Klaus.cz






Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Evropa po zavedení „euro“


Evropa po zavedení „euro“

Projevy a vystoupení, 14. 3. 1998

Děkuji Vám za pozvání na toto fórum, jehož téma pokládám právě v tuto chvíli za velmi zajímavé. Už téměř všechno bylo řečeno, začínáme se opakovat, zní obrovská kakofonie hlasů, více sami mluvíme, málo si nasloucháme, vedeme spíše monolog než dialog.

Evropa, resp. spíše Evropská unie se blíží – ve dvou aspektech – k další ze svých vývojových etap. Je to jak zavádění jednotné měny, aspekt prohlubování evropské integrace, tak otevírání se do střední a východní Evropy, aspekt rozšiřování prostoru evropské integrace.

Těchto kroků se nemusíme bát, ale měli bychom je seriózně analyzovat a seriózně se na ně připravovat. Neměli bychom se obviňovat z europesimismu či eurooptimismu, měli bychom být eurorealisty a jestli bychom měli něco odmítat, pak je to euronaivismus. Já bohužel mnoho projevů právě tohoto přístupu kolem sebe vidím – a to po celou dobu své politické kariéry.

Není pochyb o tom, že nás v Evropě spojuje úsilí o svobodu, o bezpečnost a o prosperitu. Tyto víceméně nesporné cíle však mohou být realizovány v nejrůznějším institucionálním uspořádání a v různém rozsahu i hloubce. Zdánlivě až příliš abstraktní a teoretický rozdíl mezi nástroji a cíli je velmi důležitý vždycky, a pro debatu o Evropě to platí dvojnásob. Tento rozdíl je však často zastírán. Evropská integrace (a její potenciální varianty) by se však neměla stát cílem sama o sobě nebo náhražkou za cíle jiné. Bohužel musím konstatovat, že přesně tímto způsobem se na celou věc pohlíželo v mnoha debatách poslední doby.

Zdá se mi samozřejmé, že forma evropské integrace by měla záviset na cílech (a nikoli opačně), na jejich řazení, na jejich relativní důležitosti a současně na netriviálních trade-offs mezi nimi.

Měli bychom si klást řadu otázek tohoto typu. Existuje např. nějaká souvislost (či trade-off) mezi svobodou a bezpečností, mezi bezpečností a posperitou a mezi svobodou a prosperitou? Odpověď není zcela zřejmá. Mám pocit, že současné ambice spojené s unifikací Evropy (zahrnující evropskou měnovou unii) vycházejí z předpokladu, že některé cíle jsou vysoce nadřazené jiným. Jednoduše řečeno, nedostatečně strukturovaný a specifikovaný cíl nazývaný mír (nebo bezpečnost či snížení rizika další evropské války) má pro některé z nás takové významné místo, které téměř blokuje jakoukoli seriózní debatu o dalších cílech či vztazích mezi nimi.

Rozšiřování Evropské unie směrem na východ považuji za obrovskou a současně neopakovatelnou evropskou šanci. Jsem pevně přesvědčen, že rozšiřování EU bude pozitivním přínosem pro cíle, o kterých jsem se zmínil před chvílí.

Přesto bych rád učinil k tomuto tématu několik poznámek. Na jedné straně je nepochybné, že jednotlivé země, které se chtějí stát členy EU, se nacházejí v rozdílných fázích připravenosti k takovému kroku. Všechny tyto země učinily obrovské kroky kupředu za poslední dobu, ale výsledky nejsou stejné a já doufám, že skutečné rozdíly a dosažené výsledky – ne aprioristické pocity – budou při celkovém hodnocení rozhodující. Přetrvávající „blokové“ myšlení je nepříjemnou pozůstalostí z minulosti a ve skutečnosti blokuje proces rozšíření. Hovořím-li za Českou republiku, jsme si vědomi skutečnosti, že jako budoucí člen EU musíme být skutečnými partnery existujícím členským zemím, ne jakýmisi černými pasažéry a víme, že se na tuto roli musíme dobře připravit.

Na druhé straně musíme zmínit také vůli a připravenost Evropské unie samotné přijmout nové členy. Oceňuji oficiální deklarace a politická prohlášení, které vítají proces rozšiřování Evropské unie směrem na východ, ale zároveň nemohu nevzpomenout mnoha prohlášení opačných. Není sporu o tom, že Unie, rozšířená o členské země s nižším HDP, bude stát více, nikoliv méně. Tento fakt by měl být akceptován a vyjádřen srozumitelným způsobem. V této souvislosti musím říci, že např. nedávná prohlášení – vnímaná velmi pozitivně a s obrovskými očekáváními od daňových poplatníků ve všech současných členských zemích – ohledně možného budoucího snížení příspěvků jednotlivých zemí na rozpočet EU v momentu rozšíření EU, jsou interpretována v asociovaných zemích jako varování.

V nedávné době se mi dostal do ruky článek napsaný bývalým komisařem EU Claude Cheyssonem („Defining Europe´s Place in the World“, The Phillip Morris Institute for Public Policy Research, September 1997), ve kterém říká: „Whether we like it or not, there is not going to be much scope in an enlarged Union for funding the same depth of integration as with a smaller EU made-up of wealthier members“ (str. 33). Pokud je to výraz nesouhlasu s existujícím nadměrným, příliš štědrým „funding“ nejrůznějších politik státu blahobytu, je to velmi slibné pro všechny liberální a konzervativní politiky (a jejich voliče). Pokud je to však míněno jako varování, že rozšíření není možné, naznačuje to nemalý problém. A já se musím přiznat, že tímto způsobem to bývá interpretováno v budoucích členských zemích. Na podzim roku 1997 dokonce jeden z premiérů EU řekl v interview pro Die Presse, že proces rozšiřování se v příštích letech stane nejvíce nepopulárním projektem v Evropě. Tento problém musí být – pro nás pro všechny – co nejrychleji vyjasněn.

Nejsmělejším „prohlubovacím“ projektem současnosti je bezesporu Evropská měnová unie. Předpokládám, že se tento projekt uskuteční, a nechci spekulovat o tom, kolik zemí se ho v začátku zúčastní. Kritéria byla stanovena a já věřím, že dojde k jejich dodržení v souvislosti s tím, aby všem zemím, které se tohoto projektu chtějí zúčastnit, byla účast umožněna.

Mé argumenty směřují jiným směrem. Směřují k možným důsledkům měnové unifikace. Dobře známá Maastrichtská kriteria jsou makroekonomická, zatímco ekonomická teorie „optimum currency areas“ je definována v mikroekonomických kategoriích, což je zásadně rozdílné. Velikost rozpočtových deficitů nebo státní dluh nemají žádnou souvislost se stupněm „wage rigidity“ nebo „labour mobility“ nebo s výskytem tzv. „assymetric shocks“.

Je zde ovšem jeden chybějící článek nebo – chcete-li – jeden možný spojující článek mezi zmíněnými dvěma hledisky, a tím je fiskální politika. Souhlasím s těmi, kteří argumentují, že „měnová unie vyžaduje k úspěšnému fungování fiskální federalismus“ a že „měnová oblast by neměla být větší než fiskální oblast“. Všechny lidské snahy mají, samozřejmě, své výnosy a náklady. Všichni jistě víme, že největší náklady měnové unie souvisí se zrušením měnové autonomie, to znamená svobody provádět nezávislou měnovou politiku a svobody používat nominální měnový kurs jako nástroj hospodářské politiky.

Současně je třeba zmínit rozdíl, který existuje mezi nominal and exchange rate. Rozhodující je reálný měnový kurs. Ten závisí na cenové a mzdové flexibilitě a na mobilitě pracovních sil.

Toto vše je známým východiskem a já předpokládám, že to všichni víme. Měnová unie eliminuje možnost změn měnového kursu a musíme si proto klást otázku, jak jsme v Evropě spokojeni s cenovou a mzdovou flexibilitou a s mobilitou pracovních sil. Obávám se, že nejsou dostatečné a že nebudou zajišťovat přizpůsobování reálného měnového kursu. Pokud je to pravda, potřebujeme fiskální politiku. Ale fiskální politika je jádrem národní suverenity. Zdá se mi proto, že by debata o Evropské měnové unii měla být vedena současně s debatou o Evropské fiskální unii, a pokud se nemýlím, taková debata zatím vedena nebyla, alespoň ne seriózně.

Mohu-li to zopakovat, měnová unie má dalekosáhlé fiskální souvislosti, jak už jsem se pokoušel zdůraznit mnohokrát v minulosti. Mé teoretické přesvědčení bylo posíleno mou nedávnou politickou zkušeností. Bývalé Československo bylo – i přesto, že to tak nebylo interpretováno – určitým typem měnové unie a jak jsme pochopili před pár lety, země byla příliš velká než aby se udržela jako měnová unie. Jako poslední ministr financí této měnové oblasti vím, že

□ bez pomoci nominálního měnového kursu mezi českou a slovenskou částí federace, a

□ bez mé vůle desintegrovat fiskální politiku

musíme posílat peníze, což znamená provádět rozsáhlé fiskální transfery pro zabránění narůstajících ekonomických rozdílů a nerovnováh. Neumím si představit, že by toto bylo možné uskutečnit bez jakési politické unie. Když u nás tehdy tato polická unie selhala, měnová unie vydržela pouze šest následujících týdnů.

Když se vrátím ke svému původnímu argumentu, musím opakovat, že rozdílná měnová uspořádání mají své doprovodné důsledky a že bychom o nich měli diskutovat, nikoli pouze o technických detailech týkajících se European Central Bank a její politiky. Potřebné srovnání můžeme udělat např. se Spojenými státy. Tvrzení, že by nemělo smysl, aby každý jednotlivý americký stát měl svou měnu je pouze jedním pohledem na věc. Důležitější je druhá stránka věci: jak by Spojené státy mohly fungovat bez prezidenta, kongresu, federálního rozpočtu, bez federálních institucí, bez centrální byrokracie? Otázkou proto není úspora transakčních nákladů při společné měně, ale problém nových politických procesů a politických institucí.

Já věřím, že toto všechno dobře víme.

Václav Klaus, Presseclub-Forum, Bonn, 14. března 1998

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu