Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Argumenty kolem nedávného…

Argumenty kolem nedávného ekonomického summitu

Projevy a vystoupení, 14. 12. 1998

Centrálním bodem naší současné debaty je hledání příčin hospodářské recese, která zasáhla naši zemi v roce 1998. Zdůrazňuji 1998, protože trvám na tom, že to bylo až v roce 1998 a ne dříve. Většina účastníků této debaty - mezi nimi ČNB, ČSSD i další politické strany, stejně jako nemalé množství expertů a médií - se snaží vysvětlovat aktuální problémy české ekonomiky defekty ve fungování trh doprovázejících institucí a defekty legislativy, čímž se snaží svalit odpovědnost na minulé vlády a na celý průběh transformačního procesu. Vedle toho existuje – nepochybně bohužel menšinové - vysvětlování příčin recese posledního období standardní argumentací, tedy makroekonomicky, prudkým omezením agregátní poptávky. Jinak řečeno, první vysvětlení je do značné míry nabídkové (ale spíše institucionální, než klasické), druhé poptávkové. Pokusme se o tom seriózně diskutovat.

Je nepochybné, že je institucionální a právní rámec české ekonomiky 9 let po pádu komunismu nedokonalý a že to nutně vyvolává řadu problémů, které se odrážejí v chování ekonomických subjektů a v efektivnosti jejich fungování. To ale není nic překvapivého. Existence těchto defektů má primárně objektivní povahu, která vyplývá z toho, že není možné vykompenzovat 40 let za 9 let a teprve sekundárně má povahu subjektivní, a tou je naše zvládnutí nelehkých transformačních problémů.

Jde o starý, mnohokrát diskutovaný problém, zda je či není možné mít nejprve dokonalé zákony a dokonalé tržní instituce a teprve poté do nich dosadit reálné lidi, reálné ekonomické subjekty či zda to musí jít ruku v ruce. Realita transformace však neumožňovala jiný než námi zvolený postup i s rizikem všech, dnes známých nebo snad ještě dokonce neznámých nedostatků a nedokonalostí. Nepochybně se mohlo dokázat více, zákony mohly být kvalitnější, fungování institucí mohlo být kvalifikovanější, ale úplně jinak nebo kvalitativně jinak to ve své podstatě být nemohlo. Hlavně proto, že nešlo ani o laboratorní experiment, ani o inženýrský projekt, ale o složitý společenský proces.

Podstatné je také to, že není možné jakkoli empiricky kvantifikovat souvislost existujících systémových defektů s faktem a hloubkou naší současné recese. Naše zákony a instituce jsou stejně kvalitní či nekvalitní jako v Polsku, v Maďarsku a na Slovensku, a přesto v těchto zemích v této chvíli dochází k ekonomickému růstu. V jednotlivostech tam situace může být lepší či horší, ale žádné seriózní studie a hodnocení těchto zemí neukazují, že by Česká republika ve svém institucionálním a právním rámci nějakým fatálním způsobem zaostávala, resp. že by bylo možné touto cestou vysvětlit diametrálně odlišný krátkodobý ekonomický vývoj u nás a v okolních transformujících se zemích. (Stejně tak nebyl tímto způsobem vykládán ekonomický pokles v Maďarsku v letech 1994 – 95.)

Pokud jde o hlavní používané argumenty v této polemice, chtěl bych se nyní zaměřit na dva z nich, na problematiku kapitálového trhu a privatizace.

Dopady řadu let diskutované a snad i částečně nedostatečné a opožděné regulace kapitálového trhu vidím spíše v morálně politické a mediální oblasti než v oblasti ekonomické. V důsledku zvolené míry a způsobu regulace a mechanismů fungování kapitálového trhu došlo k projevům insider tradingu a k některým dalším aktivitám, které mohly být na úkor minoritních akcionářů, což ve veřejnosti, představované milióny kupónových akcionářů, oslabovalo jinak pozitivní efekty kupónové privatizace a přispělo to k vytvoření atmosféry obviňování z trestných činů, atmosféry závisti a atmosféry odcizení nemalé části občanů a vlády. Za to jsme také zaplatili poměrně velkou politickou cenu.

Reálný ekonomický dopad tohoto institucionálního defektu však byl a je menší. Považuji za absolutně nereálná ta očekávání, která byla založena na tom, že se v našich podmínkách při lepší právní úpravě a regulaci mohl - či v dohledné době může - kapitálový trh stát reálnou alternativou bankovních úvěrů při alokaci kapitálu v ekonomice. Český kapitálový trh vznikl nestandardně, vznikl v důsledku kupónové privatizace, plnil zpočátku primárně jiné cíle a nemohl hrát úlohu důležitého alokátora kapitálu. Pro zahraniční subjekty musel být trhem málo srozumitelným. Tento handicap snad bylo možné v čase zkrátit, nikoli však odstranit. Zcela nesmyslná je představa, založená na vyčtených poznatcích o fungování kapitálového trhu v americké ekonomice, že by naši spoluobčané mohli při lepší regulaci v zásadně větší míře investovat své úspory prostřednictvím kapitálového trhu a tak mu dát potřebnou likviditu.

Empirie prokazuje mimořádný konzervatismus veřejnosti při použití úspor (což dokumentuje přetrvávající drtivá převaha zcela nevýhodných vkladních knížek v České spořitelně) a je zcela iracionální očekávat, že by lidé byli v minulých letech ve větší míře ochotni investovat do akcií. Stejně nereálný je předpoklad, že by na lépe regulovaný kapitálový trh přišly se svými zdroji např. americké penzijní fondy. Praxe Polska a Maďarska, kde kapitálový trh vznikl standardnějším způsobem, ukazují, že se na těchto trzích obchoduje pouze několik málo nejkvalitnějších akcií, což pro ekonomiku jako takovou nemá zásadní význam a kapitálový trh je tam dodnes jen jakousi „šlehačkou na dortu“. Proto celou vzrušenou diskusi o našem kapitálovém trhu považuji spíše za mediálně-politickou bublinu, která minulou vládu i pověst země v zahraničí sice značně poškodila, ale rozhodně nemohu tomuto problému přisoudit onen fatální význam pro vysvětlení současného ekonomického vývoje, jako to dělají někteří jiní.

Význam privatizačních problémů při výkladu našich současných potíží vidím jako podstatnější. Finanční problémy podnikové sféry, které se dnes tak viditelně koncentrují v bankovním sektoru, jsou z velké části logickým důsledkem absolutního nedostatku soukromého kapitálu v naší zemi od počátku transformace až po dnešek. Tento problém nebylo možné obejít, ani žádným snadným způsobem vyřešit. Je skutečností, že pro drtivou většinu privatizovaných podniků neexistovali a neexistují zahraniční zájemci, kteří by chtěli přinést svůj vlastní kapitál. Proto musela většina privatizačních případů probíhat českou cestou, to znamená na úvěr.

Kupónová privatizace z tohoto pohledu představovala pouze mezikrok, protože následná koncentrace majetkových podílů probíhala rovněž na úvěr. Čeští privatizátoři nepředstavovali subjekty úvěruschopné podle mezinárodních standardů a půjčovat jim mohly většinou pouze také se transformující české banky. Kdyby byly na počátku privatizace privatizovány velké banky zahraničnímu kapitálu, znamenalo by to, že by privatizaci musel na dluh financovat stát, nebo že by stát musel úvěry garantovat. Všichni, kdo dnes říkají, že minulá vláda záměrně hnala banky do špatných úvěrů (což mimochodem není pravda), dokazují jen a jedině to, že zapomněli, o co na počátku šlo. Živnobanka byla v tomto období privatizována zahraničnímu kapitálu a chovala se zcela správně obezřetně, tj. transformaci ignorovala. Dnes je zdravá a malá. Kdyby jí následovaly stejným způsobem ostatní banky, měli bychom několik malých a zdravých bank a měli bychom obrovskou státní Konsolidační banku, která by je musela suplovat a která by měla ve svém portfoliu většinu těch špatných úvěrů, které dnes tolik tíží náš bankovní sektor.

Obdobně rizikové bylo – vedle privatizace – v počáteční fázi transformace financování a úvěrování průmyslové sféry. Ekonomika se nemohla zastavit a čekat, až si podniky koupí renomované firmy á la VW. Podniky, procházející předprivatizační agonií, musely řešit takové fatální úkoly jako bylo např. nalezení náhrady za zhroucené trhy RVHP. V této situaci by žádný náš podnik od žádné zahraniční banky nedostal ani korunu úvěru. Snadno se teď kritizují velké banky (a spolu s nimi bývalá vláda), že tyto nezbytné procesy financovaly. Může někdo vážně hovořit o tom, že se měly všechny tyto z ideálních pohledů neúvěruschopné, finančně a vlastnicky otřesené podniky nechat zbankrotovat a na jejich troskách čekat, že se stane něco zázračného?

Je jistě pravdou, že banky mohly být privatizovány o jednu fázi, o jeden takt reformního procesu dříve. Ale připomínám, jak např. ČSSD od roku 1996 blokovala každou úvahu na toto téma, jaká byla v této věci usnesení parlamentu, jaké byly např. podmínky poslance Wagnera při jednáních o rozpočtu, připomínám také postoje ČNB a koaličních stran při privatizaci IPB, atd., atd.

Velká část komplikovaných úvěrů je proto nutným průvodní jevem transformace a má více méně objektivní povahu. Na jejich vzniku se samozřejmě podepsaly i subjektivní faktory - velmi různé schopnosti jednotlivců v nových, pro ně netušených rolích, jejich občasná nepoctivost, různé metody obohacování se, atd. Tento aspekt není možné podceňovat, ale neměli bychom ho ani přecenit. Přesto se to u nás děje a navíc značně zjednodušeným způsobem.

Jsem přesvědčen, že dosud nebyla doceněna nejrůznější specifika transformace, a to např. i naší měnovou politikou. Závislost české ekonomiky na úvěru je naprosto enormní a multiplikační efekt používaných nástrojů měnové politiky je díky tomu mnohem větší, než je tomu ve standardních, vyspělých ekonomikách. Možná, že i mechanická aplikace postupů a zkušeností právě z těchto ekonomik, a to právě v této oblasti, může být příčinou tak velkého dopadu restrikce měnové politiky na vývoj reálné ekonomiky.

Za zcela neadekvátní charakteru a podstatě problémů české ekonomiky považuji nadměrnou ambicióznost protiinflační politiky. Urychlené stlačování inflace - v ekonomice totálně závislé na úvěru - zesiluje problémy a neumožňuje jejich řešení či rozložení v čase. Rychlá desinflační politika totálně zlikvidovala všechny polštáře a rezervy, které v ekonomice existovaly, způsobila nejrůznější dominové efekty a vyvolala nutnost jejich okamžitého řešení. Celý ohromný balík dluhů je hrnut stále kupředu, jeho hodnota se nezmenšuje a možnost jeho splácení klesá. Velkým podnikům a na nich závislým bankám hrozí finanční problémy. Nemenší problémy mají podniky střední a malé.

Další samostatný problém naší ekonomiky představuje velká otevřenost kapitálového účtu platební bilance, která byla prosazena proti našim původním stanoviskům poněkud rychleji. V důsledku toho je koruna mimořádně zranitelná. Její kurs je zcela v rukou zahraničních hráčů na našem devizovém trhu, kteří velmi umně využívají zisků z existujícího úrokového diferenciálu. To je velmi nestabilní situace, která může v případě neočekávaných turbulencí na světových trzích vést k opakování měnové krize. Neříkám to proto, že bych navrhoval uzavření kapitálového účtu, říkám to alespoň pro pořádek, pro evidenci.

V poslední období byla úvěrová restrikce, prováděná klasickými nástroji měnové politiky, zesílena výrazným zpřísněním pravidel pro obezřetné podnikání bank. To - v situaci nastupujícího hospodářského poklesu, a to nejen u nás - dramaticky snížilo schopnost a ochotu bank úvěry poskytovat. Právě nešťastná kumulace zavedení nových pravidel bankovního dohledu a měnové restrikce zapříčinila současný „credit crunch“, zablokování úvěrování.

Ze všech těchto důvodů je vysvětlení současné recese standardními metodami z oblasti makroekonomické politiky daleko adekvátnější realitě, než výklad založený na exaktně neměřitelných efektech institucionálních nedostatků. Pokud za 11 měsíců roku spadne čistá inflace na neskutečných 2,6% (ač je cíl ČNB 5,5 – 6,5%), míra nezaměstnanosti dosáhne rekordní úrovně 7% a všechny ostatní „produktové“ agregáty klesají, potom je situace naprosto jasná a porozumět ji nechtějí pouze ti, kteří jsou politicky či prestižně zaujatí. ČNB daleko podstřelila svůj měnový cíl pro letošní rok a těžko se může vymlouvat na to, že za rychlý pokles růstu cen může špatná legislativa nebo privatizace. Je to stejné, jako kdyby státní rozpočet - se schváleným schodkem 31 mld. - skončil na konci roku v přebytku 100 mld. Kč. Žádná vláda by takovýto fatální neúspěch záměru své politiky neustála.

Koncem roku 1996 a do poloviny roku 1997 byla v České republice hlavním problémem vnější nerovnováha, zatímco ostatní veličiny se stále ještě vyvíjely poměrně příznivě. Vnější nerovnováhu bylo nutné řešit, ale bylo možné ji řešit - vedle nezbytné, ale daleko mírnější měnové restrikce - včas provedenou kursovou změnou, ale to bylo tehdy odmítnuto. Dnes není problémem vnější nerovnováha, ale místo toho akcelerují problémy ve všech dalších oblastech – výroba, tržby, nezaměstnanost, finanční nerovnováha podnikové a bankovní sféry a v neposlední řadě i veřejné finance. Porovnání závažnosti problémů tehdy a nyní dává jasnou odpověď na otázku, zda podstata problému byla správně identifikována či nikoli a zda dosavadní terapie je či není správná. Jsem přesvědčen, že správná není a za fatální chybu považuji to, že i dnes není uznáno, že je třeba změnit hierarchii priorit, že už není nejdůležitější bojovat s inflací a že je naopak třeba všechno úsilí věnovat obnovení ekonomického růstu. Že nárůst poptávky znovu vyvolá tlaky v oblasti jak vnitřní, tak vnější rovnováhy je jasné (a víme to i my všichni, nejen centrální banka), ale cena za čekání by byla příliš velká.

Václav Klaus, Žofín, Praha, 14. prosince 1998