Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor pro týdeník Květy: …

Rozhovor pro týdeník Květy: "V soukromí jsem nesmělý a plachý"

Rozhovory, 15. 1. 2002

„Zrovna jsem šel po zámeckých schodech, stoupl na první namrzlý schod, uklouzl, cukl si kolenem, rozsypala se mi taška a nejrůznější papíry, pera a mobily se rozletěly do vzdálenosti dvaceti metrů. Takže když to vezmu v malém, ideální to není…“ odpověděl mi předseda ODS a Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Václav Klaus na dotaz, jaký je jeho momentální životní pocit.

Vzápětí dodal: „Jinak jsem ale v práci, aktivitě a tisíci jedné věci kolem sebe naprosto ve svém živlu. Zahlcování úkoly a těžkými výzvami mi vůbec nevadí, naopak ožívám. Celkově tedy nemám vůbec špatný pocit!“ A spokojeně se usmál, jako by nedotčen politickými třenicemi posledních měsíců. Sešli jsme se k rozhovoru o člověku Václavu Klausovi, ale brzy jsem pochopila, že práce (a tedy politika) zaujímá v jeho životě tak prioritní místo, že vyhnout se jí úplně by znamenalo spolu vůbec nehovořit.

Co vám dnes dělá radost a co starost?

„Radost mi dělá, že je naše země opravdu už jiná než před pár lety. Každý, kdo to chce vidět, to určitě vidí. Těší mě každá maličkost – je jich spousta. Nedávno jsem třeba otvíral obrovské distribuční centrum jihočeských mlékáren kousek za Prahou. Když se dívám, co je to za moderní stavby, jaké obrovské dílo, říkám: Vždyť tu není žádná spálená vytunelovaná země, naopak se stále něco staví, buduje! Starost mi dělá, že někteří lidé v úsilí o své politické posty jdou tak daleko, že jsou schopni degradovat všechno, co deset milionů lidí dosáhne a vykoná. Což přispívá k neklidu a nevraživosti, zášti a blbé náladě, chcete-li. To mě trápí.“

A v rovině vaší rodiny? 

„Já to neumím správně zobecnit. Na jedné straně je sedmaosmdesátiletá maminka a na druhé tříletá vnučka Kačenka. Obě vidím tak málo, že si s nimi spíš jen telefonuju. Tuhle volal syn, že starší – čtyřiapůlletý – vnouček Vojtíšek mě poznal v rozhlase podle hlasu! V televizi to má snadnější. Myslím, že tohle je varovná věc… Mám na domov opravdu málo času, často se jen na pár minut denně vidíme s manželkou, ale jak to jde, sleduju své syny a jejich rodiny. Do toho přidávám sport, což je enkláva, kterou si zuby nehty držím. Už takových pětačtyřicet let znám i její odvrácenou stránku: sportovní šatny, skříňky, sprchy… Vědomí, že se pořád pohybuji ve stejném prostředí, uklidňuje.“

Ví se o vás, že máte rychlé životní tempo a stíháte víc než ostatní. Byl jste takový vždycky?

„Jestli jsem něco dostal doma do vínku, zejména od maminky, byla to snaha, aby z jejích dětí vyrostlo cosi víc než průměr. Takže jsme byli tlačeni, strkáni do všemožných aktivit. Přesvědčení, že člověk nemá proflákat ani minutu, ve mně bylo vždycky. A měl jsem pocit, že mám-li něco předat dál svým dětem, je to právě tohle. Nenaučíte je jednotlivosti, nevnutíte jim názor, ale přístup snad ano. Používám ho i v momentu, kdy je jednomu synovi dvaatřicet a druhému sedmadvacet. Onehdy šel mladší s kamarády do hospody a já povídám: ‚Nemůžeš jít do hospody jen tak, to je ztráta času, tam se chodí po tréninku, po divadle…‘ Vzpomínám, jak jsme jezdívali na chalupu a já během cesty zkoušel kluky z anglických slovíček. Pravda, efekt to nemělo vždycky nejlepší, protestovali, ale nemohl jsem jinak.“

Vy jste jako dítko zpíval v rozhlasovém souboru Bohumila Kulínského, chodil do dramatického kroužku, recitoval… Zpíváte si i dnes?

„Málo. Spíš si pobroukávám nebo pohvizduju. Párkrát za rok na chalupě u ohýnku vezmu do ruky foukací harmoniku, ale to je tak všechno.“

A co malování? Jste potomek Mikoláše Alše…

„Ano, byl to můj prastrýc z maminčiny strany, ale malování mi opravdu nikdy nešlo – na rozdíl od maminky, která malovala a měla životní smutek, že se tak nemohla realizovat. Je-li někdo supernešikovný, jsem to já. Nedávno mi napsala malá holčička, že prosí různé lidi, aby jí namalovali krávu. Měl jsem dobrý úmysl, ale po dvou či třech pokusech jsem usoudil, že to je naprosto beznadějné. Krávu jsem prostě nezvládl. Váhal jsem, zda nemám poprosit sekretářku, aby ji namalovala podvodně místo mě, ale neudělal jsem to. Ten dopis mám pořád mezi nevyřízenou korespondencí.“

 Jako kluk jste prý trpěl obrovskou trémou, i pro rohlíky s vámi musela chodit mladší sestra Alena. Kdy vás tréma přešla?

„Plachý jsem pořád. Na tom trvám. Určitě víc v individuálních osobních vztazích než v těch vnějších. Já nejsem plachý vystoupit před pětitisícovým shromážděním na náměstí nebo při udělování čestného doktorátu v Chicagu v angličtině; to se cítím jako ryba ve vodě. Cestou k mikrofonu mi sice víří v hlavě různé myšlenky, ale jak řeknu první slovo, mám klid v duši jako teď s vámi. Ale osobně jsem nesmělý a plachý.“

Hrál jste závodně volejbal, deset let 1. ligu basket… Dnes se věnujete tenisu a lyžování. Vyhovují vaší povaze víc individuální sporty než kolektivní?

„To je nezbytnost politika, protože není schopen trefovat se s desetičlennou partou do pravidelného času. Potřebuju flexibilitu a tu si domluvím spíš s jedním člověkem. Ale na kolektivní sporty nedám dopustit. Radost, když se vám podaří správná přihrávka, je něco mimořádného. Byl jsem vždycky týmový hráč a věděl, že v basketu se začíná od obrany a ne od toho, kdo dá víc košů.“

Byl jste také vzorný student, respekt před vámi cítili i profesoři. Prováděl jste vůbec nějaké rošťárny, přiznáte prohřešky mládí? Vaše maminka vzpomíná, jak jste se v sedmnácti letech opil při dožínkách…

„Bez takových drobnůstek by asi člověk vůbec nebyl člověkem, ale robotem nebo postavou z Foglarových románů. Já se musím přiznat, že to zrovna nejsou mí hrdinové. Čiší z nich určitá stylizace a umělost, faleš.“

Kdo byl váš hrdina?

„Já začal velmi brzy s vážnou literaturou. U nás doma byly od dětství Literární noviny a já už v patnácti četl klasiku, nikoliv verneovky, kovbojky, májovky, dokonce ani detektivky. Do svých Kristových let bych se holedbal – teď vím, že to byla hloupost a osobní sebestylizace – že jsem nepřečetl ani jednu detektivku, protože jsem to považoval za pokleslý žánr.“ 

Takže jste si oblíbil třeba Jacka Kerouaka a jeho román Na cestě. Sám jste s nadšením stopoval…

„To byla naše generace. Mimo jiné proto, že nikdo široko daleko neměl auto. Jezdili jsme s Livií hodně na Slovensko, během studií v Itálii jsem stopoval třeba z Neapole na Sicílii. Zato v Americe se stopovat nedá, tam jste vagabund, stop je jasná definice, kam patříte. Řádný člověk nic takového neudělá… Ale mám jednu hezkou vzpomínku: Před deseti lety jsme na dovolené v Rakousku vyrazili s manželkou i syny na velkou túru. Zpátky jsme chtěli jet autobusem, jenže nám ujel, klusali jsme z třítisícové hory a viděli, jak mizí v dáli. Co teď? Rozdělili jsme se na dvojice a vrátili se do hotelu stopem. Když za námi přišel na večeři pan starosta – udělat formální návštěvu předsedovi vlády sousední země – a zjistil, že jsme nevolali na radnici nebo pro taxíka, mohl se zbláznit!“

Ani dovolenou neumíte proflákat. Přihodilo se někdy, že jste jen tak ležel na pláži a cachtal se v moři?

„Dovolenou u moře jsem do svého kmetského věku zažil opravdu jen dvakrát. Jednou v Jugoslávii, podruhé v Bulharsku. Myslím, že jsem v našich zeměpisných šířkách bílou vránou. To však neznamená, že bych neznal moře, ale jen jako odběhnutí při nějaké konferenci; místo snídaně si jdu zaplavat.“

Máte nějaký pravidelný zvyk, jakým začínáte nebo končíte den? Káva, cvičení…

„Já nejsem ranní cvičenec (ne že bych nebyl ranní vstávač). Výjimku tvoří USA: cvičí tam každý. Posledně na konferenci v Saint Louis jsem ke svému překvapení zašel vždycky ráno do posilovny, hrdinně cvičil a díval se oknem na Mississippi. Bylo to docela inspirativní. Ale doma ne. Jsem malý statistik, takže vím, že jsem letos absolvoval čtyřiadvacet zahraničních služebních cest, tedy dvě měsíčně. To už přestáváte vnímat, co je vaše postel, zda máte lampičku vlevo, nebo vpravo. Naprosto šílený svět…“

Znáte vůbec pojem standardní víkend s rodinou? Jen tak přehazovat televizní kanály, zasoutěžit si s Milionářem…

„To se mi přihodí tak třikrát do roka. Znám ale různé složeniny, kdy se třeba mezi dvěma oficialitami zúčastním tenisového turnaje. Zrovna tuhle jsem byl v sobotu i v neděli doma a díval se na televizi. Díky tomu jsem viděl film Ene bene, který mě velmi zaujal, dokonce bych řekl, že z české postkomunistické éry nejvíc. Takže jsem se uspokojil a zjistil, že stojí za to někdy k televizi usednout. A protože to skončilo dřív, stihl jsem přepnout na dvacet minut Jurského parku. Nikdy v životě jsem takový velkofilm neviděl, ale myslím, že to naprosto stačilo k tomu, abych mohl napsat recenzi. Takže jsem se mimořádně nabil znalostmi!“

A co práce na zahradě nebo doma? Těší vás? Obtěžují?

„Manželka mě nutí, abych byl aspoň trochu užitečný na zahradě. V bytě mi nic nedovolí kvůli mé proslulé nešikovnosti! Jsem použitelný pouze na hrubší práce, určitě nejsem schopen něčeho tvořivého a nic budovatelského se ode mě neočekává. Ale třeba nádobí umyju! Žena teď byla dva týdny v Indii a já se musel o sebe starat sám. Hlavní problém byl, že jsem obvykle nestihl koupit chléb a živil se pouze jogurty z ledničky.”

Říkáte si někdy, že na tohle budete mít čas „až jednou“?

„Nemyslím, že uvažuju o klukovských snech: sjet na kánoi Viktoriiny vodopády nebo letět na rogallu. Spíš uvažuju o něčem, co bych nazval neukončování svých dnešních aktivit, nezbavování se jich. Pokus nevidět jejich konec.“

Vytýká se vám, že užíváte hodně ironie a šetříte chválou. Co pokládáte za své hlavní plus a minus?

„Ironičnost u mě byla vždycky, ve všech posudcích organizace SSM jsem ji měl vypíchnutou! V tom jsem nepolepšitelný. Někdy je ironie jistou formou obrany. Nebo i zjemněním místo agresivní reakce. A chvála? Nevím. Mí spolupracovníci slyší asi častěji nechválu, ale když se mi něco líbí, dovedu to ocenit. Za své plus pokládám, že mám určitou schopnost rozhrnout houštinu tisíců témat, problémů a argumentů a jít po té hlavní cestě. Jistě spoustu věcí neumím, nedocením, podcením… Ale nemyslím, že je pravda to, co se traduje: že jdu tvrdošíjně za svým a neposlouchám druhé. Radím se s lidmi hodně a jejich názory přijímám velmi rychle. Dokonce bych řekl, že po jejich myšlence chňapnu a okamžitě si ji přisvojím! Někdy s nedostatečným oceněním toho, kde jsem ji vzal.“

Vaše sestra Alena utekla roku 1968 do Švýcarska, kde dnes žije s celou rodinou. Vy jste o emigraci nikdy neuvažoval?

„Za dvacet let jsme se s Alou viděli jen jednou v Jugoslávii, teď samozřejmě častěji, víme o sobě, navštěvujeme se. Já bych ale jinde žít nemohl, jsem přesvědčen, že se život odehrává tady a teď. A že já ho mám hrát – žít tady!“

Klára Říhová, Květy, 10.1.2002