Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Česká verze projevu…

Česká verze projevu prezidenta republiky Václava Klause při udělení čestné profesury na Univerzitě v Trentu

Projevy a vystoupení, 10. 3. 2006

Vážený pane rektore, vážení páni děkani, profesoři, dámy a pánové, studenti

chtěl bych Vám poděkovat za toto velké ocenění, které od Vás dostávám, ale nejdříve bych chtěl říci něco jiného. Rozhodl jsem se tuto svou lectio magistralis přednést v italštině. Je to ode mne velmi odvážný krok. Do dnešního dne jsem ještě nikdy italsky veřejně nemluvil. Mohu jen doufat, že nedokonalosti mé italštiny omluvíte.

Měl bych vysvětlit, kde jsem se s italštinou prvně setkal. Před čtyřiceti lety jsem strávil pět měsíců v Neapoli, kde jsem studoval na ISVE, na Institutu pro studium ekonomického rozvoje, bohužel nikoli v italštině, ale v angličtině. Tento institut organizoval postgraduální studia pro cizince, pro mladé cizince, kteří potenciálně v budoucnu mohou získat ve svých vlastních zemích významné pozice a díky pobytu a studiu v Itálii mohou k této zemi získat velmi přátelské vztahy. Nesleduji profesionální život svých 36 spolužáků z 25 zemí světa, ale jsem přesvědčen o tom, že jsem byl pro italský stát a pro jeho daňové poplatníky dobrou investicí.

Bohužel jsem se italsky dobře nenaučil, ale přesto jsem přesvědčen, že je správné, abych v Trentu mluvil italsky. Moje dnešní přednáška nemá českou verzi a byla psána přímo v italštině. Doufám, že bude pro Vás srozumitelná. Jinak bych musel začít mluvit anglicky, německy, rusky nebo eventuálně česky.

Náhodou jsem do Trenta nepřijel z Prahy, ale z Lucemburska, kde jsem měl oficiální státní návštěvu. Vím, že mezi Čechami, Lucemburskem a Trentinem existuje zajímavý vztah. V roce 1339 český král Jan Lucemburský věnoval biskupovi z Trenta Svatováclavského orla. Tento orel se potom stal symbolem Vaší provincie. Bylo pro mne velkou radostí od předsedy vlády Vaší provincie pana Lorenzo Dellaie kopii tohoto orla dostat.

Chtěl bych ještě říci, že to ocenění, které od Vás dnes dostávám, není první, které jsem ve svém životě dostal. Když jsem si připravoval toto své vystoupení, ke svému velkému překvapení jsem zjistil, že jsem různé ceny tohoto typu dostal již v 19 zemích světa, ve všech kontinentech s výjimkou Afriky. Ale titul čestného profesora, který jste mi udělili, je první, který jsem dostal v Itálii. Chtěl bych ještě jednou zopakovat můj velký dík. Toto ocenění nepřijímám pouze jako ocenění mé vlastní, ale také jako ocenění mé země, která má tradičně velmi dobré vztahy s Itálií. Občané naší země považují Itálii za zemi blízkou a přátelskou. Bylo tomu tak vždycky, ale novou kvalitu do těchto vztahů přineslo naše členství v Evropské unii.

Tím se dostávám k samotnému tématu mého vystoupení. Jeho magnificence pan rektor mi navrhl, abych ve svém vystoupení představil svou vizi Evropy, svou analýzu její současnosti, svou představu její budoucnosti. Přesně to je hlavním tématem mého dnešního života.

Začnu jedním, na první pohled a pro leckoho téměř nedůležitým rozlišením mezi slovy Evropa a Evropská unie. Pro mne je to však rozlišení zásadní. Nemá se mluvit o jednom a myslet na druhé. Nemám ambice mluvit o Evropě, kritizovat Evropu, budovat Evropu, rozšiřovat Evropu. Evropa je útvar geografický (a i o tom se mohou vést spory) evolučně vzniklý a stále se přeměňující kulturně-civilizační celek (o jehož přesném vymezení také budeme vést nekonečné spory). Evropa je něco, co existuje nezávisle na našich, v čase se měnících ambicích se uvnitř něho spojovat, rozdělovat, přátelit nebo nepřátelit. Na tento celek si nikdo z nás nesmí dělat nárok, nikdo si ho nesmí přivlastňovat, nikdo od něho „nemá klíče“.

Něco jiného je Evropská unie jako – v jisté chvíli a jako politický projekt vzniklé – seskupení zemí, které i přes své všechny historické, náboženské, kulturní, politické, ale i ekonomické rozdíly chtějí některé věci dělat společně. Tento projekt, jeho ambice, jeho úspěchy i neúspěchy, jeho náklady i výnosy naopak hodnotit musíme. A já to také často dělám.

My všichni, teď mohu říci my všichni v Evropě, jsme byli – někdy i přímými – svědky různých integračních i desintegračních procesů. I tuto půvabnou oblast Evropy zasáhly procesy italské unifikace před jedním a půl stoletím, desintegrace Rakouska-Uherska po I. světové válce, důsledky poválečného uspořádání v Evropě, nemluvě o vzniku EHS (poté ES a EU). Všichni máme svou historickou paměť a proto jsme všichni na leccos citliví. Někdy dokonce až přecitlivělí.

Mojí hlavní historickou zkušeností je staletí úsilí naší země o ubránění se germanizačním tlakům, úsilí o zbavení se podřízenosti vídeňskému centralismu, existujícímu v rámci rakousko-uherské monarchie a úsilí o osvobození se z nadvlády sovětského impéria a jím organizovaného integračního uskupení politického, ekonomického i vojenského typu. Právě toto vytváří moji osobní míru citlivosti na různé integrační a unifikační, internacionální i supranacionální projekty.

Navíc si nemyslím, že měl pravdu Fukuyama, když říkal, že historie skončila a – řeknu-li to trochu nadsazeně – že už se blíží „brave new world“, který nám tak přesně popsal ve své slavné antiutopii Aldoux Huxley, v níž sice budou „rosy hours“, ale nikoli svoboda demokracie. Historie (a politika, a lidské zájmy) neskončila a proto nenastává idylický stav nepolitického, technokratického, sociálně konstruktivistického celosvětového unifikačního procesu. To musí být jedním z klíčových východisek našeho uvažování.

Stejně tak si nemyslím, že má evropský integrační proces předurčovat Huntingtonova vize „konfliktu civilizací“ a že má dnešní údajný konflikt islámu a západu tlačit Evropu k jinak velmi pochybné a skutečnou demokracii a svobodu vylučující unifikaci a s ní spojenou homogenizaci, harmonizaci, standardizaci s cílem být schopni silným hlasem promlouvat do tohoto konfliktu. I tento motiv směřování k „ever-closer Europe“ by měl být odmítnut jako zcela nepatřičný.

Obhajoba evropského supranacionalismu by neměla být založena ani na konceptu „big is beautiful“, na snaze bojovat s hegemonií USA, na antiamerikanismu, na vyrovnávání se s chybnou Rumsfeldovou myšlenkou „staré a nové Evropy“. Ani toto by nás nemělo falešně „sjednocovat“ a už vůbec by to nemělo být argumentem pro konkrétní unifikační procesy v institucionální sféře.

Opakuji znovu, argumentem proti intergovenmentalismu (ve prospěch supranacionalismu) a proti klasické liberální demokracii (ve prospěch postdemokracie) nesmí být

- Fukuyama,
- Huntington,
- Rumsfeld,

ale ani představy o znovu sjednocení jakési, v mystickém dávnověku jednotné Evropy, ani delorsovské sny o evropské duši, ale ani ambice dnešních evropských eurokratů (evropských politiků, byrokratů a „public intellectuals“) vymanit se ze standardních demokratických mechanismů a v kunderovském světě „nesnesitelné lehkosti bytí“ vládnou nad Evropou a hlavně nad námi všemi, kteří jejich ambice nemáme a kteří jsme ve všech těchto věcech daleko pokornější.

Uvažujme pragmaticky a racionálně. Na akademické půdě mohu použít termíny „externality“, „spillover effects“ a „veřejné statky“. Tyto efekty lidských interakcí nepochybně existují a mají mít svůj odraz v evropských institucích a legislativě. Říkám-li, že existují, neznamená to, že dominují. To, že dominují, je tezí evropeistů a evropeismu. To, že existují, je tezí mou a dalších, racionálně uvažujících Evropanů.

Spor je tedy o jejich rozsah a o způsoby rozhodování o nich. Jejich rozsah je určitě menší než evropeisté tvrdí a je i menší, než co bylo v minulých letech a desetiletích přesunuto do evropské legislativy, do acquis communitaire. Unifikace rozhodování na úrovni EU proto došla dále než bylo třeba a než je racionální. Homogenizuje se, harmonizuje se a standardizuje se více než je rozumné a než je ekonomicky výhodné. Navíc zvítězila představa, že je supranacionální, tudíž většinové rozhodování lepší než rozhodování intergovernmentální, založené na jednomyslné dohodě všech. Myslím, že tím Evropa ztrácí, nikoli získává.

Proto doporučuji redefinici konceptu Evropské unie. Proto si myslím, že je třeba vrátit se k původnímu intergovernmentálnímu konceptu evropské integrace. Proto si myslím, že byl správný původní koncept integrace jako důsledného odstraňování všech druhů bariér, jako důsledná liberalizace a otevírání všech trhů (nejen v ekonomickém slova smyslu). Proto si myslím, že je třeba minimalizovat politické zásahy do lidských aktivit a když už mají být, ať jsou v dosahu voličů (tedy na úrovni obcí, regionů a států) a nikoli mimo dosah voličů (na úrovni EU).

Evropská unie potřebuje změnu, potřebuje transformaci. Potřebuje návrat k liberalizačnímu modelu evropské integrace a odmítnutí harmonizačního (či homogenizačního) modelu, který dnes tvoří základ evropského uvažování. Potřebuje opustit slogan „méně národního státu, více internacionalismu“, protože stát je nezastupitelným garantem demokracie (na rozdíl od říší, impérií a svazů). Potřebuje vyvést z defenzivy evropskou mlčící většinu, která má často jiné – daleko přízemnější – zájmy a starosti a která podceňuje, že právě v této chvíli dochází v Evropě k revolučnímu zvratu normálního chodu věcí.

Vytvořme „organizaci evropských států“ (OES) – viz mé loňské texty v Lidových novinách, ve Financial Times a v Neue Zürcher Zeitung – a začněme se seriózně zabývat detaily nezbytného transformačního procesu.

Vím, že některé věci, které jsem říkal, nejsou obvyklé a že nejsou „politicky korektní“ a proto se omlouvám těm, kterých se některá moje slova dotkla. Tím se vracím k počátku mého vystoupení. Řekl jsem „že máme historickou paměť a že jsme proto citliví…někdy dokonce přecitlivělí“. Moje citlivost, moje životní zkušenost, moje studium ekonomie a dalších společenských věd, čemuž jsem věnoval celý svůj život, mne nutí říkat právě toto.

Chtěl bych ještě jednou poděkovat za čestný profesorský titul, který jsem od Vás dnes dostal, za možnost prezentovat své myšlenky a své vize na Vaší univerzitě, z Vaši pozornost a za Vaši laskavost, se kterou jste „přežili“ moji italštinu. Ještě jednou Vám děkuji.

Václav Klaus, Università degli Studi di Trento,Trento, Itálie, 10. března 2006