Vláda ve svém obsáhlém vyjádření ke kompetenční žalobě prezidenta Pavla ostře kritizovala postup Ústavního soudu, jeho nezdrženlivost, aktivismus a porušování procesních postupů, tradic a pravidel. Také konstatovala podjatost soudce-zpravodaje Šámala a požádala o jeho vyloučení z rozhodování.

 

Následně se za to rozpoutala ze strany prezidenta Pavla a opozice vyhrocená kritika vládního postupu a argumentace. Prezident považuje kritiku Ústavního soudu za ohrožení demokracie a snižování důvěry veřejnosti v právní stát. Opozice vykřikuje o ohrožení nezávislosti justice a nepřípustnosti kritiky Ústavního soudu.

 

Jsem přesvědčen, že tato hysterie naprosto není na místě. Justice a její rozhodování nemohou a nesmějí být vyjmuty z veřejného posuzování, diskuse a kritiky. Jsou-li kritizovatelní politici, zákonodárci, ministři i hlava státu, neexistuje důvod, proč by soudci měli být nekritizovatelní. Jsou to stejní lidé jako ostatní veřejní činitelé a mají stejně jako ostatní sklon chybovat. Nikoho nenapadne bránit kritice parlamentu s argumentem, že by pak občané nerespektovali zákony, které zákonodárci přijímají. Soudci musejí stejně tak jako politici snést kritiku své práce. Respekt si žádná státní instituce nezíská potlačováním kritiky, ale pouze a jedině dobrou prací.

 

Obzvláště to platí o Ústavním soudu, proti jehož rozhodování neexistuje opravný prostředek. Jeho soudci nepodléhají demokratické kontrole, ve svém mandátu jsou prakticky neodvolatelní a ze své činnosti nikomu neskládají účty. Proto jejich činnost a rozhodování potřebují naopak více než jiné orgány státu kritickou veřejnou diskusi, která je tak jedinou zpětnou vazbou a možným korektivem směru jejich rozhodování. Nikdo rozumný nemůže prosazovat existenci nikomu neodpovědného všemocného orgánu, který bude svévolně rozšiřovat svou moc na úkor ostatních institucí bez demokratické legitimity a odpovědnosti. Soudcokracie nemá s demokracií nic společného.

 

Postup Ústavního soudu svou nestandardností, jednostranností a aktivismem vzbudil oprávněné pochybnosti a je v zájmu české politiky, aby byl ve veřejné diskusi kriticky zkoumán stejně, jako je zkoumán postup vlády a prezidenta. A vůbec neplatí, že se k této věci mají právo vyjadřovat pouze znalci ústavního práva.

 

Pro nejobecnější výklad ústavy existuje jednoduché pravidlo, které pochopí každý laik. Nepochybně platí, že ústavodárce psal text základního zákona s cílem dát republice pravidla, která budou demokratickými procedurami usnadňovat vznik a fungování orgánů spravujících odpovědně a efektivně věci veřejné podle vůle a v zájmu většiny občanů. S touto primární optikou je nezbytné přistupovat k výkladu ústavy. Pokud Ústavní soud vyloží lakonická slova Ústavy tím způsobem, že výsledkem jeho rozhodování v dnešní kauze je obeslání summitu NATO dvěma navzájem nekomunikujícími delegacemi, potom je zjevné, že Ústavní soud nesledoval obecný zájem, kterým nikdy nemůže být rozklad jednotné zahraniční politiky země.

 

Rozhodování Ústavního soudu má hledět do budoucnosti, sledovat nadčasové hledisko, vyvarovat se účelovosti a odolávat svodům politického stranictví. Bohužel v celé dosavadní ne příliš dlouhé historii našeho Ústavního soudu nacházíme v zásadních kauzách tohoto přístupu jako šafránu. Naopak máme řadu případů, kdy soud neodolal ambicím zasahovat do aktuální politiky a zaujímat stranu ve sporu velmi účelovým a aktivistickým způsobem. Vždy to bylo ke škodě věci a krátkozraké účelové nálezy se vždy obrátily proti svým prosazovatelům.

 

Stačí v této souvislosti uvést už 90. léta, kdy Ústavní soud stál neochvějně na straně prezidenta Havla v jeho boji s premiérskými protihráči a rozhodoval spory v jeho prospěch zcela účelově, bez uvážení zájmů a potřeb země v širší perspektivě. Pod stůl tak zásahem Ústavního soudu padla snaha o posílení většinových prvků volebního systému a náš stát byl odsouzen k dlouhé éře slepených mnohočetných nesourodých vládních koalic, slabých vlád a evidentní politické nestabilitě.

 

Jiným podobným případem byl nález, kterým prezidenta Havla ve sporu s premiérem Zemanem Ústavní soud obdaroval raritním právem výlučné pravomoci k výběru a jmenování guvernéra ČNB. Takové uspořádání je ve světě zcela ojedinělé, nota bene vůči funkci, která je mimořádně náročná na odbornou způsobilost a širokou důvěru ve společnosti, neboť jde o člověka, který má v rukou měnu a cenový vývoj. A tak, zatímco ve světě kandidáti na tento post procházejí náročným veřejným posuzováním, slyšeními a pohovory, u nás může prezident zcela svévolně jmenovat za strážce měny prakticky kohokoliv. Nad tím však tehdy soudci evidentně nepřemýšleli, oni rozhodovali stranicky v zápalu tehdejšího momentálního politického zápasu.

 

Bývalý předseda Ústavního soudu Rychetský mentálně nikdy nepřestal být politikem a jeho nezdrženlivé zasahování do volebního zákona a průběhu voleb se stalo legendárním. Nešlo mu o systém a jeho dlouhodobé fungování, snažil se ovlivnit konkrétní politickou situaci té doby. Jeho komentáře k současné situaci, které jsou zcela protichůdné jeho veřejné projevovaným postojům v minulosti, potvrzují, že tento předseda Ústavního soudu žádný konzistentní odborný názor nikdy neměl a nemá, ale že vždy byl a je pouze politickým hráčem.

 

Postup současného Baxova soudu je velmi podobný neskrývanou snahou vyhovět prezidentově žalobě bez ohledu na následky, které bude postulovaná dvojkolejnost zahraniční politiky pro naši zemi mít. Tato zjevná krátkozraká účelovost vyvolává nejen u vlády, ale i u velké části veřejnosti pobouření a kritiku, ale není to tato kritika, ale způsob jednání a rozhodování, které snižují autoritu soudu a důvěru v jeho fungování i činitele. Renomé a vážnost v justici stojí na zdrženlivosti, striktní preferenci obecného zájmu nad zájmem parciálním a úzkostlivé nestrannosti. Zdá se, že Baxův soud je s těmito zásadami bohužel na štíru.

 

Jiří Weigl, MF Dnes, 3. 8. 2026