
Jinýma očima, 16. 11. 2026
Mírová jednání Ruska a Ukrajiny o možnostech ukončení války, která proběhla pod americkou patronací a za evropského přihlížení z povzdálí v uplynulém týdnu v Abú Dhabí, jednak potvrdila skepsi, která se ve světě kolem jejich perspektiv rozšířila, ale na druhé straně možná ukázala, jak gordický uzel dosud neřešitelného konfliktu rozetnout.
Hlavním problémem je, že všichni aktéři dramatu se dostali do zájmové pasti, která jim v dosavadním paradigmatu neumožňuje vážně hledat a přijmout kompromis a náklady s ním spojené.
Ukrajina, jako oběť ruské agrese, která naivně uvěřila tomu, že Západ na ni čeká s otevřenou náručí a bude ji před Ruskem chránit, platí za tuto neprozřetelnost tragickou cenu v podobě ztráty pětiny území, odchodu miliónů obyvatel do zahraničí, statisíců padlých a nezměrných materiálních škod. Západní pomoci se jí dostává pouze v té míře, aby mohla pokračovat v boji, nikoliv však zvítězit. Neprošla ale dosud katarzí porážky, která by její obyvatelstvo i vedení učinila přístupným nutnosti přiznat si realitu a přijmout potřebné kompromisy s Ruskem, tj. dát před zničujícím pokračováním války přednost zachování státnosti v nových hranicích s tím, že sny o její západní budoucnosti se odkládají na neurčito. Dnes stále žádný ukrajinský politik nemá šanci předstoupit před těžce zkoušený národ s mírem vykoupeným ztrátou území a vojenskými omezeními, která požaduje Rusko.
Ukrajinci si ovšem nechtějí přiznat, že jejich schopnost pokračovat v obraně stojí a padá s trvalou podporou Západu. To jsou ty chybějící „karty“ v ruce, o nichž s oblibou hovoří Donald Trump. A zájmy Západu a zájmy Ukrajiny v této věci dávno nejsou stejné. V případě USA je to zcela evidentní – konfrontace s Ruskem není v americkém zájmu, Rusko už není globální soupeř, východoevropské animozity USA nezajímají, nehodlají na ně vydávat prostředky a nechat se zatahovat do cizích konfliktů. USA nechtějí přenechat Rusko Číně, se kterou světově soupeří. Ukrajina je z tohoto hlediska rušivý faktor, a proto Trump tolik mluví o mírovém řešení.
Podivnou roli hrají evropské mocnosti, které vždy v minulosti byly silou, vyzývající ke smířlivosti a neprovokování Ruska, aby se dnes staly hlavním propagátorem pokračování války za každou cenu až do konečné porážky ruského agresora. Bez USA však na splnění tohoto cíle nemají evropské mocnosti vojenské prostředky ani peníze a zhoršující se politická a ekonomická situace v jednotlivých zemích nedává tomuto nekonstruktivnímu postoji dlouhou perspektivu. Ukrajina a válka jsou dnes hlavním strašákem, s jehož pomocí se zdiskreditovaný neúspěšný západoevropský mainstream snaží ve svých zemích udržet u moci.
V pasti je i Rusko, které vpádem na Ukrajinu učinilo zásadní chybu, kterou nelze snadno napravit. Svého souseda fatálně podcenilo, stejně jako reakci Západu. V omezeném konfliktu není schopno rychle zvítězit, vyčerpávající válka je i pro ně strašnou zátěží. Je však v situaci, kdy všechno, kromě kapitulace Ukrajiny, je pro Rusko porážkou – představa, že konflikt zamrzne a na ruských hranicích zůstane nepřátelský revanšistický režim zuřivě zbrojící a chystající se na odvetu, znamená faktickou porážku Ruska, zjevné zhoršení oproti situaci před válkou. Z Putinova hlediska jakýkoliv ústupek znamená debakl, což si nemůže z vnitropolitického hlediska dovolit. Stejně problematické pro Rusko už by ale dnes asi bylo i dobytí zničené a zdevastované Ukrajiny, jejíž především západ bude fanaticky antiruský po řadu dalších generací. Udržet zisky toto Pyrrhova vítezství by bylo nad síly Ruska.
Ukrajinská ochota jednat také není upřímná. Zelenskému nejde o mír, ale o oddech, o dozbrojení, o opravu ničené infrastruktury, zkrátka o přestávku ve válce, nikoliv o konec války. A na to Rusové pochopitelně nechtějí přistoupit.
Proto se Američané přesvědčili, že na pouhém ukrajinsko-ruském půdorysu nelze mírové řešení nalézt, a proto do hry vnesli novou dimenzi, která by mohla řešit jak ukrajinské, tak ruské bezpečnostní obavy. To by obě strany mohly prodat jako své vítězství. Touto dimenzí je nové celkové bezpečnostní uspořádání v Evropě a jeho přebudování tak, aby odpovídalo ukrajinským potřebám bezpečnostních garancí, které Ukrajině v současné konstelaci nikdo poskytnout nechce, a současně reagovat na obavy Ruska z NATO rozšířivšího se na jeho hranice. To vše v situaci, kdy mezitím padla celá stará smluvní agenda kontroly zbrojení a jeho monitoringu a řádově vzrostla rizika nechtěné konfrontace jaderných velmocí. Snahy o řešení krize na Ukrajině by tak mohly být katalyzátorem nového systému evropské a globální bezpečnosti, který vznikající multipolární svět nezbytně potřebuje. Proto musí být součástí takového řešení i Čína, bez níž by takové pokusy neměly naději na úspěch. O těchto úvahách se jenom začalo trochu hovořit, ale v Evropě už to vzbudilo paniku. Souvisí s dlouhodobou, obtížně kamuflovanou nejistotou ohledně budoucnosti NATO a americké přítomnosti v Evropě.
Pro jednoduché, studenou válkou formované vidění světa z postkomunistické východní Evropy takové změny představují téměř konec světa. U nás se vede imaginární zástupná slovní nekompromisní válka s Ruskem a politici, tzv. experti i média nám do omrzení tvrdí, že to tak bylo a bude vždycky. Nechtějí pochopit, že velmoci mají své zájmy, a ty se mění. Náš a evropský mainstream dnes sázejí z vnitropolitických důvodů na eskalaci napětí a válku, kterou má ale vybojovat někdo jiný. Evropa ale pravidla hry neurčuje. Nové bezpečnostní řešení, pokud bude dobře koncipováno, pro Evropu může zachránit jak ukrajinskou samostatnost, tak uchránit náš kontinent nesmyslného opakování studené války, nebezpečné konfrontace s Ruskem a zabránit zničujícím závodům ve zbrojení a rizikům válečné hrozby. Minimálně za pokus takové řešení stojí a je především v našem zájmu.
Gordický uzel na Ukrajině proto nemá bilaterální rusko-ukrajinské kompromisní řešení. Antagonismy obou válčících stran jsou příliš velké. Alternativou je válčení do doby, dokud se jedna ze stran nezhroutí vyčerpáním, což si ale málokdo přeje, anebo nové bezpečnostní uspořádání v Evropě, jež by všem garantovalo za účasti velmocí bezpečnost. Uvažujme o tom vážně. Přišli s tím Američané a bez nich si naši bezpečnost přes všechny povídačky o Evropě těžko můžeme vážně představit.
Jiří Weigl, 16. 11. 2026
Copyright © 2010, Václav Klaus. Všechna práva vyhrazena. Bez předchozího písemného souhlasu není dovoleno další publikování, distribuce nebo tisk materiálů zveřejněných na tomto serveru.