Hlavní strana » Rozhovory » Změna je na nás všech: Václav…

Změna je na nás všech: Václav Klaus pro magazín Vlastní cestou

Rozhovory, 14. 9. 2025

Jedna z vašich knih nese název In Defence of Normalcy, Na obranu normálnosti. Jaký stav je ve vašich očích normální?

Jako konzervativní a už starší člověk za normálnost považuji to, v čem jsem vyrůstal. Éru, kdy se uznávala role rodiny a rodičů, kdy byl respekt k učitelům ve škole, kdy byla pouze dvě pohlaví, nikoli padesát odstínů šedi. To je pro mě normální. Také se mi v tom textu objevila varianta In Defence of Common Sense, Na obranu zdravého rozumu. V tomto smyslu je to pro mě téměř synonymum.

Pojem liberální demokracie spadá do normálnosti?

Já jsem známý polemik se všemi změkčujícími a zároveň zavádějícími adjektivy. Nejen u nás v Česku, ale i ve světě německy a anglicky mluvícím jsem od začátku 90. let spojen s pojmem trh bez adjektiv – prostě trh. Můj kolega Ivo Strejček mi zrovna dával číst svoji glosu, v níž polemizuje s tím, že premiér Fiala v diskuzi s ukrajinským premiérem řekl, že jde o nastolení spravedlivého míru. Usilujme o mír, ne o spravedlivý mír. Dejme si obecně pozor na tato matouci adjektiva i na slovo liberální; to je přece v principu pozitivní slovo, naznačující jistou volnost, svobodu, ale dnešní takzvaná liberální demokracie nemá s liberálním světem nic společného. Co lidé dnes ví o velkých liberálních postavách?

Takže jen demokracie, jen trh, jen mír?

Je přece jasné, že válka na Ukrajině vznikla kvůli něčemu, že je sporem dvou stran. Jde o to přestat válčit, přestat po sobě střílet, přestat se vraždit. Pojetí slova „spravedlivý“ je u Ruska a Ukrajiny diametrálně rozdílné, takže pokud někdo chce usilovat o spravedlivý mír, tím jasně říká, že neusiluje o mír.

Hovoříte o tom, že rychlá a jednoduchá změna systému, metaforicky návrat normálního, není možná. Optimisté by to chtěli obratem.

Já jsem byl nadšený z Trumpova vítězství v loňských prezidentských volbách a z celé řady jeho radikálních, revolučních kroků, které udělal od nástupu do funkce. Ale současně jsem byl první, který varoval i své blízké kolegy před nadměrným jásáním, před předčasným pocitem, že svět se změní. Trump někam svět postrčil a otevřel, jak zní módní termín, Window of Opportunity, okénko příležitosti. Ale zdůrazňuji: jen otevřel. Můžeme se přít, jak velkou skulinu nebo škvíru tam udělal, ale něco dalšího už musí udělat zbytek světa, těch osm miliard lidí minus Trump.

Je to tedy na nás všech?

Když někdo řekne: Svět musí udělat tohle, země musí, Evropa musí... To je svět subjekt se svým jasně definovaným chováním? Kdo je Evropa? Soudružka von der Leyenová? Fiala s Rakušanem?

Je klíčové změnit celý systém, nikoli jen jeho parametry?

Nenamítám nic proti změně parametrů, kéž by nastala. Každý parametr, neboli v terminologii toho, jak to chápe běžný člověk, ten či onen zákon může být horší, či lepší. Není to změna systému, ale určitě jsem pro, aby takový zákon byl lepší. I za komunismu jsem odmítal paušální volání: Čím hůř, tím líp. Myslím, že to je nerealistický postoj. Nedoporučoval bych, abychom spadli na jakési pomyslné dno a teprve odtud začali budovat něco nového, to by pak trvalo nekonečně dlouho. Letos jsme vydali knihu nazvanou Od Beneše po Ukrajinu: není jen o druhé světové válce, ale i o letech před ní a osmdesáti letech po ní – neboli o století, které jsem už já z významné části prožíval. Položil jsem si v jejím závěru otázku, jestli je nějaká cesta z dnešního světa ven.

A je?

Pošťouchnul jsem, myslím, celou řadu lidí, když jsem napsal, že si dovedu představit několik cest. První je všeobecné prozření, procitnutí. V to nevěřím. Někteří si myslí, že když budou kázat o to silněji nebo radikálně, že lidé prozřou – nikoliv. Druhá varianta je totální kolaps, ale prosím vás, nevtipkujme o kolapsu, nikdo si nedovedeme představit, co kolaps v realitě znamená a k jakým tragédiím by docházelo. Připomněl jsem si slavného amerického romanopisce CormacaMcCarthyho a jeho Cestu. Ať si každý přečte Cestu a zváží, jestli máme dojít k výchozímu bodu nula a od něj se odpíchnout. To bychom mluvili ne o desetiletích, ale o staletích vývoje.

A třetí věc?

Třetí věcí je zázrak – vtipkoval jsem o tom, že není o nic méně možný než ty dva předchozí případy, což je, myslím si, originální teze. Pomohl jsem si výrokem izraelsko-amerického ekonoma Michaela Mussy, který pronesl hezkou úvahu na téma dalších možných nástrojů měnové politiky. Mussa se zamyslel a úžasně vtipně řekl: Za možný nástroj ještě považuji modlitbu. To je geniální věta, navíc když dodal: Nejsem přesvědčen o její účinnosti, ale mám jednu jistotu – že nemá žádné vedlejší náklady a důsledky, které mají všechny ostatní formy měnové politiky. No a čtvrtá varianta je zjevení Trumpa, drcnutí do světa a jeho posunutí někam jinam, ale s tím dodatkem, který už jsem říkal před chvíli. Je už na nás, co z toho dál uděláme.

Pronesl jste, že abychom měnili systém, potřebujeme vidět i životaschopnou alternativu. Máme ji?

Myslím, že takovou jednoduchou, viditelnou, srozumitelnou alternativu, jakou byl fungující západní svět před třiceti, čtyřiceti nebo více lety, bohužel dneska nemáme. Nic dalšího vedle nás není, západní svět se velmi proměnil.

Je řešením vzít si to nejlepší ze Švýcarska, ze Singapuru, z USA, odjinud?

Takhle se svět nevyvíjí, každá země se historicky vyvinula svým způsobem. Já nejvíce ze všeho čtu švýcarský týdeník Weltwoche, jemuž vládne můj dobrý přítel Roger Köppel; považuji za úžasné, co se tam píše, ale současně odmítám pokusy zavádět tady švýcarský systém. To je jako zavádět komunismus. Nejde zavádět zvnějšku systém, který nevyrůstá z domácích kořenů.

Jak by tedy měl vypadat?

Nevymýšlejme nic neznámého, ale systém parlamentní demokracie založený na jasně definovaných politických stranách. Žádné NGOs, žádné neziskovky, které by nahrazovaly politické strany – to je jediná věc, kterou si dovedu představit, už byla vymyšlena před mnoha staletími a není důvod se jí zříkat. Jen už nic takového dávno kolem sebe v Evropě evidentně nemáme, nemáme standardní politické strany.

Ani v Česku?

To, co dělá dnešní ODS a další, skrývání svých značek pod nejrůznější pseudo koalice, to je zříkání se myšlenky politických stran. Nedá se čekat na takovou míru nespokojenosti, aby vyvolala nový útok na Bastilu. Jsem plně přesvědčen, že změna nemůže nastat bez změny politického a v politice odehraného systému. Myslím, že si to strašně málo lidí uvědomuje, jinak to bude snění o zázraku či prozření. Jsme v tragické situaci, kdy máme beznadějnou vládu a já si troufám říct, že i stejně beznadějnou opozici. To je politická věc, pak je věc ekonomická – a tam není jiná alternativa než trh s co nejmenšími omezeními a s co nejmenšími státními plánovacími, dnes případně zelenými, komisemi a Green Dealy.

Jak byste definoval standardní, autentickou politickou stranu?

Slovo definovat je silné, aby to bylo napsáno v encyklopedii – to se mi podařilo jednou, řeknu vsuvku: Přijel jsem na první Davos v roce 1990, šest týdnů po našem Listopadu, a jeden pozdější nositel Nobelovy ceny se mě zeptal: Usilujete o třetí cestu? A já jsem na pódiu do mikrofonu řekl: Ne, třetí cesta je pro mě nejrychlejší cestou do třetího světa. To na Wikipedii dlouho bylo úvodní větou u hesla Třetí cesta, to se mi znovu podařit nemůže (úsměv). Z matematiky jsem si vypůjčil pojem „dobře definovaná rovnice“ – a používám pojem „ideologicky jasně definovaná politická strana“. To je předpoklad. Podíváte-li se na naše dnešní STANy, ANO, Spolu, na kohokoliv – nejen že jsem absolutní a nekonečný nepříznivec strany pana Rakušana, ale i kdybyste na mě v dobrém chtěli, jestli bych mohl definovat, jak si STAN ideologicky stojí, při své nejlepší vůli bych toho nebyl schopen. Protože tam nic není.

Proč velké ideologie zmizely?

To mělo velmi svébytně zvláštní vývoj u nás – v tomto sehrál nehynoucí roli Václav Havel a jeho nenávist k politickým stranám, místo nichž chtěl dát prostor neziskovkám. Nesmysl. Toto odvrhnutí politických stran a můj souboj s Václavem Havlem definoval celá devadesátá léta. Heslo Občanského fóra bylo krystalickým vyjádřením tohoto problému: Strany jsou pro straníky, Občanské fórum pro všechny. V tom je všechno skryto. Byl to fatální útok na politické strany, který se nám v 90. letech podařilo odvracet, ale v průběhu nulté dekády jsme to začali definitivně prohrávat.

O jak dlouhém horizontu pro změnu se bavíme?

Pokud se prohlašujete za zástupce střední generace, nebudete to rádi slyšet. Chtěli byste to rychle, abyste si ještě dostatečně užili šarm obrozeného systému, ale musím vás zklamat. Nemluvíme o zítřku, nemluvíme o pozítřku, je to běh na dlouhou trať. Každý mi začne říkat, že to je pesimismus, že jsme si taky mysleli, že komunismus je nezvratný a taky padnul. Já v tu chvíli replikuji: Kde myslíte, že v okamžiku pádu komunismu jakožto paralele k dnešku jsme? Jsme v roce 1987? 1975? 1961? Nejspíš tedy ne v roce 1951. A jestli se vám nezdá komunistický příklad dostatečný nebo vhodný, přirovnávám to i k Rakousku-Uhersku. Padlo první světovou válkou, ale jsme dnes v roce 1913, nebo v roce 1890? Nebo v roce 1870, kdy se budovaly první české spolky, kdy se stavělo Národní divadlo? Já vás zklamu, myslím, že jsme spíš v 70. letech 19. století, než v roce 1913. Já jsem vykvetl v 60. letech, kdy jsem měl najednou šanci studovat půl roku v Itálii, půl roku v Americe. Byl jsem na vrcholu svého vývoje, bylo mi 27 let – a přišel srpen 1968. To jsem skončil dřív, než kdybyste dnes ve vašem věku skončil vy. Dostal jsem se na dlouho dobu mimo; vím, o čem mluvím. Nenabízím vám rychlé řešení. Ale kdybych si vzal náhodný příklad, myslím si, že už v roce 1980 byl větší všeobecný odpor ke komunistickému režimu a vědomí si jeho iracionality, než vidím dneska.

Není to tím, že má generace, která nezažila v dospělosti komunismus, nemusí být dnes se vším spokojena, ale cítíme se v našem konání stále převážně svobodní? Že lidé nejsou nespokojeni, neboť nám nemálo zůstalo?

Ano, samozřejmě nám zůstalo nemálo, proto já strašlivě varuji před obdivem k totálnímu pádu a kolapsu. Probůh, ne! Ale v každém případě díky tomu, že jsem prožil komunismus, říkám, že jsem over-sensitive, přecitlivělý na určité věci, na které vy tak citliví být nemusíte, pokud jste ho neprožili jako dospělí jedinci. Vidím obří podobnosti s komunismem. Hřebejkovy filmy, které lidé tak milují, protože si myslí, že tomu tak bylo, to jsou opravdu jen karikatury. Všechno bylo neskonale strukturovanější a složitější. Zároveň nahlas říkám a budu to říkat dál: Nesrovnávám dnešek s komunismem roku 1952. Ale s pozdním komunismem ve většině 80. let, to už ano. Že tam byly větší tvrdosti než dneska? Určitě ano. Neskonale větší.

A ony podobnosti?

Nikdy nezapomenu, když šel náš starší syn v polovině 80. let na gymnázium. Škola Jožky Jabůrkové, pojmenovaná podle významné komunistické funkcionářky, v pražských Vysočanech, těsně vedle ČKD, v baště komunismu. Ale při třídní schůzce přišla učitelka a říká: Podívejte, já jsem musela synovi napsat posudek k přihlášce na gymnázium, tak jsem napsala, že je v Pionýru. Myslím, že to je věta, u které jste i vy pozdvihli obočí. Karikovat, že ten svět byl naprosto zglajchšaltovaně jednolitý, to prostě není pravda. Toto řekne nahlas třídní učitelka v rudých Vysočanech, dávno před pádem komunismu! V tomto smyslu je odvaha říci, že mám jiný názor na Ukrajinu a Rusko, dnes skoro problematičtější než tento její výrok. Já žiju v nirváně emeritního pana profesora, který může dál učit, ale nemít ten status, který mám, asi by s mým učením na VŠE byl dávno konec. Nedělejme si iluze. Dívejme se na to ostrým zrakem.

Vyzdvihuje to vše zpětně jedinečnost 90. let? Že to nebylo okno, spíš vrata příležitostí?

Ano, to byla vrata – s tím, co jsme chtěli udělat a do značné míry udělali, jsme se samozřejmě svezli s odporem vůči komunismu; lidé natolik chtěli změnu, že na začátku naše věci brali. Byla to výjimečná chvíle, která se těžko může v dějinách opakovat. Žili jsme také v unikátní geopolitické situaci, nesrovnatelné s dneškem. Málokdo si to chce uvědomit. Padl Sovětský svaz, Rusko ztratilo jakýkoli vliv, z Východu na nás nikdo netlačil.

Čína tehdy byla globálně nerelevantní.

Čína vůbec nepadala v úvahu, dobře, že ji připomínáte, já bych ji ani nejmenoval. Amerika po konci Studené války vycouvala z Evropy, měla své starosti. Německo, pro nás historicky tisíc let klíčová země, bylo totálně zaneprázdněné svým znovusjednocením. A nebyli jsme v žádné Evropské unii. To vůbec nemá srovnání, byli jsme opravdu sami, nikdo nás neporučníkoval. O století dříve jsme jezdili do Vídně, pak na šest let do Berlína, pak do Moskvy, načež přišla relativní svoboda – nejezdili jsme už do Moskvy a ještě ne do Bruselu.

Takže bez jisté přízně velkých dějin se velké změny dělat nedají?

Ano, ale jako vždycky se za ně ani nelze skrývat. Spoustu věcí se dá udělat i s těmi velkými dějinami za zády.

Miroslav Němý, Magazín Vlastní cestou, Rodinný pivovar Bernard, III/25, září 2025