Hlavní strana » Články a eseje » Co je záměrem konání…

Co je záměrem konání Sudetoněmeckého sjezdu v Brně? A čí je to záměr?

Články a eseje, 20. 5. 2026

Původně jsem chtěl v nadpisu zdůraznit, že píšu o Sudetoněmeckém sjezdu v České republice, protože bude prvně mimo Německo, ale uvědomil jsem si, že by to bylo nepřesné. Tento sjezd má totiž být v Brně. Vypadá to ode mne jako pouhá hříčka slov. Troufám si ale říci, že nikoli. Z mé životní zkušenosti v politice i mimo ni vyplývá, že s Brnem je vždycky problém. 

Určitě to neplatí pro všechny Brňáky. Platí to pro brněnské politické aktivisty všeho ideového zabarvení, ale právě ti jsou nejvíce slyšet. Až v Praze. Vím také, že je v těchto věcech velmi riskantní generalizovat. 

V kontextu tohoto tématu nepovažuji za náhodu, že pozvání pro Sudetoněmecký landsmanschaft přišlo z Brna a ne z jiného místa České republiky. Přišlo zdánlivě nikoli z Brna, ale od spolku či iniciativy Meeting Brno. Nenechme se tím mýlit. Tento spolek je z Brna a má podporu tohoto města. Bek, lidovci, Herman, ale i Fiala (dlouholetý, už i za komunismu přítel nebo snad jen známý Bernda Posselta) vždy dávali – spolu s Pithartem – najevo, že problém netriviální české identity vidí poněkud jinak než my ostatní. Že je ze své podstaty tato identita problematická jim nevadilo a že by se s ní mělo zacházet velmi opatrně, nebrali v úvahu. Vždy měli, i v přeneseném smyslu, blíže do Vídně než do Prahy (nebo do Ostravy). 

Tento úvod mého textu není samoúčelný a určitě není jízlivým atakem na Brno. Chci se tím přihlásit k názoru kolegy Jakla, který v úvodu našeho sborníku důrazně vysvětlil odlišnost toho, zda je debata o sudetoněmeckém sjezdu v Brně česko-českým nebo česko-německým tématem. Plně sdílím jeho názor, že je dnes primárně tématem česko-českým. 

Na německé straně se v poslední době v tomto smyslu nic mimořádného nestalo. Dnes má Německo úplně jiné, velmi akutní problémy, ale neměli bychom zapomínat na to, že jsme v těchto věcech vždy nacházeli větší porozumění v německé SPD než v CDU. V Merzovi v tomto ohledu, stejně jako i v mnoha jiných, vidím zrod nového problému, návratu k trochu jinému Německu. To ale asi není příčinou toho, že tzv. sudetoněmecký problém dostal právě teď novou dimenzi, tentokráte zevnitř naší země. (Chci přesto věřit, že by se to za „hodné“ paní Merkelové nestalo.) 

Ze svých četných návštěv v Německu vím, že česko-německý problém přetrvává. Nebyl překonán zrodem EU a naším členstvím v ní, ani pouhým plynutím času, které minulost nutně zmenšuje. Vím, že německé smíření se s výsledky druhé světové války a s odsunem německého obyvatelstva z tehdejšího Československa nikdy nenastalo. Pro Německo to bude i nadále citlivým tématem. Vím, že tento problém přesahuje generace, že „se dědí“ (respektive že se dědí hlavně to, že se na tomto tématu v Německu velmi snadno dělá líbivá politika). 

Protože se Němci sami se sebou a se svými dějinami nesmířili, snaží se to nahradit náhradním projektem smíření Čechů a Němců. Já s Němci nesmířen nejsem. Já dějiny nezpochybňuji, protože vím, že to nemá smysl. Minulost se nedá změnit. Já chci mít s Německem a Němci přátelské vztahy dnes (a zítra) založené na rovnocenném partnerství a na vzájemném respektu. Verbální smiřování se je únikem z reality. Je to pokrytecký slogan, který v sobě skrývá úsilí nezanedbatelné skupiny lidí na obou stranách hranic o přepsání historie. My se ale své historie vzdávat nechceme a nepotřebujeme. My nejsme se svým životem (čili historií), tak nesmířeni jako Petr Pithart, že bychom ho chtěli změnit. Ex-post. 

My nerozpoutali dvě světové války, my nejsme příčinou desítek milionů válečných obětí, my si nevymysleli masové vraždění Židů, my nebudovali koncentrační tábory, my neorganizovali Drang nach Osten, my nehledali nový „životní prostor“, my nechtěli vyhladit český národ (a Slovany vůbec). Atd., atd. 

V loňském roce, v roce osmdesátého výročí konce druhé světové války, jsem o tom opakovaně mluvil a psal, zejména v knize „Od Beneše po Ukrajinu“ (Praha, Nakl. Olympia, 2025). Základní teze této knihy nebudu opakovat, je snadno dostupná. (Pro ty, kteří vážnou diskusi chtějí.) 

V kakofonii hlasů, které k nám doléhají ze sousedního Německa je hlas sudetoněmeckého landsmanšaftu (a mnoha dalších, podobně uvažujících německých seskupení i jednotlivců) i dnes nepřehlédnutelný. Jestli ho u nás někdo neslyší, pak neposlouchá pozorně. Nebo má sklon tyto hlasy a tato témata bagatelizovat. Já – asi po celý svůj život člověka, který se narodil nikoli v Československu nebo v České republice, ale v Protektorátu Čechy a Morava a který má osobní zkušenost z netriviálního vyjednávání Česko-německé deklarace s kancléřem Kohlem – je nebagatelizuji. (Ať mám v Německu kdekoli vystoupení – a nevím, kdo jich z naší republiky v posledních 35 letech měl tolik jako já – vždy mi přátelský organizátor před zahájením potichu říká: počítejte s tím, že je tady skupina lidí, kteří budou chtít nastolit sudetoněmecký problém.) 

Jedna osobní vzpomínka 

V roce 1965, tedy „jen“ dvacet let po válce (ale proti dnešku je to úplně jiný historický čas a diametrálně odlišný kontext), jsem se jako hráč basketbalu dostal prvně do západního Německa. Hráli jsme na mezinárodním turnaji v Mnichově, ve městě, kde shodou okolností ve stejné chvíli probíhalo zahájení každoročního, velmi populárního Oktoberfestu. Byli jsme pozváni – mezi tisíci dalšími – do hlavní Bierhalle na známé Theresien Wiese, kde mnichovský starosta každoročně – přesně v poledne – slavnostně čepuje první pivo. 

S přibývajícím odpolednem se tam piva vypilo víc a víc. Bavoři začali zpívat. Takový masový zpěv je v Česku věc neznámá. Pro mne v něčem zneklidňující. Protože příliš stádní a neindividuální. Teď se tomu začíná blížit chování fanoušků při fotbalových utkáních, ale i to je u nás importem z Německa. 

Masově za námi začali chodit bodří pánové středního a vyššího věku. Chtěli si přiťuknout, a vzpomínali přitom na krásné dny roku 1942, kdy jako němečtí vojáci sloužili v Praze. Zajímalo je, jestli ještě existuje ta či ona pražská hospoda, k mému překvapení si jejich jména po dvaceti letech dobře pamatovali. U nás ale byla v roce 1942 v nejvyšším stádiu heydrichiáda, něco, co bych se tehdy v Mnichově neodvážil zmínit. S touto myšlenkou na jazyku jsem tam tehdy opravdu nejel. Nechtěl jsem vyvolat jakýkoli konflikt, ale vzpomínání na wunderschöne Moldau jsem vydržet nemohl. Z Oktoberfestu jsem odešel. Byl to důsledek mé absence smíření se? Myslím, že nikoli. Spíše to byla a je výzva k tomu, abychom se pokoušeli dívat dopředu a vytvářet podmínky pro to, aby se v budoucnu nic takového jako rok 1942 nemohlo opakovat. 

Je organizování sudetoněmeckého sjezdu v Brně pozitivním krokem?

Je organizování sudetoněmeckého sjezdu v Brně k česko-německým vztahům pozitivní věcí či nikoli? Pánové Bek, Herman, Bělobrádek, Fiala si asi myslí, že příspěvkem pozitivním je. Já si to nemyslím. Povzbuzuje to ty, kteří se domnívají – s různou měrou naléhavosti a s různými ambicemi, co by mělo být dalším krokem – že je s výsledky a důsledky druhé světové války něco třeba udělat. Já jsem si spolu s Helmutem Kohlem myslel, že jsme při vyjednávání česko-německé deklarace, podepsané v Praze v lednu 1997, tečku za minulostí udělali, ale není tomu tak. 

Zmínil jsem problém české identity ve vazbě na naše sousedství s velkým a ambiciózním, o vůdcovství v Evropě znovu usilujícím s Německem. Mohl bych přidat i téma samozřejmosti nebo nesamozřejmosti existence českého státu. Nemám na mysli tato témata v podobě, jak vypadala před stovkami let. Mluvím o současnosti (a představitelné budoucnosti). 

Český stát – a neopájejme se vzpomínkami na Jana Lucemburského nebo Karla IV. – existuje pouze jedno století a to ještě, v dnešní podobě (tedy bez Slovenska) jen tři desetiletí. Vznikl a do této podoby se utvořil díky unikátním historickým okolnostem. Patří mezi ně tragická Velká (neboli první světová) válka, nacistická expanze hitlerovského Německa a jeho stejně tragický konec v roce 1945, naše čtyři desetiletí trvající komunistická zkušenost ukončená až v listopadu 1989, rozdělení Československa (a znovusjednocení Německa), když připomínám jen ty nejvýznamnější věci. 

K nim se dají doplňovat přesná časová data. V posledních dekádách však probíhají dva procesy, které mění svět – zrod uměle sjednocované Evropy a vytváření Evropské unie na straně jedné a zrod multipolárního světa na straně druhé. Ty se nedají tak přesně datovat, ale historické postavení českého státu mění. 

Evropské unii, resp. evropské nomenklatuře, od jednotlivých národních států zcela oddělené skupině lidí, je existence národního státu, tedy i České republiky, solí v očích. Národní stát je oslabován nepřetržitým, málo viditelným, bez fanfár probíhajícím, za pouhou racionalitu vydávaným přesunem pravomocí z jednotlivých členských států do Bruselu, což je proces, který každý, kdo prožil a pochopil zhoubnost komunistického centralismu, musí vidět (a měl by vědět, že na tomto procesu bylo klíčové slovo centralismus a nikoli adjektivum komunistický). To je odvěké téma našeho institutu, teď ho snad není třeba od základu vysvětlovat, ale kdo ví, co o tom tuší generace Z. 

Národní stát je oslabován zdola, jeho – Bruselem záměrně organizovanou, ale ambicemi hejtmanů a Landeshauptmanů (a na ně napojenými aktivisty po celé Evropě) nesmírně zesilovanou – regionalizací Evropy, což je zrcadlový doplněk oslabování národních států shora. Právě tento tlak z obou stran považuji pro Českou republiky za osudový. Z tohoto úhlu se musím dívat i na ambice sudetoněmeckého landsmanšaftu i na záměry spolku Meeting Brno. Je to pokus o vytváření dalších třecích ploch naší existence. Vůbec samo o sobě přijetí v historii neznámého slova Sudety je nenáhodné. Na rozdíl od mnoha jiných se o soudržnost českého státu strachuji a pod tímto zorným úhlem musím hodnotit letošní ambice některých Brňáků. 

Sílu Evropské unie na straně jedné i sílu explicitní, ale zejména implicitní asociace hejtmanů všeho druhu může vyvažovat jen a jedině silná a názorově pevná a jednotná česká vláda. Je Babiš a jeho dnešní koalice, jejichž někteří členové v minulosti koketovali s myšlenkou zemských vlád uvnitř České republiky (i když netušili, že papouškují myšlenku Petra Pitharta nedávno zopakovanou v článku v deníku Právo), dostatečnou zárukou, že si tento problém uvědomují a považují ho také za zásadní? Přál bych si, abych mohl říci s plným přesvědčením, že tomu tak je. Ale přesvědčen o tom nejsem. 

Měli bychom vyvolat poctivou interní diskusi na politické scéně, abychom náhodou nebyli překvapeni. (Se smutným pousmáním říkám, že Pražák ve vrcholné české politice už dávno není. Z mnoha jiných aspektů naštěstí.) Hrozí, že pro Babiše a jeho způsob uvažování jde o příliš ezoterická témata, která on chce vyvažovat pragmatismem a dojednáváním dodávek ropy a plynu tím či oním ropovodem a plynovodem. Je to ezoterické téma? Ano, i ne. Tento obecnější rámec je významnější než cokoli jiného. 

Stále výraznějším rámcem pro naše jednání – s mým zásadním nesouhlasem – je Evropská unie. Že by kosmopolitičce, ale hlavně Němce, Ursule von der Leyenové mohl vadit sudetoněmecký sjezd v České republice, je nepředstavitelné. Německo v čele EU musí být velmi pro. Že by předseda Evropské rady Portugalec Costa mohl vůbec něco tušit o sudetoněmeckém problému, si nedovedu představit. Že by Estonka, tedy občanka z jednoho z nejmenších členských států EU Kallasová, bojující stále ještě se Sovětským svazem, mohla mít sebemenší zájem na udržení samostatnosti České republiky vůči svému mocnému západnímu sousedovi, je pro mne také nepředstavitelné. Ta vidí jen už dávno neexistující Sovětský svaz (a nepřipomíná významnou funkci, kterou v něm měl její otec). Nebudu vyjmenovávat další výrazné představitelé EU, není to třeba. O Českou republiku nikomu z nich nejde (a jít nemůže, a dokonce asi ani jít nemá). 

Nic z toho není argumentem pro to, že se máme spoléhat na nějaké formální záruky. Zdánlivě pevné dohody jsme měli i před Mnichovem roku 1938 a ukázalo se, že měly, když už na ně došlo, nulovou platnost a význam. Teď to nemůže být jiné. Závisí jen a jedině – jako vždycky v dějinách – na nás. Na naší jednotě. A na našem odhodlání. I proto tento sborník.

Václav Klaus, 2. 3. 2026.

Text je součástí sborníku IVK "Sjezd Landsmanšaftu u nás. Proč?, duben 2026.