---

Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor prezidenta republiky…

---

Rozhovor prezidenta republiky Václava Klause pro deník Blesk

Rozhovory, 6. 1. 2006

S prezidentem Václavem Klausem jsme si na Hradě podali ruku v Plečnikově salónku. Odtud si nás usměvavý a výborně naladěný prezident odvedl do svého království – prezidentské pracovny. Tam nás pohostil kávou, džusem a minerálkou. Každý z nás měl dokonce svůj vlastní otvírák. V záplavě novoročních gratulací od hlav států z celého světa se nám prezident pochlubil tričkem, které mu věnovali jeho žáci, a raritním stříbrným pouzdrem na tenisové míčky. "To mi dal Jirka Bartoška, v roce 1925 se takováhle pouzdra užívala, když se hrál Wimbledon. Mám z toho velkou radost," řekl nám prezident a začal odpovídat na naše otázky. Za šedesát minut jsme z jeho úst ani jednou neslyšeli "no comment“. Nakonec jsme si popřáli vše dobré v novém roce a odcházeli s tou největší poklonou, kterou vám může dát jedině prezident, a to když nám řekl: "Musím vám říct, že mě to s vámi bavilo. Bylo si o čem povídat."

Pane prezidente, co jste ráno posnídal?

Čaj, který jsem připravil pro sebe a pro manželku. V ledničce sice bylo máslo a sýr, ale nebylo to na co namazat. Manželka mi také oprávněně vytkla, že jsem nekoupil chléb.

Vy chodíte nakupovat?

Zoufale malinko. Občas mi manželka, když se večer odněkud vracím domů, zavolá, že jsem opět zapomněl koupit minerálky, jogurty, máslo a chléb. Já už nic netušící pospávám v autě, a tak zastavíme u nějaké večerky, kolem které shodou okolností jedeme. Vrazím do obchodu, nikdy se to neobejde bez velkého překvapení přítomných, a koupím tyto čtyři typy věcí.

Kritici vašeho novoročního projevu říkají, že jste byl v předvolebním období příliš opatrný a obával jste se vyjádřit svoje názory. Mají pravdu?

Kdo ten projev skutečně poslouchal a četl, ví, že to není pravda. Moji věční kritikové už byli natěšeni, že v projevu naleznou věci, které by ospravedlňovaly jejich výroky o aktivismu prezidenta, o mém čestném předsedávání ODS, o mé nenadstranickosti. A když to tam nenalezli, tak celí zklamaní začali říkat, že tam nic nebylo. Ráno jsem si přečetl jeden komentář jednoho našeho deníku, kde autor docela vtipně říká: Lidičky, co jste vlastně chtěli v tom novoročním projevu prezidenta slyšet? Taktak jste se probudili, hledáte zažívací sodu, bolí vás hlava, jste mrzutí a v televizi běží projev. Chcete slyšet nějaké sáhodlouhé hlubokomyslné úvahy, a nebo spíš obecné povzbuzení, pochválení, řečení, buďme radši takoví než takoví.? Ten komentář nakonec autor zakončil větou v tom smyslu - to nejsou má slova - že i kdyby si z toho projevu měli lidi pamatovat pouze to, "aby byli menší svině, než jsou", je to v pořádku.

Mnozí si myslí, že pan Topolánek "nemá" na pana Paroubka. Myslíte si, že je to díky Paroubkově razanci a obratné výřečnosti?

Nejsem si jist, co si lidé myslí, protože průzkumy jsou různorodé. Pan Paroubek určitě ale nečekaně spustil razantní styl, který leckoho zaskočil. A myslím, že i předsedu ODS. Já ale znám takovouto situaci. Jednou jsem šel do nějaké nedělní debaty s Petrem Pithartem, který vždy vystupoval jako filosofující mílius. Věděl jsem, že sice máme odlišné názory a tykáme si, a tak nevinně a naprosto naivně jsem si tedy myslel, že budeme filosofovat. Měl jsem dokonce snahu, aby debata nebyla příliš těžká a lidi nepřestala velice rychle bavit. Petr Pithart se ale nečekaně proměnil ve fúrii, která na mě křičela zemanovsko-paroubkovsky. A na to, přiznávám, jsem nebyl ani trochu připraven. On byl specielně nabuzen týmem svých poradců a já šel na neutrální besídku. A ona se nekonala. Prostě nezareagujete hned, přijmete defenzivu a začínáte vykládat. Nikdo ale vaše odpovědi neposlouchá a nastoluje se další otázka. A je úplně jedno, jestli jste odpověděl geniálně nebo negeniálně, útok prostě pokračuje. A toto, si myslím, že se panu Paroubkovi daří dělat stejným způsobem. Obrovská zodpovědnost je v těchto případech na moderátorovi. Ten to musí zvládnout.

Jak se vy vůbec díváte na razanci u politiků?

Razance oproti zemdlelosti a umdlelosti je určitě správná. Pevnost názorů, jistota, že stojím za tím, co říkám, jsou klíčové a důležité. To je ale úplně něco jiného než arogance, která se teď v debatách projevuje.

A jaký by podle vás měl být politik?

Politik musí být soutěživý, extrovertní, musí být mluvkou. Nemůže si myslet, že má správné názory a že je eventuelně někdo vyčte z jeho knih. Mnoho politiků na tomto zahynula. Já vždycky říkám, že politik by měl být někdy v mládí aktivním sportovcem. Aby měl možnost prožívat sled zápasů, ve kterých se vyhrává, prohrává a ze kterých se jde zkroušený domů a ví se, že zápas zítra pokračuje. Politik v sobě musí mít soutěživost. Musí umět přijmout fakt, že o jeden ten koš prohrál. To je velice důležité.

Jste naším nejoblíbenějším politikem. Co pro to děláte?

Doufám, že se nijak záměrně a cíleně nestylizuji. Naopak se snažím spíš chovat tak, jak bych se choval, kdybych nebyl prezidentem. A to je možná výhoda, lidé si toho všímají. V pozitivním slova smyslu.

Neznám ženu, které byste se jako muž nelíbil. Těší vás to?

To říkáte vy. Mužský jsou z principu, definice a od přírody ješitní, takže kdyby to náhodou byla pravda, tak mne to samozřejmě těší.

Máte skvělou figuru. Co pro to děláte kromě tenisu a lyžování. Jsou to činky?

To teda ne. Já nejsem činkový člověk a nikdy jsem nebyl. Nerad bych se dotkl těch, kteří s činkami cvičí, já v tom ale vidím takový určitý prvek narcisismu. Tedy budování si figury pro budování si figury, a to je něco, čemu já nerozumím a dost dobře to nechápu. Celý život jsem do té míry aktivně sportoval, že jestli vypadám tak, jak vypadám, a žádná sláva to dnes už není, tak je to důsledek sportování, které mě bavilo. A ne důsledek umělého zvětšení si objemu svalové hmoty o jeden krychlový centimetr. Proto já nesměřuji ani k takovým věcem, že bych si šel zaplavat. Ano, když je tam ten míček, když člověk jede po té sjezdovce nebo když se člověk v létě na horách tetelí strachem, jestli nespadne v těch dvou a půl tisících, to ano. Že bych si dal ale z povinnosti závazek, že za čtyřicet minut uplavu třicet bazénů, to se nutím, a nemám z toho žádný požitek. Toto ale není lenost, pouze jiná filosofie.

Co vám říká manikúra nebo pedikúra?

Na ničem takovém jsem v životě nebyl. A pokud vám mám prozradit jednu tajuplnost, tak si poslední dobou říkám: No tak to jsem zvědav, jak dlouho se ještě sehnu k těm nehtům u nohou? Doufám ale, že mě pedikúra ještě v dohledné době nehrozí. Víte, jsem generace, že když nám bylo v těch šedesátých letech dvacet, ženy se ostentativně nemalovaly, ani si nelakovaly nehty. Tehdy vládl model co nejpřírodnějšího vzezření a já mám pocit, že tohle ze sebe nevymýtíte, to ve vás už provždy je.

Pane prezidente, jak čelíte stresu a vypětí? Nekouříte, dáte si třeba panáka?

Ano. Nekouřím a nekouřil jsem nikdy a v mém životě nebyla nikdy ani chvilka, kdybych s tím koketoval. Jako mladší v éře mého basketbalu jsem v průběhu zápasu ztratil nejméně dvě kila. Žádné módní iontové nápoje nebyly. Jedinou takovou "iontovou" vzpruhou bylo pivo. To se také stalo určitě v prvních dvou třetinách mého života mým hlavním alkoholickým nápojem. Teď ho nějak ale ubylo. Otevřením světa, dovozem a zlepšením našeho vína si teď člověk raději dá sklenku vína. A tu si dám teď častěji, než bych si ji dal dříve. Skoro bych řekl do listopadu 89. Je to sice absurdní, ale i v tomto smyslu byl pro mě ten listopad určitým předělem. A určitě nejen pro mě.

Jak spíte?

Středně dobře. V minulosti se mi tak dvakrát do roka stalo, že jsem do rána nemohl usnout. Převaloval jsem se neustále a byl jsem šťastný, že jsem ve tři čtvrtě na pět usnul, a ve čtvrt na sedm už zvonil budíček. Potom jsem přemýšlel, co konkrétního tu moji nespavost způsobilo. Teď se mi spíš stane, že usnu, ale vzbudím se v půl čtvrtý a nechce se mi už spát, tak si chvíli čtu.

Jaké máte sny?

V porovnání s tím, co o svých snech leckdo v literatuře i jinde vypráví, tak bych řekl, že daleko skromnější.

Pane prezidente, máte oblíbenou značku spodního prádla?

Tak to fakt nemám.

A kupujete si ho sám, anebo to necháváte na manželce?

Já málokdy. A když, tak v cizině. Tam to má člověk snadnější, protože není okukován publikem.

Máte nějakou neřest?

Tak teď si nevzpomenu. Něco vám řeknu, ale to snad není neřest, ale mám z toho trochu strach. Kolem sebe, i u postele, mám knížku japonských křížovek Sudoku. Luštím častěji, než bych měl, a myslím, že bych si místo toho měl něco seriózního přečíst. A občas mě bolí oči. Už jsem také přemýšlel, jestli to není tím luštěním.

Určitě jste si už všechno v životě splnil. Máte ještě nějakou osobní metu. Vnitřní cíl, kterého byste ještě chtěl dosáhnout?

Nedávno jsem četl rozhovor s Jurajem Jakubiskem, kde říkal: Vždycky se šplhám na nějaký kopec a v momentu, kdy ho dosáhnu, tak za ním vidím další. A upřesnil bych to, neočekávám, že naleznu vyšší kopec, ale velmi bych si přál, aby ještě existovaly další kopce a nebyla už jen pouhá rovina.

Katolickému knězi, panu Halíkovi, se nad reality show zvedal žaludek. Co dělal váš žaludek?

Já respektuji pestrost našeho života i pestrost našich médií, každý z nás má právo se dívat či nedívat na televizi. Nemáme svět George Orwella, toho skutečného Big Brothera, kterého si tato reality show pouze vypůjčila. Kde ta televizní obrazovka je jedna a povinně čtyřiadvacet hodin denně svítí a něco předvádí. Toto my nemáme, my si tu televizi zaprvé můžeme kdykoli vypnout, a za druhé i lidé bez satelitu mají minimálně čtyři programy. Máme možnost volby a o zvedání žaludku bych já nemluvil. O tom, že mohu tu či onu reality show hodnotit a říkat, že jedna je lepší, jedna horší, to ano. Ale toto považuji za povýšené nafukování se před médii. Pan Halík se na ten pořad buď neměl dívat, ale pak by ho nemohl hodnotit, anebo nám pan Halík prozrazuje, že byl sto dní jejím věrným divákem, a pouze okázale dává najevo, že to nebylo úplně to nejlepší. Jedem největších vynálezů moderní doby je podle mě dálkový ovládač televize. Tedy možnost si to zapnout nebo vypnout a snadno, na dálku, aby člověk nemusel vstát ani z té postele.

Jak se díváte na to, kdyby si gayské páry mohly adoptovat děti?

Já mám na tyto věci daleko striktnější názor, než je možná dnes v módě. Já bych výchovu dětí a institut manželství nepletl s jakýmkoli jiným lidským a mezilidským vztahem. Pokud se tyto typy vztahů budou směšovat, proplétat, říkat, že jsou stejné a rovnocenné, je to pro mě do jisté rouhání se. Já si myslím, že určitě se bez gayského spárování v historii lidstva našla řada dětí, které byly z historických důvodů, rodinných tragédií vychovány jedním či dvěma muži a vyrostly v normální jedince. O tom já nemluvím. Tyto dvě věci směšovat je ale špatné.

Jak se díváte na názor Václava Havla, že na příštího prezidenta by měl kandidovat někdo mladý?

Nechci zbytečně komentovat výroky exprezidenta. Jím navrhované osoby na prezidenta při největší poctivosti si nejsem jist, že myslí vážně. Je mi to ale v podstatě jedno. Mládí je v jednom smyslu relativní slovo. Prezidenti většinou mají být starší než ministři, guvernéři bank i než leckdo jiný. V tomto smyslu ta životní zkušenost tam musí být a myslím, že lidstvo to takhle vždycky udělalo. Tohle bych neměnil. Na druhé straně, fyzické mládí je věc jedna, ale produktivní věk člověka je věc jiná. Já bych souhlasil s panem prezidentem, že to má být člověk ve svém produktivním věku. To znamená člověk, který by mohl eventuálně dělat i něco jiného než prezidenta. Neměl by být tím stařičkým mocnářem, kterého pouze popostrkávají, oblékají, zavazují mu tkaničky u bot, píší za něho projevy a mají vytlačeno specifické razítko s jeho podpisem, protože není už schopen ty stovky podpisů udělat sám. Prezident má být člověk v produktivním věku, a jestli to přesně odpovídá věku formálního odchodu do důchodu, tak to určitě nikoli.

O Václavu Havlovi se stále mluví, i v médiích, jako o prezidentovi. Vadí vám to?

Vůbec ne. Naopak si myslím, že je to naprosto v pořádku. Já jsem dokonce ten signál vyslal v den své inaugurace, kdy jsem ho oslovil prezidente. Mám pocit, že loajalita má existovat vůči prezidentskému úřadu i vůči některým dalším úřadům.

Moudře jste dal národu najevo, že nebudete občanům naznačovat, koho mají volit. Lidi vám, pane prezidente, věří. Nějakou tu radu před volbami ale očekávají. Jakou byste jim dal?

Zaprvé, jít volit než nejít. Zadruhé, přece jenom se podívat pod pokličku, nevycházet pouze z vnějšího zdání, z líbivých vět, ale podívat se jak za tím člověkem, tak za tím politickým seskupením, které reprezentuje. Já nečekám, že lidé budou číst stostránkové volební programy, to je obtížná četba, to si píšou politici pro sebe a pro novináře, a ne pro masovou veřejnost. Myslím ale, že se pod tu pokličku dá nahlédnout.

Pane prezidente, nezdá se vám, že jste za tu dobu prezidentování zestárl rychleji než ostatní smrtelníci?

Pro mě daleko větším předělem byl listopad 89 a vstup do politiky než 28. února 2003 prezidentská volba. A to není moje degradace nebo nedoceňování této funkce. Lidé se na vás otáčí, že pro vás přijíždí auto s řidičem, místo abyste hezky šel na stanici tramvaje, že najednou žijete ve světě ochranek a že nevyrazíte sám do pražských ulic, ale máte bezpečnostní doprovod. Tato změna v mém životě ale nastala nikoliv prezidentováním, ale už před lety. Já nemyslím, že mládnu, ale stárnu jako všichni ostatní. Často mně lidé říkají: Já vás tady mám na fotce, když jste byl v naší obci v roce 1993 v prvních volbách. No, ta politika vám ale dala. Podívejte, jak jste zestárl. A já se na toho dotyčného jen tak dívám a v duchu si říkám: No holoubku, podívej se na sebe. Ty jsi také před třinácti lety vypadal jinak. Myslím, že jsem nezestárl víc, než bych byl býval zestárl, kdybych dělal univerzitního profesora.

Michaela Remešová, Blesk, 6.1.2006