Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Proslov Václava Klause na…

Proslov Václava Klause na pohřbu Milana Knížáka

Projevy a vystoupení, 7. 8. 2026

Vážení smuteční hosté, dámy a pánové, vážená a milá paní Marie a všichni Milanovi blízcí,  

sešli jsme se na posledním rozloučení s jedním z velikánů naší země. Pro mnohé z nás i s velmi blízkým člověkem. Bylo pro mne velkou poctou, když mi úlohu zde promluvit svěřila Marie Knížáková, jediný člověk, který na to má – za svůj život po Milanově boku – nezpochybnitelné právo. Do poslední chvíle byl Milan Knížák mým nejbližším přítelem a odvažuji se říci, že to platilo i v opačném směru. 

Jeho odchod nás hluboce zasáhl, přestože jsme v posledních týdnech věděli, že se tato chvíle nevyhnutelně blíží. Někteří jsme si už dokonce začínali přát, aby byl tento hrdý, statečný a silný člověk vysvobozen z trápení spojeného se stavem, kdy už o svém životě nemůže rozhodovat tak svobodně, jak byl po celý život zvyklý. Že si přežívání v takovém stavu nepřál ani Milan Knížák, mi při posledních návštěvách v nemocnici zřetelně naznačoval. 

Teď by asi měl následovat výčet všeho čím byl, čím se proslavil, čemu se intenzivně a úspěšně věnoval, v čem jeho odkaz doma i ve světě zůstane trvalým. V tomto případě není nadsázkou mluvit o vskutku renesanční šíři jeho aktivit. Bylo toho tolik, že jakýkoli pokus o vyjmenování alespoň toho hlavního určitě něco důležitého vynechá. Za to se omlouvám. 

V prvních chvílích svobody byl zcela přirozeně a téměř samozřejmě zvolen rektorem Akademie výtvarných umění. Na Akademii pak léta úspěšně vyučoval, což dokazuje velký počet jeho studentů, kteří se s ním dnes přišli rozloučit. Byl velkým malířem a sochařem, což bylo korunováno tím, že dlouhých dvanáct let stál v čele Národní galerie, kterou – stejně jako předtím Akademii – výrazně proměňoval. 

Věnoval se i hudbě, jak jejímu skládání (před několika okamžiky zde zazněl úryvek z jeho tvorby), tak tomu, že sám, se svou undergroundovou skupinou Aktual, s jejím rebelsky dunivým zvukem, od 60. let až donedávna vystupoval. Dunět považoval Milan Knížák za svou životní povinnost. Stopu ve světě zanechala jeho originální myšlenka tzv. broken music.  Byl ale i básníkem a spisovatelem, v posledních letech stále více. Věnoval se architektuře, módě a fotografii. 

Důležitou byla jeho aktivní účast ve světoznámé umělecké skupině Fluxus, do které patřila řada významných světových tvůrců. Stal se výrazným představitelem tzv. akčního umění, chtěl umění civilizovat a zbavit akademičnosti. Byl i sběratelem loutek a část jeho sbírky je dodnes k vidění na zámku v Lednici. Určitě jsem něco vynechal. Leckdo z vás by to uměl doplnit, ale dnes tady nejde o pokus o dokonalý encyklopedický výčet. 

V každé z těchto oblastí zanechal svou nepřehlédnutelnou, osobitou stopu – a i když si jsem jist, že se o ní bude mluvit dlouho – přesto jsem přesvědčen, že největší stopu zanechal celkem svého života a svého chování, svými zásadovými postoji k lidem a ke světu. 

Milan Knížák byl rebelem už za komunismu, od počátku 60. let. Komunistický režim ho proto neměl rád. Opakovaně ho trestal, a dokonce zavíral do vězení, a znemožňoval mu, aby se jako umělec mohl veřejně projevovat. On se však umlčet nenechal. Byl slyšet i tehdy. Doma i v zahraničí. Byl jednou z předzvěstí naší svobodné éry a pro mnohé z nás symbolem svobody a intelektuálního rebelství. V tom byl naprosto jedinečný a nenahraditelný. Po téměř půl století komunismu právě toto naše země nesmírně potřebovala, ač se tomu mnozí bránili a někteří brání dodnes. 

Kdo očekával, že jeho rebelství skončí pádem komunismu, ten se mýlil. Milan rebelem zůstal i v posledních, dnes už více než třech desetiletích. Bytostně odmítal každou lež, každou faleš, každou přetvářku a říkal to nemilosrdně a nahlas. Tím si získal řadu nepřátel na politické scéně, v médiích, i v uměleckém světě. To ho netěšilo, leckdy i zatvrzovalo, ale uměl s tím žít. A uměl ostře odpovídat. 

V posledních dnech jsem se nemohl smířit s opakovaně šířeným tvrzením, že byl provokatérem. Rozhodně říkám, že nebyl. O provokaci mu nešlo. „Pouze“ rezolutně a bez zábran, které většina z nás neumí překonat, říkal nahlas to, co si myslí. To je něco jiného než prázdné provokatérství těch z jeho kolegů, kteří svými, údajně uměleckými díly provokují programově. To Milan Knížák nedělal. 

Nebývá často zdůrazňováno, že byl hodným a laskavým člověkem, že byl člověkem nesmírně přátelským a kamarádským. Média o tom nikdy nepsala. To se jim nehodilo a nehodí. 

Spolu s Milanem odešla jedna, mám strach, že těžko nahraditelná část našeho světa. Jeho stopa, jeho otisk, jeho mimořádný duch, jsou natolik silné, že se neztratí. Nebude to však samo sebou. Zajistit, aby se opravdu neztratily, zůstává úkolem pro nás. Někteří z nás to cítí jako svou povinnost. Jako povinnost vůči Milanovi Knížákovi, vůči této mimořádné osobnosti naší země, vůči jednomu z největších umělců, které naše generace mohly zažít, nejen si o nich číst v učebnicích historie či dějin umění. 

Jeho umění překračovalo hranice času i generací. Tryskaly z něj nové, neotřelé, leckdy do té doby nepředstavitelné nápady. To bylo projevem jeho autenticky liberálního a otevřeného postoje ke světu. Přesto se odvažuji říci, že byl ve věcech zásadních v podstatě člověkem konzervativním. Respektoval základní, tradicemi ověřené hodnoty našeho světa. Ty bourat nechtěl. Dnešní pokrokáři ho nemohou mít rádi. 

Byl uznáván ve světě, pár let tam prožil, ale nebyl kosmopolitou. Nebyl ctitelem Evropské unie. Do poslední chvíle zůstával Čechem, pocházejícím ze západních Čech. Jeho velmi knížákovská chalupa na Tachovsku osiřela. 

Osiřeli jsme i my. Milan nám chybí už dnes a o to více nám bude chybět v budoucím, určitě ne krásném světě, jehož zárodky v současnosti zažíváme.  Zkusme jako on odmítat každou lež, každou faleš, každou přetvářku. Jsem přesvědčen, že by si právě to Milan Knížák přál. 

Milane, nikdy na Tebe nezapomeneme.