Hlavní strana » Jinýma očima » Jiří Weigl: Zamyšlení nad…

Jiří Weigl: Zamyšlení nad starými pohlednicemi Kraslic

Jinýma očima, 1. 9. 2025

Poslední prázdninový víkend trávím tradičně se ženou v jejím rodném městě – krušnohorských Kraslicích, kde se v tu dobu koná tradiční jarmark. Nejinak tomu bylo i letos. Kraslice a tamější kraj, kam jezdím už více než 40 let, jsem si zvláštním způsobem zamiloval. Nádherná krušnohorská příroda, drsné a studené klima a jakási nostalgie, zadumanost a podivné tajemno prostupují tuto krajinu na samých německých hranicích.

To tajemno člověk cítí z opuštěných domů a budov, na které tam často narazí, z nečekaných mýtin v lesích, které skrývají lesem zarostlé pozůstatky bývalých vesnic, z liduprázdných pastvin a cest či stromořadí, která už nikam nevedou.

Člověk se tam dostává složitě, jako by na konec světa dlouhými serpentinami nad zalesněnými srázy strmých horských údolí, která v zimě zasypává sníh. Nikdy se tam nežilo lehce a pro dnešek to platí znovu. Torza opuštěných továrních budov, vybydlená nemocnice či ruiny secesního hotelu na náměstí jsou svědky pohnutých moderních dějin města a kraje.

Na letošním jarmarku jsem si v krásně místními nadšenci zrekonstruovaném nejstarším hrázděném domě ve městě koupil knihu s názvem „Kraslice a okolí na starých pohlednicích“, která dokládá obrázek zcela jiné doby. Dokládá příběh rychle se rozvíjejícího a bohatnoucího města a kraje na přelomu 19. a 20. století, města vznosných budov, nových továren, úřadů a výletních restaurací. Bylo to město výlučně německé, v roce 1910 se k české národnosti nehlásil žádný obyvatel. Mělo více než dvojnásobek obyvatel, než má dnes (6500 osob) a bylo centrem lidnatého regionu, který tehdy čítal kolem 40 000 lidí. S optimismem hledělo do nového století. Patřilo k velké a mocné habsburské říši a sousední Německo bylo nejsilnější mocností Evropy. Svět kráčel kupředu, pokrok ve všech sférách lidské činnosti byl přímo hmatatelný. Na starých pohlednicích člověk ducha té krásné doby plné naděje úplně cítí.

A v té chvíli si člověk uvědomí, k jaké tragédii ve XX. století došlo. Po onom starém krásném světě z pohlednic nic nezbylo. Dvě války ho rozbily na prach, zmizeli lidé, zmizely jejich tradice, jejich jazyk a kultura, jejich paměť, jejich svět.

Začala to nesmyslná, šílená první světová válka, do níž s takovým vlasteneckým nadšením němečtí vojáci mašírovali, která zničila řád světa a víru v něj. Doba se nezadržitelně měnila k horšímu. Novou republiku, do níž byli proti své vůli násilím včleněni (v Kraslicích 12 Němců zastřelených českým vojskem), krasličtí Němci nikdy za svou nepřijali. Krize a bída, kterou přinesla, otevřely mysl lidí démonům nacismu, kterým posléze obyvatelé Kraslic, stejně jako tehdy velká většina českých Němců, podlehli.

Přestože se krušnohorskému Kraslicku všechny válečné fronty vyhnuly, kraj byl v důsledku války zničen možná důkladněji a trvaleji, než známá bojiště. Byl odsunem zbaven svých obyvatel, kteří ho po staletí rozvíjeli, vzdělávali, budovali a tvořili. Historická paměť oněch míst byla přerušena, lidské osudy zapomenuty, majetky opuštěny. Byl to strašný a trvalý trest sudetským Němcům za jejich podíl na válce a okupaci a současně těžko zvládnutelné břemeno pro poválečnou republiku – znovu osídlit vylidněný kraj a snažit se přervané kořeny nahradit a vypěstovat nové.

Úkol dvojnásob těžký v tom, že se ho pokusil naplnit komunistický režim se všemi defekty a slabinami sobě vlastními. Kraj zdaleka nevzkvétal, což platilo i pro vnitrozemí, natož pak pro dosídlované pohraničí.

Přesto je však třeba uznat, že se minulému režimu podařilo obnovit místní průmysl – výrobu hudebních nástrojů ve známé firmě Amati, textilní průmysl – firma Krajka, postavila se nemocnice, nové sídliště atd. Lidé v regionu měli práci. I jejich pestré společenství navrátilců z celé Evropy postupně začalo kořenit a nacházet hlubší vztah k novému domovu.

Byli jakoby na konci světa. Hranice byla uzavřena, ani do sousední NDR, která byla za potokem, neexistoval přechod. Železnice do Německa byla přerušena na hranici, která představovala po válce uměle vytvořený, křovím zarostlý zelený pás, oddělující Kraslice od bezprostředně navazujícího německého Klingenthalu. Ten nešlo ani zahlédnout kvůli ohromným uzamčeným železným vratům přetínajícím jedinou silnici. Když se ta vrata po listopadu 1989 najednou odemkla, ocitl se překvapený člověk přímo na rušné ulici v německém městě. Cesta se otevřela natrvalo a s ní přišla i naděje na nové, snad lepší časy.

Další léta však ukázala, že svoboda sama o sobě prosperitu nezaručuje a že pád komunismu byl svými důsledky a širokými souvislostmi pro celý kraj po odsunu Němců další velkou zkouškou a šokem, s nimiž se vypořádává dodnes velmi obtížně. Většina velkých podniků zkrachovala, výroba hudebních nástrojů živoří, textilní průmysl zanikl, nemocnice byla zavřena, zavírají hospody, pár jich žije u hranic z německé nákupní turistiky, lidé odcházejí nebo jezdí za prací do Německa.

Ale i tam se ukazuje, že překonat složité dědictví komunismu může být těžké i pro nesilnější ekonomiku Evropy. Sousední saské okresy se vylidňují ještě více, než odcházejí lidé z Kraslicka. Nespokojenost s poměry je tam ohromná – v posledních parlamentních volbách v sousedním saskému okrese Vogtland získala opoziční AFD 43% hlasů. Německá prosperita je pryč, průmysl upadá a čeští pendleři dnes čekají doma za půl platu, jestli se nová práce objeví. Mladí lidé z Kraslic odcházejí, dokonce kupují nemovitosti v německém sousedství, kde už začínají být levnější než u nás.

Těžce zkoušený kraj znovu hledá budoucnost a nemá vyhráno. Přitom na začátku dvacátého století se zdálo, že vše je na dobré cestě. Vzdálené války ale vše zničily, společenské převraty jenom málokdy naplnily velké sliby a očekávání. Při listování starými pohlednicemi mě tak napadlo, že i dnešní svět se chová stejně pošetile a nezodpovědně, jako tehdy. Politici dnes stejně tak hazardují se zbrojením a válčením, jako jejich předchůdci na počátku XX. století, místo toho, aby jednali o odzbrojení a posilování důvěry. Znovu se šíří nesmyslné ideologie a v jejich jménu si pod naším světem řežeme větev. Podobáme se té generaci na počátku XX. století, která se domnívala, že může silou a ještě větší silou jenom více získat, a odmítala připustit, že může naopak o vše přijít. Stalo se, nezbylo nic, celý starý svět statisíců lidí nenávratně zmizel a my dodnes těžko řešíme, co s tím. Náš svět se až příliš začíná podobat tomu před první světovou válkou. Dejme si velký pozor, aby našim potomkům z něho také nakonec nezbyly jenom ty staré pohlednice a nostalgické vzpomínky.

Jiří Weigl, 1.9. 2025