Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Vystoupení na Konferenci…

Vystoupení na Konferenci pravicových stran střední a východní Evropy

Projevy a vystoupení, 4. 10. 2002

Je mi velkým potěšením a ctí přivítat vás zde v Praze. Občanská demokratická strana chápe tuto konferenci jako příležitost ukázat vám alespoň část naší země, umožnit plodnou výměnu názorů o našich myšlenkách a o politických postojích a politické situaci v našich zemích, zhodnotit naše úspěchy i neúspěchy, a v neposlední řadě přispět k vytvoření pozitivní nálady a atmosféry mezi námi.

Rád bych poděkoval International Republican Institute za pomoc při organizování této konference a za pokrytí nákladů. Je to neocenitelná pomoc.

Váhal jsem, když jsem si promýšlel, o čem dnes večer mám hovořit. Velmi často se necháme pohltit každodenním politickým bojem a proto mi dovolte, abych promluvil o hlubších souvislostech naší doby, o elementárních otázkách transformace, tedy o otázkách, o nichž musíme diskutovat a které musíme objasňovat a hájit v politických debatách v naších zemích.

Od pádu komunismu v České republice a v ostatních zemích střední a východní Evropy již uplynulo bezmála 13 let. Nikdo nemůže popřít, že většina z nás dosáhla poměrně rychlého úspěchu při likvidaci struktur a mechanismů komunistické společnosti a při dosažení výchozí fáze budování evropské verze systému parlamentní demokracie a tržní ekonomiky. To na jednu stranu není špatný výsledek. Moje otázka však zní, zda je to přesně to, co jsme skutečně chtěli. Zda budujeme svobodnou společnost opírající se o klasické liberální principy, anebo zda jsme se ocitli ve slepé uličce regulované společnosti, neproduktivního státu blahobytu, „krásného nového světa“ současného evropského sociáldemokratismu a prázdného a umělého evropanství.

Uplynulé desetiletí bylo pozoruhodné, bylo výzvou i odměnou pro všechny z nás. Umožnilo nám zblízka nahlédnout na proces formování svobody a volného trhu. Naučili jsme se věci, které nikdy nezapomeneme (zvláště s ohledem na organizaci a řazení reformních kroků), a které nebyly jasné, patrné, intuitivně správné či obecně přijímané v době, když jsme začali s demontáží komunismu. Věděli jsme, jak obtížné bylo pro občany transformujících se zemí pochopit náklady systémové změny a nemožnost rychle dohnat stávající stupeň rozvoje zemí, které nikdy neprošly obdobím komunistické vlády. Na začátku byli všichni, nebo skoro všichni plni nadšení, ale počáteční euforie dlouho nevydržela. Poměrně brzo jsme byli nuceni čelit netrpělivosti a deziluzím. Nejednalo se však o stesk po starém režimu. Byla to neuróza období transformace, byl to důsledek života ve stále větší nejistotě, ve světě, jenž přináší více rizik než ten předchozí.

1. Vítězem desetiletí transformace není svoboda či klasický liberalismus, ale demokracie

Před jedenácti lety jsem svůj projev přednesený v australské Sydney pojmenoval trochu provokativním názvem: „Demontáž socialismu: předběžná zpráva“. Byl to omyl. Namísto demontáže socialismu nastoupily nové, důmyslnější, skrytější a intenzivnější způsoby intervence a regulace ze strany vlády, stále větší a dalekosáhlejší rozměr státu blahobytu, multikulturalismus a politická korektnost, Evropská unie a Euro. Opravdu se nejedná o velké vítězství.

Bylo by bývalo vhodnější hovořit o demontáži komunismu, protože komunismus skončil, avšak socialismus i sociáldemokratismus jsou stále tady.

2. Náklady transformace

Mnoho lidí se domnívalo, že by odstranění komunismu nemělo mít žádné náklady, žádné vítěze ani poražené, žádné střety, žádné pohyby nahoru nebo dolů, a že by to nemělo trvat dlouho. Tito lidé předpokládali, že změny přinesou okamžitý efekt – kladný ekonomický růst a zvýšení životní úrovně. Neměli samozřejmě pravdu a tyto jejich sny nebyly uskutečněny. Přesto nám tento proces přinesl důležité poznatky. Občané našich zemí pomalu a neochotně přijali nevyhnutelnost toho, co jsem pojmenoval transformační otřes – velký pokles produkce, příjmů a zaměstnanosti, opuštění cenové stability, starých a známých způsobů rozdělování příjmů a majetku i stávající úrovně sociální ochrany, změny v poměru mezi odměnou a vynaloženým úsilím, atd.

Češi – stejně jako občané všech dalších postkomunistických zemí – se naivně domnívali, že tržní ekonomika (v porovnání s centrálním plánováním a státním vlastnictvím) téměř automaticky zaručuje úspěch. Nebyli proto psychicky připraveni na neúspěchy v podnikání, a to jak na mikro-, tak na makro-úrovni. Měli pocit, že jsme je podvedli nebo zradili – my, kteří jsme jim prodali myšlenku kapitalismu, svobodných trhů, liberalizace, deregulace a privatizace bez dostatečného varování. Obávám se, že tato zkušenost je společná nám všem.

3. Kde stojíme nyní?

I se všemi našimi problémy už žijeme ve světě, který je úplně jiný než ten minulý. Žijeme ve světě postupných změn, standardních politických procesů i mnoha nedokonalostí, avšak k jejich řešení máme standardní demokratické mechanismy. Dokonalá společnost je velmi vzdálená, ale komunismus je daleko vzdálenější.

Konec socialismu je však v nedohlednu. Možná jsme mu dokonce nyní blíže než před deseti či dvanácti lety. Pád komunismu a všeobecný útok na jeho absurdnost, bezzákonnost a zločiny dočasně oslabily socialismus, protože si je s komunismem strukturálně podobný. Bohužel jen dočasně, protože uplynulé desetiletí nám konec socialismu evidentně nepřineslo. Spíše přineslo vítězství sociáldemokratismu, nejrůznějších odnoží třetí cesty, komunitarismu, environmentalismu, politické korektnosti, lidskoprávnosti, Europanismu, korporativismu a nátlakových nevládních organizací. To vše jsou jen nové tváře kolektivismu.

Před deseti lety bylo heslem dne „deregulovat, liberalizovat, privatizovat“. Dnes je to spíše: „regulovat, přijmout a přizpůsobit se nejrůznějším standardům těch nejrozvinutějších a nejbohatších zemí (bez ohledu na stupeň vaší vyspělosti), naslouchat parciálním zájmům nevládních organizací a řídit se jimi, zbavit se suverenity a dát ji do rukou mezinárodních institucí a organizací, atd.“ Je naším velkým úkolem toto všechno zase změnit.

4. Dopad rozpínajícího se evropanismu a EU

Naše transformace probíhala paralelně se změnami v Evropě. Domnívám se, že zatímco nezainteresovaná většina Evropanů je lhostejná nebo jen málo ostražitá, Evropa podstupuje nezvratitelné změny. Mezivládní spolupráce nezávislých států zaměřená na odstranění překážek v pohybu osob, zboží, peněz a myšlenek byla pomalu, ale jistě přetvořena na formování nadstátního evropského státu, jehož cílem je centralizace moci v Bruselu, eliminace evropských národních států a socializace Evropy. Za blahosklonného nezájmu většiny Evropanů došlo k tomu, že menšina proevropských aktivistů a byrokracie EU získala rozhodující hlas.

Musíme být velmi zřetelní a důslední. Předpokládám, že nikdo z nás není proti otevírání našich zemí a proti eliminaci všech možných bariér a překážek ve svobodné výměně myšlenek, osob, zboží, služeb a peněz napříč kontinentem i na celém světě. Všichni navíc z vlastní zkušenosti víme, jaký byl život v uzavřené, do sebe zahleděné a téměř autarkní společnosti, v níž byl jakýkoliv kontakt s vnějším světem zakázán (anebo přinejmenším velmi znesnadněn). Proto jsme snili o tom, že se staneme součástí evropské otevřené společnosti.

Probíhající proces evropského sjednocování se však ani výhradně, a ani z větší části netýká otevírání se světu. Týká se zavádění nadměrné regulace a ochrany, harmonizace pravidel, zákonů a politik, oslabování standardních demokratických procesů, zvyšování byrokratizace života, narůstání důležitosti soudních orgánů, apod. To jsme si nikdy nepřáli, a musíme být dost stateční na to, abychom to otevřeni řekli doma i v členských státech EU.

Chtěli jsme „zpátky do Evropy“, zpátky do svobody, která nám v komunismu chyběla, ale chápali jsme, že spěch do Evropské unie, která je v současnosti nejviditelnějším a nejvlivnějším ztělesněním ambicí vytvořit něco jiného, údajně lepšího, než je svobodná společnost, je zcela jinou záležitostí.

Chceme být součástí Evropy, a proto se musíme procesu evropské integrace zúčastnit. Nemáme jinou možnost. Je to dokonce jediný způsob jak získat mezinárodní uznání a legitimitu. Z tohoto hlediska je to past, ze které se neumíme dostat a ani se jí neumíme vyhnout.

Doufám, že naše konference najde odpovědi na otázky, které jsem položil, a jsem si jistý, že bude úspěšná.

Václav Klaus, Praha, 27.9.2002. Překlad z angličtiny.