Hlavní strana » Jinýma očima » Jiří Weigl: Co se stalo s…

Jiří Weigl: Co se stalo s hnutím ANO?

Jinýma očima, 19. 10. 2026

Jestliže po prvním kole senátních voleb se hnutí ANO mohlo utěšovat, že 13 jejich kandidátů postoupilo do druhého kola, což bylo ze všech parlamentních stran nejvíce, a existovala tak šance na posílení jejich senátorského klubu, druhé kolo je zbavilo všech nadějí. Senátorem se nestal žádný, naopak jedno místo v Senátu nejsilnější vládní hnutí ztratilo. Sám Andrej Babiš označil tento výsledek za katastrofální a vyzval k „restartu“ strany.

Tato slova, stejně jako nadšení vítězné opozice, se mohou zdát přehnané. Reálně se po těchto volbách na politické scéně změní jen málo. Opozice Senát pevně ovládala před volbami a na tom se po volbách  nic nezmění. V jeho čele zůstane symbol progresivistického úpadku ODS Miloš Vystrčil a senátorský klub ANO bude mít místo 15 současných členů pouze 14 z celkového počtu 81. Takže nic nového pod sluncem.

Přesto však tento volební debakl ANO, který je pro zdaleka nejsilnější politickou sílu v zemi nevídanou porážkou, vede k hlubším úvahám o slabinách a limitech Babišova hnutí.  Je pravdou, že se jednalo o významem menší volby v průběhu volebního cyklu, v nichž obvykle dochází k posílení opozice a korekci politického trendu nastoleného parlamentními volbami.  Nespokojení voliči opozice jsou motivováni dát najevo své preference a přicházejí volit v hojnějším počtu, zatímco voliči vládních stran propadají uspokojení a zůstávají více doma. To je obvyklý vývoj, ale v tomto případě byl nedostatek voličské podpory pro kandidáty ANO alarmující, i když připustíme, že dvoukolový systém nevyhovuje společnost silně polarizujícím politickým silám, kterými hnutí ANO a především osobnost Andreje Babiše nepochybně jsou.

Proběhlé volby ukázaly, že identifikace voličů s hnutím ANO není příliš silná. Babišův politický projekt přes svou dominantní pozici na politické scéně je stále velmi početně malým uskupením. Počet jeho členů se pohybuje kolem 3-4 tisíc osob, což je pro politické pokrytí celé republiky zjevně nedostatečné. Pro jeho fungování i image v politice a společnosti je zcela rozhodující osoba jeho zakladatele, předsedy a současného premiéra. On ho vybudoval, na každodenní bázi řídí a dává jeho politice ad hoc směr a obsah.  Hnutí ANO je ideově nevyhraněné, účelově pragmatické a před ideovým zakotvením dává přednost technokratickým přístupům a politickému marketingu.

Voliči a podporovatelé se proto s hnutím ANO neidentifikují jakožto s vlastním projektem, který by vyjadřoval ideály a hodnoty, které sdílejí, ale zastávají spíše pozici jakýsi klientů nebo zákazníků úspěšného byznysmena, který jim slibuje splnit jejich přání, priority a zájmy. Chybí zde ideové pouto mezi voliči a politickou stranou, které je v politice podstatné, přesvědčení a identifikace voliče s politickou stranou, jíž dává hlas. V případě ANO žádný takový ideový obsah neexistuje.

Hnutí proto v jeho relativně dlouhé historii nedělalo problémy přecházet z levice na pravici a zpět, slibovat všem všechno a brát voliče konzervativcům i socialistům. Obzvláště úspěšné bylo v levé části politického spektra, kde přebralo voliče a přivedlo do politického propadliště tradiční levicové strany jako je ČSSD a KSČM. ANO se stalo na této straně politického spektra dominantní silou politické scény a především nadějí pro nejchudší regiony s největšími ekonomickými a sociálními problémy, jako jsou Karlovarsko a Ústecký či Severomoravský kraj, nebo obecně venkov.  Tam byla a je jeho hlavní voličská základna a tam také vždy spolehlivě vítězilo.

Dnes v senátních volbách neuspělo nikde, ani tam. Prohra na Chebsku, v Karviné, v Ostravě, v komunálních volbách v Ústí nad Labem a jinde ukazuje na zklamání, které se po roce vlády ANO v jeho tradičních volebních baštách šíří. Klientský vztah mezi voličem a politikem začíná selhávat, šíří se zklamání a deziluze, politik nedodává, co sliboval, a volič zůstává doma. S hnutím ANO se identifikuje slabě, není totiž s čím, a to jak personálně, tak ideově.

Ekonomická a politická realita nejsou pro plnění slibů a nadějí příznivé. Hnutí ANO chce rozdávat, ale není z čeho. Schodek připravovaného rozpočtu je sice rekordní, ale heslem doby není rozdávání, ale šetření, škrty a ve vzduchu visí zvyšování daní. Situace v EU, Německu a na Ukrajině i Blízkém východě je neutěšená, hrozba inflace akutní, úroky vysoké, budoucnost velmi nejistá.

Pohraniční regiony se vylidňují a ještě více ztrácejí, lidé se stěhují do velkých měst, kde je však nedostupné bydlení. Drahé pohonné hmoty, drahé hypotéky, zdražující potraviny – nic z toho nelze rychle a snadno vyřešit a situaci zlepšit. Model apolitického „politického“ hnutí, které chtělo řídit stát jako firmu, naráží na podstatný problém. Má potíže dodat „klientům“ požadované zboží. Zmatení voliči tápou – zůstávají doma nebo volí nějaké nejmenší zlo. Jako to jim dnes připadají nic neříkající Starostové. S jejich temnou minulostí a nejasnou současností si hlavu nelámou.

Premiér Babiš hovoří o restartu svého hnutí. Stálo by za to zamyslet se nad celým jeho dosavadním konceptem. Stále více rozdělená společnost potřebuje a hledá ideová východiska. V západní Evropě vidíme, jak ideově vyprázdněný mainstream ztrácí u voličů pozice a jak sílí radikální ideové proudy na obou krajích politického spektra. Touto trendu se nevyhne ani ČR. Bez jasně ideově zakotvené politiky schopné přesvědčit občany o východiscích z problémů se nemůžeme obejít. Jenom tak mohou politici přivést voliče k volbám a spolehnout se na jejich podporu.

19. 10. 2026