Hlavní strana » Jinýma očima » Zamyšlení Ivo Strejčka za…

Zamyšlení Ivo Strejčka za Milanem Knížákem: Milan Knížák z mého zápisníku

Jinýma očima, 28. 7. 2026

Před několika dny nás opustil profesor Milan Knížák. Přestože je to sotva pár desítek hodin, již teď si začínáme uvědomovat, jak ohromná mezera tady po něm zůstává. Umělecká, odborná, pracovní i lidská. Často se říká, že každý jsme nahraditelným. Přiznám se, že já tuto lidskou „pravdu“ nesdílím. Tvrdím, že lidé originální, nápadití, tvůrčí, tvrdohlaví ve svých pravdách, ve své práci svobodní a při tom všem lidsky obyčejní i vlídní nahraditelní nejsou. Snad mohou být překryti někým či něčím modernějším, přesto jizva, která po nich zůstává, zacelitelná není.

Mám to tak i s Milanem Knížákem. Stěží bych si troufal tvrdit, že byl můj přítel (ač mi do své poslední knížky svých veršů napsal ohromně cenné věnování „příteli Ivo Strejčkovi“), ale měl jsem mnohokrát možnost i radost být tomuto člověku blízko. Diskutovat s ním. Přít se s ním. Debatovat o umění. Navzájem souhlasit o našich názorech na dnešní školství. Probírat s ním politiku i hodnotit svět kolem nás. Těšil jsem se na jeho komentáře mých textů. Vážil jsem si jeho názorů na ně a pokud mi Milan Knížák napsal: „Plně souhlasím a blahopřeji k Vašemu textu“, bylo to pro mě vždy významným vyznamenáním.

Myslím, že nejblíže jsem se dostal k Milanu Knížákovi v době, kdy jsem psal a editoval knihu s názvem „Fenomén Knížák“. Rozhodli jsme se ji vydat v našem institutu při příležitosti jeho 75. narozenin. Kromě mnoha jeho textů, které jsem s chutí nastudoval a z nich vybral ty pro Knížáka (snad) nejcharakterističtější, měl jsem i výjimečnou možnost setkávat se s ním pravidelněji.

 A tady musím a chci být poněkud osobnější. Ano, profesora Knížáka jsem za ta léta předtím znal. Snad jsem si myslel, že i dobře. Věděl jsem, že je mimořádnou uměleckou osobností, odvážným manažerem se schopností „vidět dál“ i pozoruhodně silnou postavou pevně hájící názory na svět kolem sebe. Ale postupně, jak naše společná práce pokračovala, jsem v něm objevil nádhernou lidskou dimenzi – člověka přesného, pečlivého, vnitřně uspořádaného, k sobě přísného, spolehlivého, ale především ke svému okolí tolerantního, lidsky moudrého a vlídného.

Když v těchto smutných dnech otevírám stránky mých zápisníků z té doby, kam jsem si poznamenával jeho autentické postřehy, názory i nápady, vracím se jejich prostřednictvím zpátky do oněch báječných společných dnů před více než deseti lety.

Nechci se pokoušet jeho názory „převyprávět“, byl bych nepřesný a byl bych epigonský. To by mi Milan Knížák jen tak neodpustil. Dnes si přeji, aby jen několik z jeho pozoruhodných myšlenek, jak jsem si je zaznamenal, zaznělo v jejich původní podobě. Snad tím dnešnímu čtenáři Milana Knížáka připomenu přesvědčivěji a třeba i trochu jinak.

Milan Knížák o umění:

-         Když se dívám zpátky na svých sedmdesát pět let, uvědomuji si, že můj život měl s uměním hodně společného, a přesto o jeho smyslu vím čím dál méně;

-         Netajím se svým rozčarováním nad současným stavem umění, které se sice snaží „přiblížit lidu“ akcentováním zábavnosti, triviálnosti, urážlivosti a extravagantnosti, ale svojí podstatou zůstává lidem vzdálené;

-         „Být v umění sám sebou“ je heslo, kterému nerozumím a které mi duní prázdnotou;

-         V prostředí globální nudy se daří kýči. Kýč v umění se stal módou i morem například jako džínsy;

-         Profesionalitu umělce vidím v určité askezi v přístupu k dílu, v morální odpovědnosti, která se může asi projevit jenom v jeho díle;

-         Stát má povinnost podporovat i to umění, které jde proti němu;

-         Pokleslost je avantgardou dneška. A neplatí to jenom v umění.

Milan Knížák o školství a vzdělání:

-         Dnes se hodně mluví o tom, že základním elementem vzdělávacího procesu je diskuse. S tím hluboce nesouhlasím, neboť daleko před diskusí je třeba naučit žáky naslouchat. A to bez vzdělanostního zázemí nejde;

-         Vzdělání začíná tam, kde jsme schopni pochybovat;

-         Vzdělání nikdy nekončí. Celý život musíme namáhavě budovat sami sebe;

-         Student nemá být klient a my se k němu nesmíme chovat jako k abstraktní entitě, která má na něco nárok;

-         Dnes si učitelé pod záminkou respektu ke studentům ulehčují práci tím, že je raději ponechávají bez úkolů, přestože tu jsou do toho, aby s úkoly přicházeli a nabízeli je k řešení;

-         Škola má být namáhavá a má obsahovat prvky, které jsou těžko zvládnutelné;

-         Význam námahy je pro vývoj žáka zcela zásadní.

Milan Knížák o svobodě a světě kolem nás:

-         Přeji si, aby tu byla společnost, která má úctu k jedinci a která si uvědomuje, že dobrovolný vstup jednoho znamená víc než vynucené přitakávání tisíců;

-         V životě, který žijeme sami za sebe, je potřeba nejen odvahy, ale především pokory. Ne ve smyslu ponižování se, ale ve smyslu ostré vnitřní kázně a ostychu v přijímání darů života;

-         Řada lidí je líná žít svůj život;

-         Jen takový stát je silný, který je slabý. Když občan převezme za svůj život odpovědnost, nebude stát potřebovat armády úředníků;

-         Individualismus považuji za jediný možný světový názor;

-         Svobodu chápu jako vizi a možná víc než svoboda sama, mě zajímá proces touhy po svobodě.

Mohl bych ze svých poznámek pokračovat a pokračovat. Hodně zajímavé byly lidské zkušenosti Milana Knížáka z dob budování Akademie výtvarných umění nebo Národní galerie. Často se v nich objevovala jména, která k pozitivnímu rozvoji těchto institucí obvykle nepřidala nic, zato po léta populárně plnila stránky novin a studia televizí, aby profesoru Knížákovi házela klacky pod nohy. Inspirativní byly i Knížákovy vzpomínky na politické diskuse, nad kterými vždy čnělo jeho velké krédo: „Svobodu si člověk nosí s sebou“.

V jedné své písni Milan Knížák před lety zpíval: „V rakvi se má jen spát/ a do víka nekopat/ já však vám tu radost zatrhnu/ to víko vykopnu/ a i když bezmasý/ dál budu děsit masy“. Nu, co k těmto veršům ještě dodat? Třeba jsou prorocké…

Po Milanu Knížákovi nám tu z jeho uměleckého díla i neotřelých myšlenek zbylo k přemýšlení nepřeberné množství námětů a impulsů. Jeho dědictví je tak impozantní, že zcela jistě bude v letech a desetiletích následujících nejen „děsit masy“, ale také „tuhle šedou dobu, která tleská jen blbcům a fízlům“ (řečeno k radosti Milanu Knížákovi jeho slovy).

Po Milanu Knížákovi se nám bude stýskat nejen proto, že patří mezi ty nenahraditelné, ale i proto, že to byl lidsky úžasný člověk.

 Ivo Strejček, 28.7.2026