Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Podklad pro bratislavskou…

Podklad pro bratislavskou diskusi s premiérem Ficem na téma „Evropská politika a politika národního státu"

Projevy a vystoupení, 5. 11. 2026

Děkuji panu premiéru Ficovi za pozvání na tuto diskusi. Měla se konat už letos v březnu, ale byl jsem to já, kdo měl ve stejný den mluvit v Norsku. Téma „Evropská politika a politika národních států“ je pro mne tématem zásadním. Proti panu premiérovi jsem ve velké výhodě. Už nejsem vrcholným politikem členské země Evropské unie. Mé dnešní výroky nebudou v Bruselu pečlivě sledovány, jeho ano. I proto mohu být kritičtější. 

Byl jsem to já, kdo v roce 1996 jako předseda vlády poslal přihlášku České republiky do Evropské unie a kdo v roce 2003 jako prezident republiky podepsal Smlouvu o přistoupení České republiky k Evropské unii, ale byl jsem to také já, kdo v roce 2009 jako prezident republiky vedl s českou politickou reprezentací a s českým Ústavním soudem velký spor o přistoupení k tzv. Lisabonské smlouvě. 

Jako ekonom, který byl před více než šedesáti lety, v roce 1964, přijat do Ekonomického ústavu ČSAV v Praze do odboru, který zkoumal evropskou integraci, jsem byl vždy přirozeným přívržencem ekonomické integrace v Evropě, chápané jako extenzivní, maximálně přátelská a produktivní spolupráce evropských zemí, ale byl jsem – a jsem i dnes – odpůrcem jakékoli formy evropské unifikace. Odlišit tato dvě slova je klíčové. Čili integrace ano, unifikace ne. To samozřejmě předznamenává mé postoje k tématu zvolenému pro dnešní diskusi.  

Proto kladu takový důraz na evropské národní státy jako výchozí stavební kámen, jako výchozí entitu jakéhokoli evropského uspořádání. Za výchozí jednotku naproti tomu nepovažuji jednotlivce-občana, což je hlavní myšlenkou současné evropské politické unifikace. Za nešťastné přehození výhybky od jednoho modelu evropského uspořádání k druhému považuji schválení Maastrichtské smlouvy v roce 1992 a ještě více výrazné zesílení tohoto procesu Lisabonskou smlouvou v roce 2009. To, co prožíváme dnes, považuji za přímý důsledek přijetí těchto dvou smluv. 

Té první jsme se příliš nevěnovali. Těsně po pádu komunismu jsme měli plno starostí sami se sebou (a blížili jsme se k rozdělení Československa). A nebyli jsme ještě členskými zeměmi EU, nikdo se nás na náš názor neptal. V druhém případě se naše země chovaly trochu odlišně. U nás nastaly velké spory o tuto Lisabonskou smlouvu, na Slovensku – jestli se nemýlím – nikoli. My také ve stejné chvíli nepřijali vysoce unifikační prvek, kterým je společná měna euro, Slovensko ano. 

Vím, že jsou mé postoje v evropském prostředí politicky vysoce nekorektní, respektuji, že tyto postoje dnes nezastává vláda České republiky, a předpokládám, že ani vláda Slovenské republiky. Přesto tento svůj postoj zde dnes nemohu zamlčovat. 

Evropská unie je v permanentním unifikačním pohybu. Za nedobrý posun, který bohužel v České republice nevyvolal žádnou zásadní diskusi, považuji projev o stavu Unie, který 16. září ve Štrasburku přednesla předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. V tomto projevu se tvářila, jako kdyby právě teď začínalo něco nového, jako kdyby neřídila Evropskou komisi už od roku 2019. Považuji za absurdní, že právě teď chce nastartovat evropskou ekonomiku, ač v ní žádná krize není, že si dovoluje říci, že nás „Rusko odřízlo od dodávek plynu“, že iracionálně slibuje, že se letošní „teplé léto již nesmí opakovat“ a že zcela nepochopitelně navrhuje „vytvořit zákon o kvalitních pracovních místech“. S tím vším zásadně nesouhlasím. 

Velmi oceňuji v těchto tématech postoje premiéra Fica, stejně jako jeho úsilí o zachování rozumné spolupráce v rámci V4. Vážím si toho, že je ochoten o tom veřejně diskutovat.  

Václav Klaus, 2. Škola sociálnej demokracie, Historická budova Národnej rady Slovenskej republiky, Bratislava, 6. 11. 2026.