Hlavní strana » Jinýma očima » Ivo Strejček pro MF Dnes:…

Ivo Strejček pro MF Dnes: Umírání politických stran (ještě několik postřehů ke komunálním a senátním volbám)

Jinýma očima, 17. 10. 2026

Ve své pondělní glose pod názvem „Ohlédnutí za proběhlými volbami“ se nad výsledky i souvislostmi komunálních i senátních voleb zamyslel již Jiří Weigl. Jeho text doporučuji k přečtení na www.institutvk.cz nebo www.klaus.cz. Já bych dnes rád nabídnul několik svých postřehů, kterými na komunální a senátní volby nahlížím z poněkud jiného úhlu, než jak to učinil on. 

Od výsledků komunálních voleb jsme si v našem institutu neslibovali nic. Jednak byla naše očekávání tlumena přirozenými odlišnostmi komunálních témat, která se liší místo od místa a jsou nesena obvykle pouze místně známými či oblíbenými osobnostmi, jednak proto, že samotné předvolební slogany nabízely pouze mělké a prázdné vzkazy. Sliby typu „náš domov“, „aby se tu lépe žilo“, „skutky místo slov“, „nová energie“, dokonce předvolební tahák „za starou lípu v naší ulici“ jsou sice závazky hezké, nikoho neurážející, ale prázdné a plytké. 

Mělkost témat i mnohých jejich komunálních nositelů mohla sotva slibovat politický souboj, přestože o politiku jde i v komunálních volbách – trefný text na toto téma s názvem „O čem rozhodujeme v komunálních volbách? O politice!“ připojil před pár dny kolega Ladislav Jakl (www.institutvk.cz). Přesto strach a zbabělost, s jakými se všechny politické subjekty (vládní i opoziční) vyhýbaly politickým tématům a podbízely se fádními frázemi, byly smutnými kulisami letošních komunálních voleb. I proto bylo nereálné si od jejich výsledků slibovat něco politického. 

Podobně, bez jakýchkoli velkých politických očekávání, jsme sledovali i volby senátní. Je vcelku jedno, že následující řádky píši v mezičase mezi prvním a druhým kolem senátních voleb, neboť jedno je jisté: nikdo z možných budoucích senátorů nepřišel se zajímavým, natož silným politickým tématem. Do Senátu se nepropracuje nikdo, kdo by mohl být nadějí stát se tam politickou „štikou v rybníce“. Senát bude nadále sebe sama milujícím a obdivujícím tělesem, sebe sama přesvědčujícím o své nezbytnosti pro „záchranu demokracie“, ale nic víc. Ostatně zájem voličů je všeříkající. 

Tvrzení, uměle fabrikovaná ústředními médii, že vítězem a novou politickou hvězdou je jihomoravský lidovecký hejtman Grolich, jsou směšná. Grolich, bývalý stand-up komik, pak hejtman a dnes předseda politické strany se nechal nominovat v jednom z jihomoravských okrsků pro sebe zřejmě nejsnadnějším. Nekandidoval s politickým programem (jak by se snad u předsedy politické strany očekávalo), na své kampani vystupoval jako pouliční bavič šesté kategorie, který ze sebe dělal tajtrlíka, lákal voliče kašparskou pavlačovitostí a lidovým plácáním. Tento člověk – předseda politické strany – bude ze Senátu spoluutvářet českou politiku? Vážně? 

Ani další kandidáti do Senátu nepřekročili „Grolichův stín“. Je asi obtížné najít si autentické politické téma pro kandidaturu do poslanecké komory, která politiku netvoří (ale vcelku snadno boří). Přesto se o to, namísto hloupých sloganů typu „silný hlas v Senátu“ nebo „nová energie do Senátu“, měli někteří pokusit. Nestalo se. 

Tím, jak za ta léta oba typy voleb zmutovaly v soupeření bez politického náboje, byl vytvořen prostor pro nástup zcela bizarních apolitických uskupení. 

Je-li proto něco skutečným a jednoznačným poselstvím (nejen) letošních komunálních a senátních voleb, pak je to hořké poznání o umírání politických stran. Těch stran, které v prvních dvou desetiletích polistopadového vývoje nastolovaly politickou, tématickou a pracovní agendu, které svými programy a politickými spory o jejich prosazení (kde je doba ohromujících smysluplných ideových diskusí Václava Klause a Miloše Zemana?) pomáhaly tlačit tuto zemi kupředu. 

Dnes tomu tak není. ČSSD již fakticky neexistuje, ODS má jen velmi zřídka odvahu kandidovat pod svým autentickým názvem. Raději se schovává za absurdní názvy, které přikrývají její politickou zbabělost a programovou kolaboraci tu s lidovci a topkou, tam s nezávislými a starosty (kdo to jsou?), mnohde dokonce s (bolševickými) piráty nebo jejich politickými deriváty. Ostatně i proto považuji ODS za jednoho z hlavních poražených těchto voleb. Tato kdysi úspěšná strana ztratila víc než jen poslední své bašty, o které se mohla opřít (Praha, Brno, České Budějovice budiž tomu důkazem), protože se osobnostně i programově vyčerpala. V mnohých místech snad ODS relativně uspěla, ale namísto jejích členů (čest výjimkám) tam uspěli tzv. nezávislí na jejích kandidátkách, což lze za úspěch této strany považovat jen obtížně. 

K hrůze věci si úspěšně vedli Rakušanovi „starostové a nezávislí“. Kdo sleduje mediální chování arogantní ale duté Šebelové (tak odpudivá figura tu snad ještě nebyla, a že jich tu už bylo), kdo těžce snáší suverénní povyšování se Rakušana nad své politické okolí bez ohledu na „dozimetr nedozimetr“, kdo se nesmiřuje s apolitickým probruselským „starostenským“ programem, tomu musí vstávat hrůzou vlasy na hlavě. V politickém prostoru, který ANO není schopno vyplnit (o SPD a reálně asi ve stranické struktuře neexistujících Motoristů sobě ani nemluvě), je představa budoucího premiéra Rakušana docela možná (byť děsivá). Kdo nevěří, nechť pozorněji přemýšlí o výsledcích voleb. 

Když už jsem u výsledků stávající vládní koalice (a znovu připomínám, že nás ve chvílích, kdy píšu tyto řádky, teprve čeká druhé kolo senátních voleb), se nemohu zbavit dojmu, že koalice jako by si dostatečně vážně neuvědomovala destruktivní význam Senátu v dnešní české politické realitě. Senát již přece opakovaně ukázal, že jeho jediným většinovým programem je být proti současné vládě a její aktivitu zpomalovat (když už ne blokovat). Účinně jí v této politice pomáhá prezident Pavel. Vládní koalice, namísto toho, aby se o získání Senátu vhodným výběrem kandidátů a společnou účinnou kampaní pokusila, na tento souboj – myslím – netakticky rezignovala. Výmluvy typu „Senát neumíme“ (podobně jako „komunál neumíme“ či „Prahu neumíme“) jsou trapné a svědčí o jisté politické bezpohlavnosti a neprozíravosti dnešních vládních politických subjektů. 

Tedy znovu. Letošní komunální i senátní volby podle mého názoru potvrdily umírání (snad mohu použít i Havlovo slovo „odcházení“, protože dnešek by Václavu Havlovi udělal radost) politických stran. 

V tomto kontextu neobstojí ani ti, kteří budou argumentovat výsledky KDU. Grolichovo naparování se úspěchem lidovců nepřeceňujme. Oni vyhráli „jen“ ve svých tradičních katolických krajích (jižní Morava, Vysočina, Zlínsko, kousek východních Čech), kde v komunálních volbách vítězili vždy, protože už snad jako jediní tam mají spolehlivou (i když také zmenšující se) členskou základnu. Jedině v tom hledejme jejich komunální úspěchy. ODS je sotva na jedné třetině (ne-li již čtvrtině) své bývalé členské základny, ostatní subjekty ji mají slabou nebo vůbec žádnou. 

Polistopadová ekonomická transformace týmu Václava Klause vytvořila v naší zemi robustní podmínky pro rozkvět volného trhu a kapitalismu. Ekonomická transformace zvítězila. Nabízí se však otázka další. Zvítězila, pohledem (nejen nejnovějších) výsledků komunálních a senátních voleb, i polistopadová politická transformace v demokracii založené na silných politických stranách? 

Nebuďme nemístně skeptičtí! Ideově zřetelně vymezené politické strany, pokud v jejich čele stály silné a jasné osobnosti (Klaus, Zeman, Lux), určovaly dynamiku politického vývoje České republiky. Ptejme se tedy raději jinak: proč dnes politické strany nemají vůdčí osobnosti? Co ve svém vývoji zanedbaly? Proč nenabízejí ve svých politických výkladních skříních řešení vážných politických a společenských problémů? Proč vycházejí vstříc průměrnosti a nevadí jim to? Proč se bojí ideových střetů a proč vůbec ideovost podceňují a odmítají? Vždyť právě absence, a dokonce vědomá rezignace na onu ideovou vyhraněnost jsou jedněmi z hlavních příčin stírání rozdílů mezi politickými stranami a v důsledku jejich umírání. Proto jsme se ocitli v době, kdy každý může kandidovat za každého, být v koalici s každým a je úplně jedno, pod jakým názvem. 

Hledáme-li v letošních komunálních a senátních volbách témata k přemýšlení, pak doporučuji vrátit se k samotné podstatě existence demokracie založené na ideovém souboji politických stran. 

Pokud tento úkol podceníme (což, jak je vidět, už činíme) či dokonce ignorujeme (což na základě výsledků voleb viditelně akceptujeme), jsme odsouzeni k rozpuštění se ve vládě nepolitických nestranických starostensky utilitárních postav (záměrně nepoužívám slovo „politiků“), jejichž jedinými a výhradními zájmy jsou jen „vylepšování“ rozpočtového určení daní a přidělování si dotací – s ostatní politikou nám dejte pokoj, od toho je tu Brusel! 

Opravdu tohle chceme? Výsledky letošních komunálních a senátních voleb svědčí o tom, že zřejmě většinově ano.

Ivo Strejček, 13. 10. 2026