Hlavní strana » Jinýma očima » Jiří Weigl: Evropská unie…

Jiří Weigl: Evropská unie nevzkvétá

Jinýma očima, 24. 8. 2026

Je oficiálně přiznávanou skutečností, že Evropská unie neprosperuje, žije z podstaty a v globální konkurenci ztrácí ve všech ohledech za USA, Čínou, ale i dalšími asijskými zeměmi. Otevřeně se o tom mluví a píše, vyjadřují se k tomu odborníci z byznysu, akademické i politické sféry, zhoršování situace se projevuje napříč kontinentem, ale na směřování evropské integrace, které se prosadilo a postupně zesiluje od počátku tohoto století se nemění vůbec nic.

Evropský politický a mediální mainstream stále ovládá radikální progresivismus, zelený antihumánní fanatismus, genderové fantasmagorie a migrační iluze. Neměnným cílem je radikální převýchova a přebudování evropské společnosti v progresivistickém duchu, její atomizace a podřízení centrálnímu kontinentálnímu řízení.

Zdánlivý odklon od léto linie, který se projevuje v prohlášeních některých vládnoucích politiků na evropské i národní úrovni, je pouze verbální a taktický. Praktické kroky ukazují, že progresivistický mainstream především v rozhodujících zemích západní Evropy zapustil hluboké kořeny, že převýchovné programy zasáhly s úspěchem značnou část společnosti a pro její členy není snadné se z progresivistických názorů a schémat uvažování vymanit.

Katastrofální výsledky dosavadní unijní politiky jsou nejvíce hmatatelné v ekonomické oblasti a v demografické proměně západní Evropy, která se prohlubuje v důsledku poklesu porodnosti a masové migrace z Asie a Afriky. Životní úroveň a vysoké sociální standardy jsou udržovány pouze za cenu narůstajícího veřejného dluhu, který se dostává na hranici udržitelnosti. Fanatická zelená politika ztělesněná Green Dealem a dalšími unijními programy likviduje průmysl a začíná se dotýkat životních perspektiv miliónů lidí, šancí na jakoukoliv budoucí prosperitu a vysokou životní úroveň. Centralizační a unifikační přehnaně regulační politika bruselského centra blokuje možnosti rozvoje v oblasti moderních technologií, odstup EU za centry světové vědy a technologického pokroku trvale roste.

Tento vývoj již pociťují milióny lidí napříč kontinentem a jejich nespokojenost začíná být zjevná. Projevuje se to v rychle rostoucí podpoře politických stran, které nejsou součástí liberálně-progresivistického mocenského kartelu, v nějž zmutovala dřívější tradiční převážně křesťansko-demokratická versus socialistická polarita. Obě její strany natolik prosákly zeleným progresivismem, že se staly prakticky nerozeznatelnými, a svým dlouhodobým neúspěšným vládnutím se v očích velmi významné části veřejnosti silně zdiskreditovaly.

Na národní úrovni se tyto tradiční politické síly drží u moci z posledních sil vystaveny tlaku tzv. populistů, jak jsou nálepkovány strany jako AFD v Německu, Národní fronta ve Francii, Vox ve Španělsku, Bratři Itálie premiérky Meloniové, Svobodní v Rakousku či Reform Party v Británii. Evropský establishment se snaží udržet svou moc za každou cenu a stále více při tom spoléhá na bruselské orgány, integrační procedury a jejich vzdálenost a oddělenost od voličů.

Evropské financování a evropské dotace mají zakrývat a sanovat neudržitelné finanční politiky evropských elit na národní úrovni. Stále rostou tlaky na větší a větší využití evropského dluhu a evropských dotačních programů. Zvyšují se snahy o vytvoření mohutné finanční báze na evropské úrovni cestou zvyšování samostatných příjmů bruselského centra a na centralizaci daňové politiky na evropské úrovni. Dotace jsou a mají být hlavní pákou na členské země, které se bruselské politice vzpírají.

Tlak na zrušení práva veta má dát bruselské elitě zásadní nástroj k podřízení si potenciálně neposlušných zemí. Evropská komise se z původně pomocného a koordinačního orgánu přeměnila v jakýsi Výbor veřejného blaha nadřízený členským zemím, který bez přestání chrlí nové a nové regulace, které mají ambici nejen chránit, ale hlavně převychovávat evropskou populaci bez ohledu na její přání a tradice. Vytápění, cestování, stravování, vztahy v rodině, ve firmách, mezi muži a ženami, zacházení s obaly, zkrátka nic v soukromé ani veřejné sféře není uchráněno ambic fanatických pokrokářů, kteří všem chtějí zařídit dobro a štěstí i proti jejich vůli. Samozřejmě při tom na jejich aktivitách vždy někdo také pěkně vydělá, ale tak je to v jejich očích správné.

Právě demokratický deficit, oddělení unijních orgánů od občanů členských států a jejich přímého a bezprostředního vlivu na unijní politiku je v současné situaci hlavní oporou a nadějí dosavadního evropského establishmentu. Bruselské orgány mohou velmi razantně a přímo zasahovat do vnitřních poměrů členských zemí, kde se politický vývoj nevyvíjí v souladu s jejich představami, omezováním přístupu k dotacím a dalšími diskriminačními opatřeními. Polsko a Maďarsko jsou obzvlášť alarmujícími příklady. Naproti tomu má jednotlivá členská země kromě velmocí velmi malou šanci bruselskou politiku podstatněji ovlivnit, neboť ve skupině 27 zemí lze změny prosazovat zdola velmi obtížně.

Byrokratické procedury a finanční nátlak však samy o sobě k vynucování disciplíny mezi členskými státy tváří v tvář zhoršující se situaci nestačí. A tak vidíme, jak evropské elity vytahují na světlo jiný účinný tmel a nástroj vynucování poslušnosti. Tím je strach z vnějšího ohrožení. Zdá se, že válka na Ukrajině jim přišla jako na zavolanou. Ještě před pár lety byly evropské mocnosti rozhodnými odpůrci provokování Ruska návrhy na přijetí Ukrajiny do NATO a dlouhodobě takové americké pokusy blokovaly. Dnes, poté co podstatně ztratily váhu a vliv ve světové politice a ekonomice, se paradoxně staly největšími zastánci maximálního pokračování války na Ukrajině, torpédují všechny projekty na její ukončení a tváří se, že jedinou přijatelnou podmínkou míru je ukrajinské vítězství. Tato náhlá radikální změna pozic ukazuje, že o Ukrajinu fakticky vůbec nejde. Válka v sousedství EU a pečlivě budovaný obraz nepřítele a agresora, jehož útok na západ je prý za dveřmi, slouží k zastrašování především potenciálně neposlušného východního křídla EU, které má jinak největší problémy s západoevropským progresivistickým mainstreamem. Oživování politických stereotypů studené války umožňuje stigmatizovat a diskreditovat politické oponenty jako agenty nepřítele, eskalace výdajů na zbrojení zakrývá a ospravedlňuje již dlouho existující dluhovou krizi a výroba zbraní má dát novou výrobní náplň krachujícím průmyslovým podnikům neschopným jinak konkurovat na světovém trhu.

Ukazuje se, že v současné neuspokojivé situaci je Evropská unie svěrací kazajkou, jejíž neudržitelné politické směřování a politické mechanismy jsou zásadní bariérou bránící členským zemím vybřednout z prohlubující se všeobecné krize a zaostávání. Dnes už nezní jako velké přehánění, že tato systémová negativa začínají převažovat nad dosud vždy zdůrazňovanými přínosy evropské integrace.

Jiří Weigl, 24. 8. 2026