Hlavní strana » Jinýma očima » Jiří Weigl: Velká maďarská…

Jiří Weigl: Velká maďarská bitva a co přijde po ní

Jinýma očima, 13. 4. 2026

Před 500 lety došlo v Maďarsku k události, která změnila osud Evropy i naší země. A nebylo to k lepšímu.  29. srpna 1526 padl v prohrané bitvě s Turky u Moháče uherský a český král Ludvík Jagellonský. V důsledku toho nastoupila éra habsburská a na téměř 4 století soumrak české státnosti. V neděli 12. dubna se k této zemi znovu upíraly oči celé Evropy a výsledek tamější bitvy, tentokrát naštěstí pouze volební, možná znovu negativně  ovlivní naše životy, osud Evropy a budoucnost našeho státu. Výsledek tohoto maďarského měření sil je stejně pochmurný, jako v případě té slavné bitvy na prahu novověku.

Jedna velká politická éra v našem blízkém sousedství končí – pětinásobný maďarský premiér a legenda evropské pravicové politiky prohrál po šestnácti letech své nepřetržité vlády parlamentní volby a jeho země vstupuje do nové a velmi nejasné etapy.  Tyto volby totiž byly referendem o Viktoru Orbánovi, politikovi, který se na formování maďarské a evropské politiky podílel od pádu komunismu až do dnešních dnů, což je důkazem jeho mimořádných politických schopností a talentu. Proč neuspěl znovu bude nepochybně předmětem mnoha analýz a diskusí, ale jistá únava voličů z dlouhé vlády jeho všudypřítomné osobnosti bude nepochybně jednou z hlavních příčin. I vláda politických velikánů zkrátka jednou končí.

Maďarské volby však nebyly pouze vnitropolitickým kláním v této středoevropské zemi. Staly se důležitým a velmi sledovaným střetem o budoucnost směřování Evropské unie, o rozložení politických sil na našem kontinentě, o přežití národních států jako základních stavebních kamenů EU, o eskalaci ukrajinské války nebo o její utišení, o vztazích Ruska a Evropy i poměru Evropy k Trumpovým USA.

Viktor Orbán je typickým reprezentantem svého hrdého a nepoddajného národa, který nejvyšší státní funkce nepřevzal proto, aby poslouchal cizí vrchnost, v jeho případě tu bruselskou, a asistoval přeměně své země v bruselskou provincii. Maďarská suverenita a národní zájmy své země byly jeho absolutní prioritou. Dovedl je rozhodně, tvrdě a nekompromisně hájit, ale dobře znal své omezené síly a moc svých nepřátel a dokázal proti nim navazovat nečekaná spojenectví a umně nacházet oporu pro svou politiku, kvůli které brzy začal evropským progresivistickým elitám překážet.

Jasně chápal, že jejich politika je zhoubná, že Evropu vede k úpadku a rozkladu, a nehodlal se jim podřizovat. Rozhodně se postavil proti projektu rozrušení evropských národů a jejich národních států masovou migrací, která se stala jednou z hlavních priorit evropské politiky už v první polovině minulé dekády. Zablokoval migrační trasy z Balkánu do Evropy a vysloužil si za to otevřenou nenávist progresivistů. Odmítal se podřizovat jejich diktátu a rozvíjel ekonomické a politické vztahy se všemi relevantními velmocemi, včetně Ruska a Číny. V Evropě dnes nenajdeme státníka země srovnatelné velikosti, který by měl úzké osobní vztahy se všemi hlavními vůdci současného světa. Odmítal pískat podle cizích not, zájem vlastní země pro něj vždy byl na prvním místě.

Postupně se stal ikonou evropského konzervativismu a národní pravice. Tradiční křesťanská demokracie v západní Evropě převzala progresivistická zelená, migrační a genderová témata a stala se prakticky nerozlišitelnou od liberální levice. Orbán dal nové evropské národní pravici gravitační impuls, který se projevil i v ustavení frakce Patriotů v Evropském parlamentu, jejímž byl iniciátorem. Konečně jeho posledním neodpustitelným proviněním bylo úzké spojenectví s americkou republikánskou pravic, kterou silně inspiroval,  a přátelství s Donaldem Trumpem. Tím nenávist vůči sobě v evropských kuloárech ještě více eskaloval.

Jeho konflikt s dosavadním evropským mainstreamem vyvrcholil kolem ukrajinské války. Orbánovo Maďarsko mělo s Ukrajinou dlouhodobé spory kolem Podkarpatské Rusi, která byla tisíc let součástí uherského státu, byla od něj oddělena Trianonskou smlouvou a po druhé světové válce Stalinem anektována a připojena k Ukrajině, s níž nikdy neměla nic společného.  Tamější maďarská menšina je vystavena tvrdému útlaku, což vztahy obou zemí dlouhodobě poznamenalo. Na rozdíl od ostatních východoevropských zemí proto Maďarsko nestraní ve válce Ukrajině a s Ruskem udržuje přátelské vztahy. Orbán neváhal vetovat řadu kroků EU směřujících k podpoře Ukrajiny ve válce, čímž si vysloužil ještě větší nenávist z Kyjeva i z Bruselu.

Z hlediska evropského politického  mediálního mainstreamu bylo proto cílem právě skončených voleb zbavit se Orbána za každou cenu. Vůbec nezáleželo na tom, kdo jej má nahradit. Nevadí, že vítěz voleb europoslanec a vůdce strany s prázdným názvem (řeky) Tisza Peter Magyar byl dvacet let Orbánovým spolustraníkem a příslušníkem stranické elity FIDESZu, stejně jako absence reálného programu vítěze voleb, za nějž lze stěží považovat verbální boj proti korupci a fráze o hospodářské prosperitě díky evropským dotacím, které Brusel Orbánovi blokuje. Jak bude vypadat Maďarsko Petera Magyara můžeme jenom hádat. Jeho požadavek na okamžité odstoupení prezidenta republiky a vedení justice neslibuje pro maďarskou demokracii nic nadějného. Jenom si představme, kdyby s takovým požadavkem přišel loni v říjnu po volbách u nás Andrej Babiš. To by nám v EU pozastavili hlasovací práva. V Maďarsku dnes je to OK. Ale přesto ti, kteří sázejí na rychlé podřízení země evropskému mainstreamu, mohou být snadno zklamáni. Maďaři byli vždy v historii nepoddajní a dokázali si prosadit svou. Na rozdíl od nás.

Potvrzuje to i převládající český postoj k maďarským volbám. Vládní politici sice podpořili Viktora Orbána, ale míra nenávisti, kterou náš mediální mainstream i opoziční politici vůči němu projevují, jsou zcela mimořádná a téměř iracionální, vezmeme-li v úvahu všeobecnou ignoranci vůči politické i ekonomické situaci u sousedů. Že si významný státník sousední země, který měl nezpochybnitelný mandát od svých spoluobčanů a třikrát vyhrál volby se ziskem ústavní většiny, dovolil vzdorovat evropské vrchnosti, nepodlézal, ale dokázal prosazovat svou, naplňuje naše opinion makery iracionální zuřivostí. Služebné povahy, které si nedokážou představit politiku nebojácně hájící svobodu a vlastní zájem, nenávidí každého, kdo je takto schopen vystupovat. Smutné postavy naší minulé vlády se snažily zavděčit evropské vrchnosti oficiálně pěstovaným nepřátelstvím s Orbánovým Maďarskem. Voliči jim i za to vystavili účet.  Teď mohou mít pocit, že zvítězili – vláda Viktora Orbána skončí.  Skončí ke škodě nás všech. Vzpomeneme si na to při přebírání migrantů, které nám z Bruselu přidělí, a při dalších zelených nesmyslech, které budeme muset platit, protože se v evropské politice nenajde nikdo, kdo by se nebál říci NE.

Ale možná, že Viktor Orbán neřekl ještě poslední slovo. Je na vrcholného politika stále relativně v nejlepším věku a schopnostmi a elánem své konkurenty převyšuje. Možná, že jeho spoluobčané brzy zjistí, že udělali v těchto volbách chybu a Orbánovi se po vzoru Donalda Trumpa otevře cesta k návratu. Uvidíme.

Každopádně však tak jako před půl tisíciletím i ta včerejší maďarská bitva nás optimismem naplňovat svým výsledkem nemůže.

Jiří Weigl, 13.4.2026