Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Řeč na Torontské univerzitě…

Řeč na Torontské univerzitě při příležitosti udělení čestného doktorátu práv

Projevy a vystoupení, 21. 2. 1997

Jsem nesmírně potěšen a skutečně poctěn čestným doktorátem Vaší univerzity. Jsem si vědom velmi důstojného seznamu těch, kteří toto ocenění dostali přede mnou a děkuji Vám za to, že jste mne zařadili do této skupiny. Jsem si také vědom unikátního postavení Vaší univerzity v kanadském akademickém životě. Čestný doktorát přijímám jako osobní ocenění, ale současně vím, že je i formou ocenění toho, co Česká republika za několik posledních let od pádu komunismu dosáhla a mé skromné role v tomto neopakovatelném a proto obtížném procesu, v přechodu od komunismu ke svobodné společnosti.

Dovolte mi, abych využil této příležitosti ke stručné diskusi právě těchto věcí, protože si myslím, že jsem dnes zde s Vámi hlavně proto, že Česká republika v tomto transformačním procesu vykazuje relativně dobrý výsledek. A jsem přesvědčen i o tom, že má naše zkušenost obecnější význam a platnost.

Chtěl bych začít zdůrazněním toho, že je přeměna celé země ve svobodnou společnost cílem, který nelze nikdy uskutečnit plně a který zejména nelze uskutečnit navždy. Je cílem permanentním, ať už jsme museli likvidovat agresivní a člověka nesmírně ponižující komunistický systém anebo - jako ve Vaší zemi, která neprožila komunistický experiment - bylo-li třeba „pouze“ se bránit před „plíživým socialismem“, který je přítomen stále kolem nás.

Musím též zmínit něco, co nebývá dostatečně zdůrazňováno a pochopeno a co může být i trochu nemilé pro některé mé spoluobčany. Musím trvat na tom, že komunistický systém zkolaboval, že nebyl poražen. Zkolaboval proto, že již byl ve vysokém stupni svého rozkladu, protože postupně ztratil své dva nejsilnější konstitutivní prvky - strach na straně jedné a víru na straně druhé. Ve svých závěrečných dnech začal být komunistický systém příliš měkký a nepřesvědčivý a to už nestačilo zabezpečit jeho další pokračování. Je ironií dějin, že se komunismus - svým způsobem - rozložil sám.

Tím však problém nekončí. Bylo často zdůrazňováno, že kolaps komunismu vytvořil jakési zvláštní vakuum. Na první pohled to zní logicky, ale nebylo tomu tak. To, co zůstalo, nebylo žádné vakuum. Zdědili jsme slabé a proto neefektivní trhy a slabou a proto neefektivní demokracii. Ekonomické i politické mechanismy byly „mělké“, subjekty politiky i ekonomiky nebyly dobře vymezeny a nebyly zakořeněny do hloubky, některé z nich byly zcela nové, všechny byly slabé a křehké a výsledky jejich interakce byly méně efektivní než ve vyspělé, zralé svobodné společnosti jakou známe ze zemí, které neprožily komunismus. Nebylo možné překonat tuto situaci tím, že bychom přejali jakýsi hotový, dovezený, zvenku dodaný systém. Museli jsme projít složitým transformačním procesem. Žádné konstruktivistické řízení evoluce svobodné společnosti možné nebylo a proto jsme museli procházet velmi komplikovanou směsicí záměrů a spontaneity, vědomě zaváděných opatření i živelné aktivity miliónů svobodných občanů.

Nemohli jsme ani čekat na učebnicové podmínky, nemohli jsme čekat na dostatečný stupeň efektivnosti trhu. Bezpodmínečným předpokladem úspěchu bylo rychlé zrušení starých institucí, bylo jedinou cestou jak minimalizovat nezanedbatelné transakční náklady. Konzistence a důraz v zavádění svobodného trhu byla naprosto nezbytná a proto jsme museli privatizovat (nečekat pasivně na vznik nových privátních firem), liberalizovat a deregulovat co nejrychlejším tempem.

Říkám-li „my“, je to třeba upřesnit. Jak to bylo s našimi spoluobčany? Byli připraveni na tak rychlé změny? Předpokládá svobodná společnost - vedle vytvoření svých základních institucí - nějaký systém hodnot nebo morálních standardů, které by vhodně ukotvily celou společnost? Potřebují lidé jakousi mezietapu přípravy či učení se? Je vůbec něco takového jako příprava možné? Existují učitelé takového procesu? Jsou lidé ochotni dát se vychovávat? Má odpověď na tyto a podobné otázky je velmi jednoduchá. Lidé jsou připraveni vždycky a žádné speciální vyučování nepotřebují. Potřebují volný prostor pro své aktivity, potřebují likvidaci nejrůznějších kontrol, omezení a zákazů. Moje zkušenost mi říká, že flexibilita a adaptabilita lidí byla hlavním zdrojem našeho úspěchu.

Mluvíme-li o svobodné společnosti, musíme to blíže definovat. Máme na mysli teoretický model nebo reálné společnosti v západní Evropě a severní Americe? Moje odpověď je opět jednoduchá a více méně přímočará. Čím blíže se dostaneme k ideálu, tím lépe. Ale realita je daleko komplikovanější. Kdykoli se doma snažím zabránit zavedení nějakého neliberálního zákonodárství, vždycky je mi připomenuto, že stejný zákon existuje v té či oné západní zemi a nebo - a v poslední době stále častěji - že se jedná o nedávné doporučení či pokyn Evropské komise. A to je velmi matoucí a zneklidňující.

Po kolapsu „tvrdého“ komunismu jsme uspěli v odmítnutí komunismu reformovaného, uspěli jsme ve vyvarování se romantickému nacionalismu (a jeho velmi negativním systémovým důsledkům), odvrátili jsme utopické a proto nebezpečné pokusy na všechno známé a osvědčené zapomenout a začít budovat nový moderní, radikální svět založený na aprioristických moralistických a etatistických ambicích (na ambicích těch, kteří jsou lepší než my, normální smrtelníci), ale neměli bychom prohrát s etatistickými, intervencionistickými, paternalistickými socialistickými či sociálně demokratickými pokusy, které vidíme až příliš často v mnoha svobodných společnostech na západ od nás.

Víme, že je naší permanentní povinností bojovat se stále expandujícím státem, který je dominantní tendencí dvacátého století, století socialismů s celou řadou matoucích adjektiv. V České republice bychom chtěli dokázat, že navrátit se ke skutečně svobodnému společenskému řádu je možné.

Toto byly - velmi stručně vyjádřeno - myšlenky, které tvořily základ našeho myšlení, když jsme se pokoušeli nahradit komunismus svobodnou společností. Tyto myšlenky jsou více méně triviální. Jsou nepochybně popsány v knihách, které studenti na Vaší univerzitě musí studovat, ale já vím, že jsou tyto myšlenky až příliš snadno zapomenuty, podceněny, nepochopeny, že jsou nedostatečně chráněny a obhajovány. Minimálně to je zkušeností jedné malé, ale hrdé země v srdci Evropy během posledního půlstoletí.

Václav Klaus, Toronto, 21. února 1997

(překlad z anglického originálu)