Hlavní strana » Rozhovory » Václav Klaus o Milanu…

Václav Klaus o Milanu Knížákovi v pořadu Epicentrum deníku Blesk

Rozhovory, 4. 8. 2026

V pondělí 3. srpna byl Václav Klaus hostem v pořadu Epicentrum deníku Blesk, v němž vzpomínal na svého zesnulého přítele Milana Knížáka. 

Záznam celého rozhovoru můžete shlédnout zde: https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-epicentrum/845274/klaus-v-epicentru-knizak-uz-nemel-silu-byt-v-posmrtny-zivot-neverim.html .

Výběr z rozhovoru s Verou Renovica v podobě zveřejněné v deníku Blesk v úterý 4. srpna:

Už tušíte, co na pohřbu řeknete?
„První nástřel projevu jsem udělal už někdy v polovině minulého týdne. Jednotlivá slova budu pilovat až do pátečního rána. Takto pracuji. Vím tedy, co tam řeknu.“

Jaký typ projevu to bude?
„Jeho úkolem je pokusit se postihnout, co Knížák pro tuto zemi znamenal. Jsem přesvědčen, že byl jedním z velikánů, kterých v našich dějinách příliš mnoho nemáme. My, kteří jsme ho zažili, máme štěstí, že jsme byli u toho a nemuseli jsme si o něm číst v učebnicích nebo historických textech.“

Prý jste byli desítky let skutečně nejlepšími přáteli.
„Myslím, že je to spravedlivé hodnocení. Považoval jsem ho za svého nejlepšího přítele a věřím, že to platilo i opačně. Během jeho tří týdnů v nemocnici jsem za ním chodil téměř každý den nebo obden, takže jsem prožíval i jeho poslední chvíle. Byl to velmi sebevědomý, hrdý a silný člověk, který nechtěl být v situaci bezmoci, kdy nevládne sám sobě a svému tělu. Myslím, že se s tím vypořádával velmi těžko. Už neměl sílu. Neměl sílu být dál. Je to trochu fráze, ale smrt může být jistým vysvobozením. A myslím, že jím byla i pro něj.

Je to osobní ztráta, se kterou jste se už nějak sžil, nebo ji stále zpracováváte?
„Nevím. Sžít se s tím člověk nemůže. Co znamená zpracovávat? Zabývám se tím nepřetržitě. Připravuji projev, takže s ním v hlavě žiji pořád. Komunikuji také s jeho rodinou, zejména s jeho manželkou, která se o něj po celá desetiletí velmi starala. Myslím, že jsem přispěl i k tomu, že pohřeb bude mít podobu, jakou bude mít. Nebude výlučně civilní, ale bude využit institut takzvaného pohřbu se státními poctami.“

Takže to jste zařídil vy?
„Někdo s tou myšlenkou musí přijít.“

A byl jste to vy?
„Myslím, že jsem to byl já. Stihl jsem potkat řadu ministrů vlády a mluvil jsem s nimi. Myslím tedy, že ten nápad přišel ode mě. Tím nechci vyloučit, že by to mohlo napadnout i někoho jiného.“

Diskutoval jste o tomto typu pohřbu s Milanem Knížákem?
„Ne, považoval bych to za naprosto nevhodné.“ 

Vláda každopádně návrh přijala bez zaškobrtnutí. A to navzdory tomu, že Milan Knížák o Andrej Babišovi opakovaně říkal, že to byl »zloděj«, »estébák«, »komediant«, hezky se nevyjadřoval ani o ministrovi Klempířovi.
„Myslím, že lidé, které jmenujete, ukázali svou velikost. Ukázali, že jsou nad tím a že se Knížákovým pošťuchováním nenechali vyvést z míry. Myslím, že je to správně. V tomto smyslu bych řekl, že i premiér Babiš se zachoval pěkně.“

Když to ale obrátíme: chtěl by Milan Knížák, aby mu takové pocty schválili lidé, které veřejně velmi ostře glosoval? Jsou tací, kteří v minulosti státní pocty odmítli právě kvůli tomu, kdo jim je uděloval, případně je odmítly jejich rodiny.
„Před asi dvaceti lety jsem s Knížákem vedl podobnou debatu. To když jsem byl jako prezident republiky přesvědčen, že by měl 28. října dostat státní vyznamenání. Nejprve to velmi ostře odmítal. Myslím ale, že se nakonec nechal přesvědčit. Přes všechny jeho silácké výroky podle mě chtěl být přijímán a akceptován. Dokonce bych to slovo ještě zesílil: chtěl být uctíván a ctěn do té míry, jakou si zasloužil.“

Podle lidí z vašeho vnitřního kruhu panuje domněnka, že Milanu Knížákovi, který byl jednu dobu viditelně a také přiznaně onkologicky nemocný, ublížilo očkování proti covidu. Věříte tomu?
„Vím, že taková úvaha existuje. Skoro bych si myslel, že to tak mohlo být. Nemohu ale tvrdit, že bych to dokázal analyticky nebo vědecky prokázat. Od svých 26 let měl těžké astma, takže jím trpěl celý život a dlouhodobě se s ním léčil. Asi před třemi lety jsem k němu jednou přišel domů a řekl jsem mu: ‚Milane, tohle už nejde. Mám tady v telefonu čísla na tři šéfy pražských nemocnic. Teď zavolám a hned tě tam odvezeme.‘ Nakonec souhlasil. Při hospitalizaci se objevilo onkologické onemocnění plic, které bylo do určité míry zastřeno tím, že se předpokládalo, že všechny jeho obtíže souvisejí s astmatem. Přispěl jsem tedy k tomu, že byl ještě ten večer hospitalizován. I tak blízký náš vztah byl.“

Když se zeptám metafyzicky: Kde je teď váš kamarád?
„Kde je?“

Věříte v posmrtný život?
„Bohužel ne. A mám pocit, že ani on v něj nejspíš nevěřil.“

Vera Renovica, deník Blesk, 4. srpna 2026