Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Svoboda a její nepřátelé

Svoboda a její nepřátelé

Projevy a vystoupení, 19. 11. 2003

Velmi souhlasím s jedním ze svých velkých učitelů, s Friedrichem von Hayekem, že “svoboda nemůže přetrvat, pokud ji každá nová generace znovu nenastolí a pokud nezdůrazní její hodnotu”. Myslím, že je třeba tuto myšlenku rozšířit v tom smyslu, že právě teď by toto znovunastolení tématu svobody měli zejména udělat ti, kteří žili celá desetiletí v nesvobodném komunistickém světě. Důvod je jasný. Ti, kteří prožili komunismus, byli tímto prožitkem – poněkud paradoxně – obohaceni a díky tomu nepovažují svobodu za samozřejmost. Jsou citliví na všechny druhy plíživých, pro většinu ostatních lidí neznatelných změn, které jim signalizují budoucí možnost oslabení nebo úplné ztráty svobody ve společnosti, která zůstane nominálně svobodná (protože je netotalitární).

Nesouhlasím s těmi, kteří minimalizují nebo zcela popírají tuto naší komparativní výhodu, kteří zastávají názor, že bychom měli být stále ještě jenom poučováni, co svoboda znamená a že bychom se neměli snažit varovat ty, kteří v minulosti žili jen ve svobodné společnosti. Na jedné straně jsme životem v komunistické společnosti leccos ztratili, můžeme mít různé předsudky, některé důležité věci můžeme podceňovat, ale na druhé straně máme unikátní zkušenost, která by neměla být zapomenuta. Souhlasím s Michaelem Novakem, že „dívám-li se do dvacátého prvního století, za největší problém považuji křehkost svobodných společností“ („Awakening from Nihilism“, Indianapolis, Crisis Books, 1995, str. 41). I já kolem sebe v dnešní době vidím symptomy postojů, iniciativ a aktivit, které svobodu oslabují a jsem přesvědčen, že by měly být brány velmi vážně.

Dnešní expanze postojů ohrožujících svobodu

Po desetiletích strávených v kolektivistické společnosti lidé jako já věří více než ti, kteří touto zkušeností neprošli, v prvořadost jednotlivce a jsou proto frustrováni narůstajícím tlakem postavit individuální práva a povinnosti pod (či za) skupinová práva a názory. To je dnes na Západě považováno za moderní, pokrokové a politicky korektní, i když je zřejmé, že to přímo ohrožuje individuální svobodu.

Spolu s Michaelem Novakem věřím v centrální roli svobody a demokracie a mám strach, když je právě toto popíráno nebo přehlíženo. Projevuje se to mnoha způsoby. Například exponenti třetích cest jako Anthony Giddenns (viz jeho „The Third Way and Its Critics“) najednou bojují za „demokratizaci demokracie“, což je pro mne radikálně odlišný koncept a projekt než svoboda. Základní pojmy klasického liberalismu jako svoboda, demokracie nebo kapitalismus nepotřebují redefinici nebo reinterpretaci, protože jejich původní, to znamená neinovované významy jsou „dostatečně silné a robustní. Musí však být nepřetržitě prezentovány, vysvětlovány a obhajovány“ (citát z mého projevu v Centru Jamese Madisona, Jacksonville, 1995). Jinak budou zapomenuty nebo ukradeny (tím, že budou naplněny jiným významem).

Věřím klasickému vymezení slova svoboda a nepřeji si žádné zbytečné a už vůbec ne protikladné inovace jeho výkladu. Dnes velmi módní ideologii lidských práv (a to nemluvím o radikálním a aktivistickém „humanrightismu“) nepovažuji za neutrální a nevinný koncept. Vidím v ní alternativní, záměrně poněkud rozmazanou ideologii či politickou doktrínu.

Totéž se týká pohledu na trh. Věřím ve svobodný trh, nikoli ve sny o konvergenci ekonomických systémů, ale ani v dnes se objevující doktrínu o společenské (či sociální) odpovědnosti firem, což není nic jiného než další pokus kontrolovat, regulovat a shora konstruovat trhy. Toto nechtějí chápat ani vlády, ani odbory, ani různé nestátní organizace (NGO), ale bohužel ani významní představitelé businessu. Koneckonců, Milton Friedman kdysi dávno řekl, že jednou věcí je „být pro byznys, jinou věcí být pro trh“. Naše zkušenost s centrálním plánováním a státním vlastnictvím nás varuje, abychom nestavěli sociální zodpovědnost před ekonomickou racionalitu, varuje nás před nechápáním filosofických a systémových implikací ekonomické teorie.

Věříme-li centrální pozici člověka, pak to znamená, že nemůžeme souhlasit s ekologickými hesly typu „Země na prvním místě“, ani s falešným a klamajícím konceptem udržitelného rozvoje. Tento koncept totiž nedává do popředí ani přírodu, ani kvalitu životního prostředí, ale neskromné konstruktivistické ambice všech těch, kteří nad námi chtějí získat svou kontrolu. Používají přírodu a životní prostředí jako svá rukojmí, což se jim docela daří, protože my všichni máme přírodu a zdravé životní prostředí rádi a proto velmi vysoko na svém seznamu priorit.

Jsem proti všem druhům diskriminace, protože z vlastní zkušenosti vím, co diskriminace skutečně znamená, ale nemohu přijmout dnes tak populární princip tzv. nediskriminace. Připomíná mi to téměř jakobínský koncept absolutní rovnosti, který je – jak historie mnohokrát ukázala – opakem svobody. Proto považujeme lidi za „přirozeně si rovné“ a proto velmi důsledně odlišujeme formální rovnost příležitostí od substantivní rovnosti výsledků. Dlouhou dobu jsme v naší zemi snili o tom prvním světě, ale žili jsme ve druhém. Proto víme, že pokus o rovnost výsledků vede ve společnosti k ohromné nerovnosti. Tento druhý pohled se projevuje v požadavcích garantovat „rovnost před zákonem, rovnost podle zákona a rovné efekty zákona“ (což je správně kritizováno Sylvií Le Roy v její „Equality: the Leviathan of Rights“, Fraser Forum, srpen 2003, str. 21). Koncept substantivní rovnosti je v mnoha kruzích oslavován jako nová éra společenského pokroku, což je současně založeno na předpokladu, že „stát je ve své podstatě benevolentní silou, která je povinována garantovat rovné výsledky redistribucí výhod a privilegií mezi jednotlivci a celými skupinami“ (tamtéž, str. 28). My ale víme, že tak tomu v realitě není a nikdy být ani nemůže.

Všichni, nepochybně, vnímáme obrovský význam morálky pro fungování lidské společnosti, ale musíme být proti rétorice morální výsadnosti ze strany „veřejných“ intelektuálů, vyvolených či pomazaných (v terminologii Thomase Sowella, Vize pomazaných, New York, Basic Books, 1995) či bohů z Olympu (v terminologii R. H. Borka, „Judicial Imperialism“, AEI Bradley Lecture, září 2003). Vidíme v tom silný autoritářský postoj těch, kteří nám chtějí vnutit své názory. Předstírají, že vědí lépe než my ostatní, co potřebujeme a co chceme. A že vědí, co je pro nás dobré. V roce 1996 řekl Antonio Martino, že „míříme ke společnosti, v níž budou muset i chodci mít povolení k chůzi, v níž bude obezita nezákonná a v níž bude Národní stravovací úřad určovat, co budeme smět jíst“. Tato slova nepovažuji za science-fiction. Vidím je už dnes všude kolem sebe. My ale nechceme být chráněni před sebou samými. Pro nás je „jádrem svobody právo definovat svůj vlastní koncept bytí, význam svého života, výklad světa kolem sebe i pochopit po svém mystérii lidského života“ (Bork, str. 5).

Další nebezpečí přichází z aktivismu soudců (nebo imperialismu soudců, jak to nazývá R. H. Bork), který vede k tomu, že „si soudci uzurpují moc, která v demokracii oprávněně přísluší světu politiků“ (str. 2). To je spojeno s problematikou soudcovské zodpovědnosti či kontrolovatelnosti, soudcovského aktivismu či pasivity, pozorování individuálních nebo skupinových práv. Souhlasím s Neilem Seemanem, že „je soudcovský aktivismus, je-li v rozporu s úmyslem parlamentu, nutně proti-demokratický, neboť posunuje soudce do role politického subjektu, který uzurpuje politický proces“ („Taking Judicial Activism Seriously”, Fraser Forum, srpen 2003, str. 17). Obávám se, že to „znamená vytváření velmi nebezpečného demokratického deficitu“ (tamtéž, str. 4).

Současně jsme svědky vytlačování standardních demokratických metod alternativními politickými procedůrami, založenými na komunitarismu, NGOismu, korporativismu. Greshamův zákon - objevený v oblasti peněz – platí i zde. Alternativní procedury jsou horší než ty původní. Díky tomu politická moc přechází do rukou nátlakových zájmových skupin. To vytváří novou „feudalizaci“ společnosti (jak toto slovo v sedmdesátých letech používal v Německu Ludwig Erhard).

Další významná dimenze svobodu oslabujících aktivit je v pokusech potlačovat roli národních států a internacionalizovat politická řešení. To podrývá standardní demokratickou kontrolovatelnost, která v národních státech existuje. To ale zde nechci rozvíjet. Tento seznam nedemokratických či anti-demokratických postojů by bylo možné dále rozšiřovat, ale musím trvat na tom, že největší nebezpečí je v jejich synergii. Ta je umožňována aktivitami velmi široké koalice antitržních, antiburžoazních, elitářských, svobodu nepreferujících intelektuálů. Je třeba zaměřit pozornost na jejich motivy.

Příčiny těchto postojů

Odlišil bych tři základní skupiny příčin. Jsou založeny na myšlenkách, zájmech a obavách.

Co se týče myšlenek (či idejí), hlavní význam má všeobecné přijetí doktríny selhání trhu, doprovázené předpokladem, že politicky organizovaná korekce těchto tržních selhání bude perfektně fungovat. To všechny typy socialistů opakují dnes a denně. Je to samozřejmě chybné. James Buchanan přesně říká, že „selhání trhu je stavěno proti zidealizované politice“ („Public Choice - Politics Without Romance“, Policy, Vol. 19, č. 3, 2003, str.16), což je metoda logicky nekorektní. Tato idealistická teorie státu byla v minulosti kritizována mnoha mysliteli, nejhlouběji školou veřejné volby Buchanana a Tullocka, ale žije dál. Ukazuje se, že ani tato nesmírně vážná, akademická analýza chování lidí v politické sféře – tedy voličů, politiků a byrokratů – neuspěla v rozbití romantických mýtů o státu a o motivacích a možnostech politiků a jejich byrokratů. Souhlasím s Buchananem, že je veřejnost nyní „daleko kritičtější k politice a politikům, daleko cyničtější k motivům politické aktivity a méně naivní v názoru, že politická řešení nabízejí snadná řešení společenských problémů“ (tamtéž, str. 17) než tomu bylo před půl stoletím, ale staré sny přetrvávají. Ani kolaps socialismu nezpůsobil konec těchto pohledů na svět. Hayekem kritizovaný „fatální omyl“ nadále vládne světu idejí a spoustu lidí stále znovu vhání do tábora obhájců státní intervence.

Někteří lidé jsou osobně motivováni dávat přednost jinému světu, než svobodné společnosti (v klasickém liberálním významu tohoto slova, viz J. Buchanan, Classical Liberalism as an Organizing Ideal, projev na konferenci Mont Pelerin Society, Chattanooga, 18. září 2003), protože doufají, že na tom budou vydělávat. Centrálně organizovaná, regulovaná a kontrolovaná společnost nabízí těmto lidem ohromné příležitosti poskytovat myšlenky, rady, doporučení, mít přitom možnost ovlivňovat svět podle jejich představ a ještě za to být placeni. Můj oblíbený americký „lidový“ filosof Eric Hoffer napsal v roce 1977 podobnou úvahu: „spousta lidí má v této věci vlastní zájem a má zájem si z toho udělat dobré živobytí“. To je známé z mnoha zemí a historických období, ale snad nejvýraznějším soudobým příkladem je nová evropská politická, byrokratická a dokonce i intelektuální instituce, Evropská unie. Její vytváření a rozvíjení je doprovázeno obrovskou poptávkou po myšlenkách, radách, obhajobě a ospravedlňování její existence. Skutečná motivace pro prohlubování a rozšiřování EU je proto velmi odlišná od její formální interpretace. Zájmy a zejména vlastní zájmy jsou v tomto smyslu důležitější než vznešeně znějící ideje.

Nakonec je tu strach. Strach těch, kteří nevěří v sebe sama, kteří se obávají otevírání se, svobody, trhů, konkurence, kteří doufají, že jim bude někdo pomáhat, že se o ně bude starat, že za ně bude zodpovědný, kteří věří rétorice těch, kteří jim slibují život bez plné zodpovědnosti za něj. Nemluvím o těch, kteří jsou skutečně slabí, nemocní, hendikepovaní, neboť ti naši pomoc potřebují a zaslouží si ji, ale o těch, kteří jsou ochotni vyměnit svobodu a zodpovědnost za paternalistický stát. V těchto svých postojích jsou – možná nevědomky – důležitými pomocníky těch pomazaných a vyvolených, těch „olympanů“, těch obhájců státu a jeho intervencionismu. Bez těch, kteří se svobody bojí, by úspěch etatistů možný nebyl.

Je naším úkolem pochopit a vysvětlit důsledky této zvláštní koalice idejí, zájmů a strachů a přijít s jasnou, srozumitelnou a proveditelnou alternativou. Ta musí být založena na návratu ke klasickému liberalismu.

Václav Klaus, Woodrow Wilson International Center for Scholars, Washington D.C., 19. listopadu 2003