Hlavní strana » Ekonomické texty » O čem vedeme spor s naší…

O čem vedeme spor s naší centrální bankou?

Ekonomické texty, 30. 11. 2000

Minulou sobotu večer jsem se setkal s několika svými přáteli, které dobře znám, kteří se dlouhodobě zajímají o veřejné dění v naší zemi, kteří mají přiměřené vzdělání, kteří nejsou hloupí a zaujatí a kteří chtěli vysvětlit, jak je to s naší centrální bankou, o čem je vlastně celý dnešní  mediální a politický spor. Překvapilo mě, jak nepřesné byly jejich informace, resp. řečeno opačně, jak je snadné několika nadpisy článků v novinách zmást i kultivovanou veřejnost.

Mám-li se to pokusit aspoň trochu vysvětlit, pak musím začít tím, že jde o dvě poněkud odlišné věci: o spor o novou verzi zákona o České národní bance a o spor o zcela konkrétní politiku ČNB ve zcela konkrétním období.

Pokusme se naznačit, v čem je spor o zákon. Oba zákony, starý i nový, mají spoustu nudných a nikým nezpochybňovaných paragrafů, o které v dnešním sporu nejde. Dva z nich však jsou velmi nenudné. První z nich se týká toho, kdo (a jakým mechanismem) na dlouhých 6 let jmenuje mimořádně mocnou a v celém tomto období prakticky nezměnitelnou sedmičlennou bankovní radu. Pro pořádek uvádím, že ve světě dominují dva způsoby jmenování. V parlamentním systému tomu bývá tak, že kandidáty navrhuje vláda a že je pak jmenuje prezident (či král) s tím, že výjimečně může některý z návrhů vlády odmítnout. Pokud vím, nebývá to obvyklé. V prezidentském systému naopak kandidáty navrhuje prezident (na podnět svého ministra financí či jiných svých klíčových kolegů) a jeho návrh se po dlouhém projednávání v parlamentu (v USA v Kongresu) schvaluje hlasováním poslanců. Třetí model je používán v totalitních či autoritativních režimech a spolu s nimi v České republice, kde rozhoduje, vybírá, jmenuje, schvaluje jedna jediná osoba – Václav Havel. Nová verze zákona, která nás vrací do klasického parlamentního modelu, již byla parlamentem přijata, ale nebyla prezidentem podepsána (počátkem listopadu) a vrací se proto na nové hlasování, které proběhne začátkem prosince na právě probíhající schůzi sněmovny. Prezident využil krátkého meziobdobí, které vzniklo tím, že nepodepsal zákon, a na šest let jmenoval guvernéra a další dva nové členy bankovní rady. Takto jasně a jednoduše to moji přátelé – k mému překvapení – nevěděli.

Druhá část sporu o zákon se týká zákonného rámce komunikace mezi ČNB a „zbytkem“ státu, zejména vládou. V našem dosud platném zákoně je věta, že banka nesmí přijímat instrukce (či příkazy nebo pokyny) od nikoho, zejména ne od vlády. Proti tomu nic nemám, i když např. v Německu mohla vláda libovolné rozhodnutí centrální banky dokonce na dva týdny pozastavit (!) a i když v řadě evropských zemí je i taková důležitá součást měnové politiky – jakou bezesporu je určování měnového kursu – v rukou vlády či ministra financí, nikoli centrální banky. Ale o to mi opravdu nejde. Náš nový zákon žádá, aby banka základní otázky měnové politiky s vládou konzultovala. Nic více a nic méně tam z podstatných věcí proti minulosti přidáno není. Ani tuto jemnou formulaci, tedy ani vzájemné konzultace naše centrální banka (a pan prezident) nechce.

To jsou věci systémové, napsané do zákona (či nikoli). Něco úplně jiného je spor o konkrétní politiku, ve které má naše centrální banka obrovskou volnost, ač se jedná o rozhodování s mimořádným dopadem do životů miliónů lidí. Minulý týden mi šéf jednoho z největších podniků v naší zemi řekl, že to snad nový guvernér nemohl myslet vážně, když naznačil, že chce právě teď zvýšit úrokové sazby. Jeho podnik, zápolící o přežití, by podle jeho tvrzení šel okamžitě ke dnu. A tady jsme u oněch tolik potřebných konzultací, nebo jinak řečeno, u trpělivého hledání konsensu tvůrců hospodářské politiky o maličkostech. To by se v našich debatách nemělo trivializovat.

Bohužel, přesně to se u nás děje. Vlivný komentátor vlivného týdeníku, bývalý redaktor Rudého práva (P. Páral v Euro v čísle 45), napsal, že guvernér „neodchází zrovna dobrovolně. Ustupuje masivnímu politickému tlaku ze strany ODS a zejména jejího předsedy Václava Klause“. To je samozřejmě názor více než šílený, protože se nic takového nedělo a neděje a ani si nedovedu představit jak bych jakýkoli tlak tohoto typu mohl vykonávat. Veškeré rozhodování o osudu guvernéra je totiž pouze a jedině v rukách Václava Havla a to bych asi musel tlačit na něho. Neztratil jsem s ním však o tom ani jediné slovo a ani jsem k tomu neměl sebemenší příležitost. Viděl jsem ho naposledy 28. října při jeho památném projevu o tom, jak jsme všichni špatní, a to jsem vůbec netušil, že nový bankovní zákon nepodepíše. Je proto čirou lží, že „prezidentova opora nestačila“. Stačila by.

Daleko horší je vytváření dojmu, že mne a řadu dalších trápí „neochota centrální banky tisknout peníze“. To nás opravdu netrápí a tisknout peníze pro profinancování deficitu státního rozpočtu v žádném případě nechceme. Trápí nás věci daleko jemnější. Např. to, zda se teď mají nebo nemají zvyšovat úrokové sazby, zda se v roce 1996 měly zvýšit povinné minimální rezervy komerčních bank skokem o 3% (nebo třeba jenom o 1%), zda se před měnovou krizí v dubnu 1997 měla nebo neměla preventivně devalvovat koruna, zda se v květnu 1997 měl držet původní kurs koruny za cenu obrovských ztrát našich dolarových rezerv, zda se později, v roce 1998, měly zvyšovat další typy povinných rezerv (či oprávek) bank, atd.

Nejde mi o žádný složitý ekonomický traktát a proto už musím končit. Šlo mi o to, alespoň trochu nakousnout podstatu našeho sporu o ČNB pro ty, kteří ho chtějí pochopit.

Václav Klaus, Večerník Praha, 30.11.2000