Klaus.cz






Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Zamyšlení k výročí 17.…


Zamyšlení k výročí 17. listopadu

Projevy a vystoupení, 16. 11. 2026

Zítra pořádáme v IVK seminář o „válce a míru“ na Ukrajině, řada z Vás byla pozvána. Připravil jsem si k tomu do úvodu následující dva odstavce, které si teď dovolím přečíst: „Seminář pořádáme shodou okolností následující den po již tradičně absurdní formě „oslav“ výročí listopadu 1989. Slovo oslav dávám do uvozovek. Způsob oslav u nás se stal karikaturou toho, co a jak by se slavit mělo. Tehdy šlo o zbavení se komunismu a o nastolení svobody, demokracie a trhu. Jsme samozřejmě úplně jinde než před 37 lety, ale mnozí z nás jsme přesvědčeni, že jsme v průběhu minulých let potichu a bez fanfár nastoupili cestu opačnou. V mnohém se vracíme zpátky. 

Nic takového u nás včera nebylo. Přetrvává šíření barvotiskového výkladu událostí 17. listopadu, posiluje kult Václava Havla i za cenu desinterpretace jeho skutečného přínosu (který byl nemalý) a dochází k vysmívání se nenahraditelné zkušenosti, kterou nám komunismus poskytl. Díky tomu mnohé z dnešního světa a z dnešního nedemokratického systému EU vidíme zcela jasně.“ 

Obávám se, že barvotiskový výklad tehdejších událostí už nezměníme, Havlův kult – umně a plánovitě šířený – také ne. Z těchto oslav úplně vymizelo připomínání toho, co to tehdy pro naši společnost znamenalo a jaká hluboká změna to byla. Dnešní večerní publikum je relativně mladé, a proto si nejsem jist, jak to všechno chápe. 

Komunismus byl hrozný, ale jeho dnešní karikatura je velmi zjednodušující. Jeden z členů mé ochranky, když jsme se nedávno bavili o lyžování, poslouchal, co jsem říkal a pak řekl: „Vy jste tedy před Alpami dával přednost lyžování tady v Čechách“. Absurdita tohoto výroku je pro mne vše vysvětlující. Celé generace jsou obětí Pelíšků a dalších podobných „uměleckých“ děl. 

V listopadu 1989 to, co se stalo, nespadlo z nebe. Tušili jsme, že se v tomto roce něco stane. S Dušanem Třískou stále říkáme, že jsme si v roce 1989 neodvážili vzít ani den dovolené. Chtěli jsme být u toho. Byl jsem v té době už něco přes rok v Prognostickém ústavu (po skoro dvaceti nedobrovolných letech „na praxi“ v SBČS) a musím uvést, že jsem v roce 1989 udělal asi stejný počet interview pro západní média jako v prvním roce po vstupu do politiky. V září, dva měsíce před naším listopadem, jsem byl ve Varšavě a setkal se s řadou o předcházejícím víkendu jmenovaných ministrů nové polské vlády. Zdálo se mi to skoro normální. Oni ale měli Lecha Walesu, my nic takového neměli. Ten nebyl žádný intelektuál, naštěstí. 

Bez váhání říkám, že jsme změnu čekali, ale ne tak radikální. Čekali jsme nějaký mezistupeň, ne čistý kapitalismus, ne takové uvolnění politického systému. Takovou radikální změnu si téměř nikdo nekladl za cíl. Snem některých to určitě bylo, ale nikoli realizovatelným projektem. 

Chartisté u nás stále žili rokem 1968 a i dnešní vzývání srpna 1968 jen dokazuje, že jim o hlubokou systémovou změnu nešlo. Většina chtěla změnu, ale nevěděla jakou. 

My ekonomové to měli snazší. My Marxe nebrali vážně už dávno. V roce 1968 bylo 100 let Marxova Kapitálu a připomínali to i na výroční konferenci American Economic Association. Referát o tom měla klíčová osoba západní ekonomie, P. A. Samuelson, a on tehdy řekl pro nás revoluční větu, že z hlediska ekonomie byl Marx postricardiáncem menšího významu.Já to od té chvíle při každé možné příležitosti – 20 let – citoval. My ekonomové jsme také měli výhodu existence standardních západních učebnic, filosofové, právníci, literáti a novináři žádné takové učebnice neměli. To byla jedna z určujících charakteristik tehdejší intelektuální debaty. 

O vlastním 17. listopadu mluvit nebudu. Já byl v ten týden po dvaceti letech v Rakousku. V neděli 12. listopadu jsem ve Vídni mluvil na ORF na jejich nedělním „Moravcovi“ a předseda vlády Adamec večer volal řediteli Prognostického ústavu Komárkovi, co si to tam Klaus dovoluje. Ve čtvrtek 16. listopadu jsem mluvil na Univerzitě v Linci, a když mi tamní páni profesoři řekli, že už je pro ně Hayek v Rakousku mrtvý, řekl jsem před několika sty posluchačů: „my ho v Praze brzy oživíme“. Bylo to 24 hodin před událostmi na Národní třídě. To říkám jako potvrzení tehdejších očekávání. 

Vrátil jsem se 17. listopadu večer v půl desáté rychlíkem z Lince a před domem na Proseku jsem se setkal se synem Václavem a ten – bledý a zelený po tom, co prožil na Národní třídě – mi řekl památnou větu: „teď jsme my děti udělali, co jsme mohli, teď jste na řadě vy, tatínkové“. 

Od prvních dnů jsem byl v nejasně definovaném vedení Občanského fóra a hned od počátku jsem ten chaos a amatérství nemohl vydýchat. Byl to implicitní pokus o pokračování ve stylu podzemního chartistického hnutí. Jediný já měl tužku a papír. Budete se asi někteří divit, ale trochu to jako problém cítili také Jičínský a Pithart, dvojice, která nebyla plně havlistická. Trochu z osobních důvodů. Pithart si myslel, že jedničkou má být on. 

Stále se mluví o hrozbě násilného potlačení masového vzepětí lidového odporu. Neobával jsem se toho tehdy. Nový srpen 1968 jsem opravdu neočekával. Doba byla úplně jiná. Myslím, že nic nehrozilo ani u nás doma. V listopadových dnech jsem byl Občanským fórem vyslán spolu s Michalem Kocábem na velitelství Západního vojenského okruhu v Táboře. Když jsme přišli, generálové stáli uctivě v pozoru. A s úlevou zjistili, že s nimi mluvíme přátelsky. Ubezpečili nás, že z jejich strany nic nehrozí. 

Myslím, že jsme někteří na generační úkol naší doby ve smyslu španělského myslitele Ortegy y Gasseta byli připraveni. Tím úkolem bylo ukončit komunismus a všechno s ním spojené. Bylo nás strašně málo, kteří jsme nebyli úplně pohlceni – špatně definovaným či špatně pochopeným – Západem, kteří nevzhlíželi k Americe jako k ráji. Na Západ jsme sice „nakukovali“, ale jeho poněkud skrytou nebezpečnou vnitřní dynamiku jsme dostatečně zřetelně necítili. Západ jsme u nás chtěli nejdříve vybudovat, a teprve pak ho případně začít kritizovat. 

Výsledkem bylo, že jsme úplně jasně neviděli, jaká nebezpečná semínka jsou v něm už docela hluboko zasazena a začínají klíčit. 

Už tehdy jsem však zřetelně viděl růst zelené ideologie jako budoucí hrozbu, neviděl jsem ale progresivismus (a radikální odmítání historie). Neviděl jsem multikulturalismus, ale ani globalismus (a evropeismus). Neviděl jsem genderismus, ani NGOismus. To všechno bylo překryto odporem ke komunismu. A jeho totalitární podstatě. Na dnešek moje generace připravena nebyla. A nevím, jestli na to jsou připraveny generace následující. 

Bylo by možné dlouho pokračovat. Ale na to je dnešní večer příliš krátký. Třeba někdy příště.

Václav Klaus, 17. 11. 2026

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu