Ne, Milan Knížák nás neopustil.

 

Zůstává s námi ve svém velkém uměleckém, pedagogickém i lidském díle, které po sobě zanechal. Jeho inspirativní odkaz je ohromující a vybízí nás k vážnému přemýšlení „o světě podle Knížáka“ na dlouhá léta dopředu. K takovému přemýšlení nepochybně patří i ohlédnutí se za obsahem, formou a snad i poselstvím smutečního obřadu, v jehož průběhu jsme se s panem profesorem měli tu čest rozloučit. Dovolte mi, abych se proto několika úvahami k této události vrátil.

 

Rozloučení s Milanem Knížákem proběhlo důstojně, civilně a nepateticky v prostorách pražského strašnického krematoria 7. srpna 2026 a z rozhodnutí Vlády České republiky s náležitými státními poctami.

 

Patří ke cti vlády premiéra Babiše, že o pohřbu se státními poctami pro Milana Knížáka rozhodla rychle, jasně a bez váhání vědoma si velikosti a významu člověka, se kterým se naše země loučila.  Ač byl Milan Knížák hlasitým kritikem mnohých, Andreje Babiše nevyjímaje, a leckdo tedy (s poťouchlostí) čekal, že mu to „Babiš vrátí“, nestalo se tak. Andrej Babiš předvedl státnické gesto, za což je třeba jej nejen ocenit, je na místě mu i poděkovat.

 

V souvislosti s formou pohřbu – tedy pohřbu se státními poctami, se nemohu vyhnout vyjádření svého názoru na jízlivé dotazy „co by na takový pohřeb Knížák řekl“, „zda by si něco podobného od Babiše přál“, či dokonce „zda si takový pohřeb Knížák vůbec zaslouží“. Takové názory a dotazy k pohřbu v některých médiích předcházely a někteří jsme jim i čelili.

 

Nelze říci nic jiného, než že to byly hloupé, nedůstojné a zapšklé otázky kladené zpravidla těmi, kteří Milana Knížáka z nejrůznějších (obvykle lidsky nízkých) důvodů neměli rádi, nenáviděli jej pro jeho domácí i světové úspěchy, či prostě jen žárlili na jeho schopnosti umělecké, manažerské a organizační, kterými je převýšil. Že se k podobným urážlivým poznámkám snížili, dokazuje, jak oprávněně ostrý názor Milan Knížák na mnoho ze svých „kritiků“ měl. Jen pár desítek hodin před smutečním obřadem tihle lidé o sobě prozradili víc, než by snad vůbec sami chtěli.

 

Obřad samotný, doplněný o velkou fotografii barevně pomalované tváře Milana Knížáka (zpracoval a připravil David Saudek), byl provázen vkusně vybranou autorskou hudbou Mistra. V úvodní skladbě jsme si vyslechli „live“ smyčcové kvarteto s ukázkou Knížákovy vážné hudby (velmi pozoruhodné), mezi vystoupeními hlavních řečníků zazněla jeho píseň Jak by to bylo božský doprovázená zvonkohrou, na závěr obřadu píseň Aby nám sny nezešedly. Obě písně vybrala Marie Knížáková a z CD nosiče na obřadu zazněly v autentickém podání Milana Knížáka.

 

Prvním z řečníků byl ministr kultury Oto Klempíř. Evidentně dojatý přednesl pěkný projev, z něhož bych rád citoval několik významných myšlenek. „Milan Knížák“, podle Oty Klempíře, „celý život odmítal pohodovou shodu, dráždil a nutil přemýšlet“, „dokázal lidi rozčílit, ale velice snadno i nadchnout a spojit“. Pozoruhodně vystihnul Klempíř Knížáka, když jej popsal jako „osobnost, která toužila neuspávat dobu, probouzet ji, probouzet ji silně a dráždivě“. Ministr kultury ocenil profesora Knížáka za jeho úctyhodnou činnost v Akademii výtvarných umění i Národní galerii, když potvrdil, že „ani žádná funkce ho [Milana Knížáka] nedokázala nikdy uzavřít do jediné škatulky“ a „[i ve svých funkcích] dokazoval, že umění má společnost záměrně zneklidňovat, vzrušovat a tím proměňovat a posouvat dál“.

 

Velmi přesně Oto Klempíř shrnul část odkazu Milana Knížáka: „To, co tu po něm zůstává, nejsou jenom jeho žáci, obrazy nebo objekty, zůstává po něm hlavně odvaha myslet jinak. Odvaha jít proti proudu a také připomínka, že umění bez rizika přestává být uměním“.

 

Hlavním řečníkem smutečního obřadu byl prezident Václav Klaus. Hned v úvodu svého vystoupení přiznal, že pro něho bylo velikou poctou, když jej Marie Knížáková požádala o vystoupení se smutečním projevem i proto, že „Milan Knížák byl mým nejbližším přítelem a odvažuji se říci, že to platilo i v opačném směru.“ Jejich vzájemné letité přátelství bylo ostatně i jedním z důvodů, pro které se Václav Klaus stal jedním z hlavních a pečlivých organizátorů celého smutečního obřadu.

 

Pan prezident s uznáním ocenil, že v případě aktivit Milana Knížáka „není nadsázkou mluvit o vskutku renesanční šíři jeho aktivit“. Připomněl, že profesor Knížák „byl v prvních chvílích svobody zcela přirozeně a téměř samozřejmě zvolen rektorem Akademie výtvarných umění … kde léta úspěšně vyučoval, o čemž svědčí velký počet jeho studentů, kteří se s ním dnes přišli rozloučit“. Vysoce ocenil i působení Milana Knížáka v čele Národní galerie, kterou „podobně jako Akademii výrazně proměňoval“.

 

Václav Klaus se nikdy netajil zájmem i obdivem ke Knížákově hudební tvorbě. Vážil si na ní mnohého, ve svém projevu však nejvíc ocenil „rebelsky dunivý zvuk Knížákovy undergroundové skupiny Aktual, neboť dunět považoval Milan Knížák za svou životní povinnost“.

 

„Největší stopu zanechal [Milan Knížák] celkem svého života a svého chování, svými zásadovými postoji k lidem i světu“, řekl Václav Klaus a pokračoval: „Milan Knížák byl rebelem už za komunismu. Komunistický režim ho proto neměl rád. Opakovaně ho trestal a znemožňoval mu, aby se jako umělec mohl veřejně projevovat. Byl předzvěstí naší svobodné éry a pro mnohé z nás symbolem svobody a intelektuálního rebelství. V tom byl naprosto jedinečný a nenahraditelný“, ocenil prezident.

 

Václav Klaus polemizoval se zařazením Milana Knížáka mezi „provokatéry“: „Nemohu se smířit s opakovaně šířeným tvrzením, že byl provokatérem. Rozhodně říkám, že nebyl. O provokaci mu nešlo. ‚Pouze’ rezolutně a bez zábran, které většina z nás neumí překonat, říkal nahlas to, co si myslí.“ A aby svůj názor vyostřil, dodal: „To je něco jiného než prázdné provokatérství těch u jeho kolegů, kteří svými, údajně uměleckými díly provokují programově. To Milan Knížák nedělal.“

 

V závěrečné části svého vystoupení se Václav Klaus zamyslel nad poselstvím, které nám Milan Knížák zanechal, i nad našimi úkoly, kterými jsme odkazu Milana Knížáka povinni dostát. Své vystoupení proto zakončil slovy: „Milan Knížák bytostně odmítal každou lež, každou faleš, každou přetvářku a říkal to nemilosrdně a nahlas … zkusme jako on totéž. Jsem přesvědčen, že by si právě to Milan Knížák přál“.

 

Smuteční obřad zakončil záznam nádherné písně Aby nám sny nezešedly v podání samotného Milana Knížáka.

 

Své dnešní zamyšlení nad Milanem Knížákem tak nemohu zakončil jinak než textem této písně. Zkusme se nad jeho poselstvím zamyslet.

 

Aby nám sny nezešedly

Aby nám sny nezešedly / Aby srdce neshnilo / Aby mozky byly čistý / Aby sliby byly jistý / Natřeme svět na bílo / Natřeme svět na bílo

Aby nám sny nezešedly / Aby srdce neshnilo / Aby slova byly rovný /Aby děti byly hodný / Natřeme svět na bílo / Natřeme svět na bílo

Aby nám sny nezešedly / Aby srdce neshnilo / Aby lásky byly věrný / Dny světlý a noci černý / Natřeme svět na bílo / Natřeme svět na bílo

Aby nám sny nezešedly / Aby srdce neshnilo / Aby jemnost byla módou / Opíjet se čistou vodou / Natřeme svět na bílo / Natřeme svět na bílo

Aby nám sny nezešedly / Aby srdce neshnilo / Aby zloby odplouvaly / Kameny si povídaly / Natřeme svět na bílo / Natřeme svět na bílo

Aby nám sny nezešedly /Aby srdce neshnilo / Aby svět byl světem lidí / Co nikoho neošidí / Natřeme svět na bílo / Natřeme svět na bílo

Milan Knížák, 2015

 

Milan Knížák byl lidský, vlídný, laskavý, přátelský a otevřený. I proto se nám po něm bude tolik stýskat. Byl upřímný, pravdivý a náročný – především k sobě. I proto jej budeme moc postrádat. Byl pracovitý, nápaditý, tvůrčí, autentický, neopakovatelný, originální a především svobodný. Proto bude chybět celé naší zemi.

 

Ivo Strejček, 11. 8. 2026