Hlavní strana » Ekonomické texty » Profesor transformátor nebo…

Profesor transformátor nebo šéfredaktor likvidátor?

Ekonomické texty, 7. 6. 1999

Časopis EURO ve svém 22. čísle publikoval mimořádně nenávistný úvodník pánů Lékó a Párala, kteří si současnou krizi ČKD vzali za záminku, jak si to jednou provždy vyřídit s Václavem Klausem. Ten je v jejich očích zloduchem, který může za všechny potíže, které se v naší polistopadové ekonomice vyskytly a vyskytnou. Nenapsali článek, který operuje s fakty či který vychází z  empirické analýzy. To, co napsali, je jen tendenční, zaujatá a nepřátelská politická propaganda, která na stránkách periodik aspirujících na serióznost a odbornost obvykle nemívá místo. Na podobný styl polemiky se mi reagovat nechce, ale považuji za nemožné nechat tento útok pro jeho agresivní tendenčnost bez odpovědi.

Není pravdou, jak autoři tvrdí, že se ekonomika v roce 1997, kdy došlo ke změně vlády, pohybovala volným pádem jako „automobil řítící se do propasti“. Tehdy jsme byli v situaci jiné. Tehdejším vážným makroekonomickým problémem byla vnější nerovnováha, ale i ta se začala po měnové krizi v květnu 1997 – a spolu se zpomalováním ekonomického růstu – viditelně snižovat. Konec roku 1997 a počátek roku 1998 dokonce dávaly jistou naději, že se ekonomiku podaří stabilizovat a oživit. Svědčila o tom zejména tehdejší vysoká tempa růstu našeho vývozu a konec konců i naší průmyslové výroby. Samozřejmě, že česká ekonomika tehdy, stejně tak jako předtím a jako i dnes, vykazovala a bohužel ještě dlouho vykazovat bude řadu systémových a institucionálních defektů. Tak tomu je nejenom u nás, tak tomu je i ve všech dalších postkomunistických zemích a krátko- či střednědobé pohyby ekonomiky tato nesporná skutečnost nevysvětluje. Transformace je složitý a mnohdy bolestný proces a neexistují žádné zázračné recepty, jak se přes noc stát vyspělou kapitalistickou ekonomikou – z polozbankrotované ekonomiky komunistické. Skutečnost, že vše u nás dnes nefunguje jako v USA či EU, však – sama o sobě – nevysvětlí příčiny a hloubku naší dnešní krize.

Naše veřejně publikovaná statistika jasně dokumentuje, že ekonomika padá „volným pádem“ až zhruba od počátku druhého pololetí loňského roku. Proč tomu tak je, vysvětlit lze. V období politické nestability, po pádu koaliční vlády, začala makroekonomická politika – slovy autorů článků – ignorovat stav vozidla a vozovky, a její tvůrci se rozhodli, že budeme mít během roku náročné západoevropské parametry inflace, a to bez ohledu na faktický vývoj a stav ekonomiky. Šlápnutí na brzdy – v podobě vyšroubování úrokových sazeb do neskutečné úrovně, v okamžiku drastického omezení domácí poptávky a při paralelním posílení kursu koruny – pustily a dosud pouštějí ekonomice žilou, a to velmi vydatně. Platí to i pro budoucnost. Časová zpoždění mezi vývojem ekonomiky a hospodářskou politikou jsou dlouhá, a tak si krize budeme bohužel užívat ještě nemalou dobu. Logika autorů článku a jejich názorových spojenců je asi takováto: „k havárii našeho vozidla by bylo nedošlo, kdybychom měli již dávno jiné, modernější auto. To by sneslo i naši riskantní jízdu v zatáčce. A může za to Klaus, že nám ho dříve nekoupil“. Každému normálnímu člověku je jasné, že u dopravní policie takovéto výmluvy nemají naději na úspěch. Řidič je povinen přizpůsobit svou jízdu stavu vozidla a vozovky. Jak je vidět, pro propagandisty týdeníku EURO logika běžného života podstatná není.

Dnes sice máme o více než deset bodů nižší inflaci než před rokem, ale v hluboké krizi máme celou podnikovou sféru. Nejen podniky privatizované (a to dobře či špatně privatizované), ale v obtížích je většina podnikatelů, tedy i těch, kteří začali od nuly s vypůjčeným kapitálem a kteří nic špatného neprovedli. A těch je u nás drtivá většina. Podstatné zvýšení úroků a pokles poptávky totiž zamávají s každým podnikatelským záměrem. Není proto divu, že se dobré úvěry mění ve špatné jako na běžícím pásu. Přidáte-li k tomu drastické přitvrzení podmínek obezřetného podnikání bank, jaké ČNB v loňském roce naordinovala všem komerčním bankám, vyjde vám z toho nevyhnutelně zablokování úvěrů a katastrofální ztráty bank. To je cena za onen velký makroekonomický skok. Ten Václav Klaus nedělal, naopak před ním vždy varoval.

Ještě pár slov k privatizaci. Velké české podniky byly v kritické situaci již na počátku 90. let a není pravda, že před nimi stála fronta zahraničních zájemců, kteří měli zájem o tzv. slavné české značky. Ani dnes tomu tak není, a to má většina těchto podniků – na rozdíl od předprivatizačního období – alespoň zakázky. Nemají ale peníze. Před privatizací neměly nic, ani peníze, ani zakázky. Daňové prázdniny a podobné výhody nejsou v podobných případech pro strategické zahraniční investory podstatné. To by šéfredaktor ekonomického týdeníku a snad i bývalý ekonomický redaktor Rudého práva vědět mohli.

Návrhy na privatizaci velkých podniků panu Marouškovi a spol. předložili vládě ministři ODA, v rukou jejíchž členů byly v klíčové chvíli všechny privatizační resorty a instituce, nikoli Klaus (a ODS). Zřejmě účinně sabotovali zájmy země či program své strany, když doporučovali to, co doporučovali. Nikdo se na ně za to ale nezlobí, za všechno může Klaus. Ten asi může i za ruskou krizi v loňském roce, kvůli níž ztroskotaly finanční plány ČKD a řada našich podniků znovu přišla o své trhy.

Privatizace velkých socialistických podniků je obrovský problém všude, v Německu, u nás, i kdekoliv jinde. Řada z nich nepřežila a nepřežije. Na sanaci, podobné té východoněmecké, minulá, ale ani současná vláda (západoněmecké) peníze neměly a nemají. Snadná řešení proto neexistovala a neexistují. Hledat je a nacházet je však možné, ale jen tehdy, když všechny odpovědné instituce táhnou za jeden provaz a když hospodářská politika respektuje reálnou situaci země. Především je nutné schůdné řešení hledat, nikoliv si problém ekonomiky brát za záminku, jak si všemi prostředky vyřídit své účty se svým protivníkem. Článek v EURO byl toho smutným příkladem.

Václav Klaus, Euro, 7. června 1999

(Reakce na úvodní článek I. Lékó a P. Párala v časopise EURO, č. 22, 1999)