Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Projev na „Terezínské tryzně“

Projev na „Terezínské tryzně“

Projevy a vystoupení, 19. 5. 2002

Vážení spoluobčané,

shromáždili jsme se na tomto pietním místě, abychom uctili památku  tisíců nevinných mužů a žen, kteří se stali obětí nacistického režimu. Chceme tím přispět k tomu, aby jejich tehdejší utrpení nevymizelo z paměti generace dnešní, ale hlavně generací budoucích. Tragický symbol terezínského gheta je a musí zůstat mezi námi.

Druhou světovou válku, německou okupaci, nacismus a jeho zločiny je třeba připomínat. Může se nám zdát, že žijeme ve šťastnější době. Že žijeme daleko od válek. Že žijeme na prahu trvalé prosperity a harmonie, ale hrůzy, které se před šesti desítkami let na tomto místě, stejně jako v desítkách dalších koncentračních táborů okupované Evropy odehrávaly, nesmějí být zapomenuty. Jedině tak pochopíme jejich příčiny, podstatu a původce, jedině tak budeme schopni popsat a vysvětlit tragédii tehdejší doby a poučíme se z ní, jedině tak můžeme sebe sama a generace, které nás budou následovat, ochránit před znovuobnovením se zla, které postihlo generace minulé.

Lidské utrpení, které symbolizuje Terezín, nelze odškodnit. Vinu za něj nelze promlčet. Nelze se jí zbavit omluvou nebo penězi. Musí nás jedině motivovat k odhodlání nikdy a za žádnou cenu nic podobného v budoucnu nedopustit. Musí vést k odhodlání ze všech sil bránit svobodu a demokracii.

Největší tragédie v historii lidstva přinesly ideologie, které stavěly do centra své pozornosti nikoliv svobodu člověka, ale domnělý prospěch kolektivu - skupiny, třídy, národa, státu. Jejich slova o altruismu ve jménu vyššího celku zněla svůdně. Mnohým se dokonce zdálo povznášející obětovat pro ně sebe či jiné. Opovrženíhodným byl obyčejný, údajně sobecký život občana v přízemní konzumní či hokynářské svobodné kapitalistické společnosti. Dnes se nám to zdá nepochopitelné. Nechápeme nadšení s jakým milióny Němců vzaly za své zrůdné nacistické rasové teorie a pokusily se je terorem a válkou na život a na smrt téměř s celým světem uskutečnit. Stejně tak těžko chápeme, jak o pár let později mohly i u nás statisíce lidí podlehnout komunistické utopii.

Dnes, když stojíme v pohnutí nad hroby nevinných obětí, namlouváme si, že je tato děsivá minulost neopakovatelná. Nejsem si tím tak jist. Až příliš často slýchám nenávistnou kritiku právě toho normálního, obyčejného, nevzrušivého a přízemního svobodného občanského života, který žijeme. Stále vidíme nové a nové pokusy omezovat svobodu jednotlivce v zájmu údajně velkých ideálů a projektů, a zapomíná se na jejich možné důsledky. Zapomíná se, že Terezín, Osvětim, Jáchymov ležely na konci cesty, na jejímž začátku byla velká slova o věčné prosperitě, jednotě a harmonii. Děsí mě, jak snadno dnes mnozí přijímají negativistickou kritiku parlamentní demokracie, údajně odpudivé a plné skandálů, sporů a zájmových střetů. Víme totiž, že stejné argumenty otevíraly dveře totalitě.

Je na nás na všech a na našem zdravém rozumu, na naší trpělivosti a na našem realismu, abychom individuální i národní svobodu, jíž jsme si v uplynulém století užili tak málo, uhájili i v desetiletích příštích. Zárodky tragických společenských nemocí, jimž Evropa podlehla v první polovině minulého století, jsou kolem nás přítomny.

V poslední době se naše země stala předmětem útoků některých kruhů z Rakouska a Německa v souvislosti s obdobím druhé světové války a jejích důsledků.  I z některých našich médií získává čtenář dojem, že vina z tohoto období leží na české straně a že bez jejího odčinění nemůžeme patřit mezi vyspělé demokracie, ale tyto pohledy přijmout nemohu. Hrůzy a tvrdosti války i poválečné odplaty nebagatelizuji. Chci zde, na tomto místě, nad hroby tisíců nevinných českých občanů a vlastenců, zavražděných německými okupanty, znovu připomenout míru utrpení, která v onom hrozném období postihla Čechy a později i Němce. Právě zde vyzývám k pokoře a ke společnému úsilí všech lidí poučených historií stavět budoucnost nikoliv na historických křivdách, ale na upřímném a poučeném přátelství bez nároků a předsudků z minula.

Tragický osud terezínských obětí německé okupační totality nesmí být zapomenut. Nám i budoucím generacím musí být trvalým varováním. Musí být závazkem uchovávat a rozvíjet hodnoty svobody a demokracie a dbát na prospěch a blaho vlasti, za níž oni položili svůj život.

Václav Klaus, Terezín, 19.5.2002