Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor předsedy Poslanecké…

Rozhovor předsedy Poslanecké sněmovny Václava Klause pro časopis PROSTOR na téma Česká cesta do Evropy: přání, nebo realita?

Rozhovory, 5. 10. 1999

Postupné spojování Evropy je procesem, jehož důsledky a dosah si dnes jen těžko dokážeme představit. V čem vidíte Vy jako přední politik, ekonom a „euroobčan“ největší riziko, příp. hrozbu, a v čem naopak největší klad a naději tohoto procesu?

Já přijímám výzvu konce tisíciletí, která je postavena před Evropu, a to z pohledu politika země, která se chce po půlstoletí komunismu stát opět normální zemí, a která dělá maximum pro to, aby se stala členskou zemí Evropské unie. Z pohledu politika, který ví, že evropský integrační proces představuje nezvratitelnou evropskou realitu, která nemá žádnou smysluplnou alternativu. Z pohledu politika, který cítí, že dnešní forma tohoto procesu – zjednodušeně řečeno unifikace maastrichtského typu – není tou nejlepší variantou, kterou si Evropa mohla vybrat. To staví tohoto politika do velmi rozporuplného postavení, které já osobně cítím velmi tíživě.

Něco jiného by bylo rozebírat tento problém z pohledu země, která již členskou zemí Evropské unie je, ale to není náš případ.

Zastavil bych se u slova „euroobčan“, který jste použil. Tento pojem velmi výstižně vyjadřuje to, o co v procesu evropské integrace může nebo nemusí jít. Že se Evropa integruje, není předmětem sporu. Debata je o tom, zda to má být federalizovaná Evropa, v níž jednotlivé státy ztratí národní suverenitu, nebo nějaké volnější uspořádání, v němž si státy svou samostatnost udrží. Otevřeně říkám, že preferuji model druhý.

Evropské sjednocování chápu jako pozvolný evoluční proces, který není třeba ani urychlovat, ani zpomalovat. Integrace má svou vlastní dynamiku a já bych si nepřál, abychom do ní zasahovali zcela umělými racionalistickými konstrukty. Nejsem pro federalizovaný Euroland, který postupně převezme všechny důležité státní funkce, které vždycky v dějinách byly na národní úrovni: fiskální a měnová politika, společná obrana či zahraniční politika, ačkoli o jisté přiměřené koordinaci těchto sfér uvažovat lze.

Jakou roli v procesu evropského sjednocování hraje planetární trend „globalizace“? Je potřeba evropského sjednocení vyvolána především pragmatickými (ekonomickými, geopolitickými) hledisky, anebo vznikla z hlubších (historických, kulturních, náboženských) vazeb a pohnutek?

Globalizaci považuji za trochu módní slůvko, které neumím dobře definovat. Je pravda, že se křehké a zranitelné trhy, které po pádu komunismu v těchto zemích vznikly, střetly s novou fází světové propojenosti, zejména s liberalizovanými kapitálovými trhy. Nejsem si jist, zda to bylo vždy ku prospěchu věci. Současné – vzájemně velmi podobné – krizové jevy řady zemí jihovýchodní Asie, Latinské Ameriky i střední a východní Evropy naznačují, že liberalizace kapitálových toků byla možná předčasná (o střetu s ochranářskou Evropou radši ani nemluvím).

Dodatečný problém byl přidán způsobem léčení vzniklých krizí, které ve formě extrémně zesílené restrikce monetární politiky (a hlavně za pomoci vysokých reálných úrokových sazeb) těmto zemím ordinoval Mezinárodní měnový fond a další mezinárodní finanční instituce. Tato léčba nezralost a zranitelnost těchto zemí nevyléčila, krize naopak spíše prohloubila.

Díky tomu byla do značné míry zpochybněna po roce 1989 více méně přijímaná transformační strategie, což dnešní situaci ve všech těchto zemích značně komplikuje. Následující období určitě nebude snadné a nelze ho redukovat na formální prvky připravenosti či nepřipravenosti těchto zemí na vstup do EU, jak to často dělají někteří bruselští úředníci, resp. média, která na ně reagují.

Motivace k evropskému sjednocování vyplývá podle mého názoru především z ekonomických důvodů. Svou roli sehrály i geopolitické faktory: řadě ambiciózních lidí se zdála Evropa „příliš rozdrobená“, příliš malá a proto příliš slabá. Toto neslyším rád. Já osobně vůbec nepodceňuji heterogenitu současného evropského prostoru a nechtěl bych o ni přijít. Uměle se překonávat nedá. Každá evropská země prodělala v minulosti specifický historický, kulturní i náboženský vývoj. „Kulturní“ unifikace by proto byla podle mého názoru ještě spornější než unifikace politická. Žádné z nich nefandím.

Z pohledu občana existuje v otázce vstupu České republiky do EU stále mnoho nejasností a otázek. Jak se podle Vás tato „druhá transformační změna“ promítne do společenského života a do života řadového občana? Jaké blahodárné, a naopak neblahé důsledky to pro něj bude mít? Co můžeme v této dnešní „hře o budoucnost“ získat, a co naopak ztratit?

Vstup do EU se u nás často nemístně redukuje na možnost čerpat pomoc z tzv. bruselských strukturálních fondů. To je pohled velmi zjednodušující. Za daleko podstatnější z finančního hlediska považuji efekt vstupu soukromých zahraničních investic, které k nám budou pravděpodobně přitékat daleko intenzivněji právě proto, že se staneme členy evropského hospodářského prostoru, s jeho právním rámcem a pravidly, k nimž mají investoři důvěru.

Na druhé straně je pravda, že vstup do Unie s sebou přinese značné náklady – zejména krátkodobé -, které nelze ani trochu podceňovat, což plyne hlavně z toho, že jsme a dlouho budeme slabším partnerem. Zvyšující se tlak na restrukturalizaci některých odvětví možná prohloubí nezaměstnanost. Osobně mi nedělá radost ani řada bruselských směrnic a nařízení, jejichž realizace bude nesmírně nákladná. Rozhodně si proto nemyslím, že bychom měli pokorně přijímat všechno, co nám Evropská unie předloží. Máme své vlastní národní zájmy a potřeby. Rozhodně bychom si měli udržet velkou část státní suverenity a ne se v Unii „rozpustit“.

Nemalý problém vidím i v Evropě západní. I ta se přibližuje k jisté křižovatce, dané pocitem nejistoty v konkurenci s jinými, rychle rostoucími a emancipujícími se kontinenty. Problém vidím v dnešních unifikačních tendencích, které jsou podle mého názoru zástupným a v tomto smyslu zavádějícím projektem. Ten se realizuje místo projektu jiného, daleko potřebnějšího, kterým je projekt důsledné liberalizace Evropy ve smyslu klasických liberálních principů Tento projekt je mým projektem. Dnešní forma unifikace je produktem „třetích cest“ v evropské politice.

Pokus vytvořit tzv. „the universal welfare state“ nebo – možná názorněji – německy „der Vater Staat“, důraz na „Bündnis für Arbeit“ (alliance for work) jsou jasná a srozumitelná hesla či koncepty této „třetí cesty“, před kterou si troufám varovat. Nejsem v tomto varování sám, i když si uvědomuji, že je toto mé varování pravděpodobně založeno na jisté přecitlivělosti spojené se zkušeností prožít většinu života v komunistickém režimu. Výzvou pro Evropu je to, zda v 21. století zvítězí v Evropě socialistické či liberální uvažování. Obávám se, že takto ostře tato otázka chápána není, a já jsem přesvědčen, že je to velká chyba.

Prostor, 5. října 1999