Hlavní strana » Články a eseje » Václav Klaus pro Echo24.cz:…

Václav Klaus pro Echo24.cz: Rozkopaná Praha aneb příliš velká rozestavěnost investiční výstavby

Články a eseje, 6. 8. 2026

Každý obyvatel Prahy, který nesedí permanentně doma a který vychází ze svého domova dále než jen do nejbližšího obchodního centra si nad stavem pražské dopravy, nad nepřetržitou a nikdy nekončící rozkopaností ulic a silnic zoufá a nechápe, jak je něco takového vůbec možné. Část z nich viní zodpovědné pražské politiky (v poslední době zejména Piráty a jejich předsedu Hřiba) z neschopnosti a bezmezné hlouposti, jiní v tom vidí záměr, záměr zeleného boje s motorismem, s individuálním vlastnictvím motorového vozidla, z ní plynoucí svobodou člověka. Aspoň více trochu přemýšlející připouští, že to není specifikum Prahy (a už vůbec nejen České republiky) a že to navíc není problém jen silniční dopravy, ale většinou nehledají systémovou chybu. 

Dnešní politikové ve svých návrzích, jak tuto věc řešit, většinou směřují k blokaci motorismu, k zavádění nejrůznějších omezení počtu aut (či spotřebovaných pohonných hmot), k omezování parkovacích míst, k všezahrnující reglementaci života lidí zelenou ideologií. Tu – vědomě nebo podvědomě – sdílejí ji nejen pražští Piráti, u nich je to vědomé, ale i všechny typu Pražanů sobě, ale v jisté míře i údajně pravicová pražská ODS.

I oprávněně nespokojení uživatelé aut si většinou všímají jen okrajových, konkrétním lidským rozhodnutím ovlivnitelných věcí a úplně mimo zůstává skutečná podstat problému, kterou je státní (či obecní), tedy nikoli soukromé rozhodování o těchto věcech. Někdo může namítnout, že ulice rozkopávají a jen pomalu opravují soukromé stavební firmy, což zapomíná na to, že tyto dopravní stavby zadává a financuje stát (nebo obec, v tomto případě Praha) se vší iracionalitou, která je s nesoukromým rozhodováním ve své podstatě spojena. 

Na komunistickou minulost ke své škodě zapomínáme. Za komunismu byla nadměrná rozestavěnost investiční výstavby považována za jeden z největších problémů a příkladů neefektivnosti centrálně plánované, nikoli na soukromém vlastnictví založené ekonomiky. Protože tehdy investice směřovaly převážně do ekonomiky, a ne do budování městské nebo státní infrastruktury, nebylo to tolik vidět na ulicích Prahy a dalších měst. Do nich investice centrálních plánovačů tehdy směřovaly jen výjimečně. 

V 80. letech jsem řadu let pracoval v odboru investiční výstavby ústředí SBČS (Státní banky Československé), která u nás cíleně dominovala celému bankovnímu systému, neboť jakákoli konkurence byla považována za nežádoucí. Tento odbor měl shodně nazvané útvary v celé struktuře banky, na každé krajské i okresní (v Praze obvodní) pobočce. Pracovaly v nich stovky lidí. 

Mohu autoritativně potvrdit, že „hlídání“ rozestavěnosti bylo tehdy naše hlavní (nebo největší) téma. Byly statisticky sledovány zahajované stavby, rozestavěné stavby a dokončené stavby, nevyváženost mezi nimi a její příčiny. Bylo považováno za obrovské negativum, že byl stupeň rozestavěnosti tak vysoký, že bylo daleko více lidských, materiálních i finančních zdrojů umrtveno v komunistické ekonomice než v ekonomikách tržních. (Snažili jsme se i pomocí ekonometrických modelů pochopit a vysvětlit dynamiku této rozestavěnosti, ale o to teď nejde. Napsal a publikoval jsem o tom tehdy řadu článků v měsíčníku Investiční výstavba.) 

Pochopili jsme, že podniky potřebovaly investici zahájit (v pěkné tehdejší hantýrce se říkalo, že se podniky snaží „zaháčkovat se do plánu“), a že pak už jim šlo jen o to v investici pokračovat. Když to trvalo dlouho a stálo to nečekaně a neplánovaně moc peněz, ale bylo to „zaháčkováno“ v plánu, podnik nezkrachoval. Stát postupně dodával další a další finance. Chyběl tam klíčový prvek racionální ekonomiky, kterou je tvrdé rozpočtové omezení (jak to výstižně před půl stoletím nazval maďarský ekonom János Kornai), to byla jedna z hlavních příčin neefektivnosti centrálně plánované ekonomiky. 

Mysleli jsme si, že toto všechno s koncem komunismu skončí. Přiznám se, že ani nevím, jestli je ukazatel rozestavěnosti investiční výstavby u nás v současnosti vůbec statisticky sledován. Ale bezpečně vím, že není důležitým rozhodovacím parametrem vlády či ministerstev. V éře komunismu ho západní, tedy tržní ekonomiky, také nesledovaly. Hledal jsem tehdy studie, které by se tím v publikované literatuře zabývaly a já bych se z nich mohl něco poučit. 

Jaká je souvislost nadměrné rozestavěnosti investiční výstavby za socialismu (v éře komunismu) a dnešní rozkopaností Prahy? Tedy v situaci, kdy už u nás žádné centrální plánování formálně neexistuje. (Teď se nebudu pouštět do vysoce relevantních úvah o podobnosti či dokonce blízkosti tehdejšího centrálního plánovaní s dnešním, také centrálním administrováním ekonomik západního světa, zejména ekonomik Evropské unie.) 

Souvislost je prostá. V éře komunismu se tento problém týkal každé investice (žádné soukromé investice nebyly), dnes se to převážně týká investic do dopravní infrastruktury (a dalších podobných úseků ekonomiky), kdy také rozhodovatelem (to anglické decision-maker je lepší) není soukromý subjekt, ale stát či obec (a zatím jsem zcela abstrahoval od existence stejně se chovajících krajů). Všimněme si, jak bývalý ministr dopravy Kupka propagoval dálnice a rychlostní železnice a jak vlastně totéž dělá dnešní ministr Havlíček. V obou případech se firmy perou o investice – z měkkého financování států, obcí a krajů. Čím více, tím lépe. Bez ohledu na rozestavěnost investic a na rostoucí finanční nároky. Všimněme si, jak je každý další kousek dálnice údajnou nutností a jak se bez ní nedá žít. 

Dá se žít docela dobře (a žilo se tak už desítky let), ale dnes se to nevyhnutelně dostává do vážné konkurence nejen s výdaji do školství, sociální péče, zdravotnictví, ale i do armády a války (mně by stačilo investovat do obrany) a podobných typů státních výdajů. I tady by mělo zafungovat tvrdé rozpočtové omezení státu, které všeobecným přijetím mentality obliby věčných rozpočtových deficitů nefunguje. Mám strach, že nedávné veto návrhu zákona o změnách principů rozpočtování prezidentem Pavlem nebylo motivováno tak, aby deficity nebyly možné. Byla to pouhá odveta za Ankaru.   

Silnice a ulice v Praze jsou financovány státem a městem Praha a oba tyto subjekty se chovají velmi podobně jako komunistický stát. Proto jsou nadměrné investice, proto chce každý primátor před televizními kamerami poklepávat na základní kámen nové stavby a přestřihávat stuhu po jejím dokončení. Zelení navíc chtějí, aby byly co nejširší chodníky a cyklistické pruhy a co nejmenší jízdní pruhy pro auta. To všechno jsme v minulosti znali a diskutovali pod názvem rozestavěnost investiční výstavby. 

Mladé generace by měly vědět, že to není nic nového. A měly by také vědět, že je to způsobováno stejným systémovým efektem, kterým je měkké rozpočtové omezení státu, krajů a obcí. Jestli někdo namítne, že každý dnešní starosta či hejtman přece musí dobře počítat, pak bych ho rád přesvědčil, že komunističtí plánovači, bankéři i finančníci počítali také. Snažili se „dopočítat se“ stejně jako ti dnešní. Se stejným efektem. Protože to nešlo.

Václav Klaus, Echo24.cz, 6. 8. 2026