Hlavní strana » Jinýma očima » Jiří Weigl: Přes všechny…

Jiří Weigl: Přes všechny problémy žijeme v úžasné zemi

Jinýma očima, 13. 7. 2026

Panuje všeobecné přesvědčení, že se naše země nenachází na dobré cestě. Společnost je beznadějně rozpolcená. Jedna její velká část je frustrována nezadržitelným a stále zjevnějším úpadkem, k němuž směřuje Evropská unie se svou dominantní progresivistickou ideologií a my s ní. Druhá část společnosti se děsí hypotetické hrozby podlehnutí autoritářským režimům z východu. Mnoho z nás má z různých důvodů pocit, že je vše špatně a že bude hůř. Možná že ano, ale jsou přece jen některé věci, které člověku pomohou si uvědomit pozitiva dnešní doby, ocenit je a skrze ně získat schopnost vidět svět ve správných proporcích bez ohledu na světonázor, který právě vyznáváme.

Jedou z drobných radostí posledních dní, na níž se asi všichni shodneme, byl fantastický výkon českých tenistek na letošním Wimbledonu. Jejich vystoupení bylo historické nejen faktem, že se ve finále utkaly dvě české hráčky, ale i jejich výkonem a průběhem finálového zápasu. Na tomto nejprestižnějším světovém tenisovém turnaji to ale není nic výjimečného – v posledních čtyřech letech má tři české vítězky, což je fenomenální úspěch našeho sportu ve velmi prestižní a globálně sledované soutěži.

Zatímco tenisový svět hloubá nad tím, proč právě Češi jsou v tomto sportu tak úspěšní, nabízejí se v souvislosti se spektakulárním vítězstvím naší Lindy Noskové i trochu obecnější úvahy nad dobou, v níž právě žijeme.

Je těžké snažit se formulovat nějaké dlouhodobé obecné příčiny českých úspěchů v tenisu, obzvláště vzhledem k tomu, jak se měnily podmínky a poměry u nás i ve světě. Lze asi obecně říci, že tenis jako individuální sport konvenuje typické české individuální tvořivosti, jde pro hráče i jejich rodiny o dostatečně atraktivní i lukrativní životní investici, která naplňuje skryté ambice středostavovské české společnosti po vstupu do nejvyšších společenských kruhů a globální slávě. V minulosti se k tomu pojila i svoboda cestovat na vysněný Západ a dosažení jeho životního standardu. Tento specifický motiv dávno odpadl, přesto je tenis svým způsobem českým národním sportem, který naší zemi zajišťuje daleko větší proslulost, než všechny marketingové kampaně a politické snažení.

Úžasné finále Lindy Noskové a Karolíny Muchové však vybízí i k širším úvahám. Nebylo to první „české“ finále v historii. Naše země měla mnoho nejen vynikajících tenistů, ale skvělých osobností i v řadě dalších oborů lidské činnosti. Problém byl, jak se k nim naše země chovala a jak přicházela o talenty, které pak zářily jinde pod cizí vlajkou, a jejich příklad i osudy demonstrovaly a dokazovaly, že naše země opravdu nevzkvétá.

Zůstaneme-li pro názornost příkladů u tenisu – Egypt se dodnes pyšní tím, že je jedinou zemí třetího světa, z níž pochází wimbledonský vítěz. Ten se však jmenoval Jaroslav Drobný a byl z rodné země donucen po komunistickém převzetí moci v roce 1949 emigrovat a v roce 1954 s egyptským pasem londýnský turnaj vyhrál. Tato tenisová legenda a mistr světa v hokeji má až od roku 2012 na pražské Štvanici pamětní desku.

I „českých“ finále bylo ve světovém tenisu mnohem více. V letech 1985–1987 došlo ke čtyřem grandslamovým finále mezi Martinou Navrátilovou a Hanou Mandlíkovou, přičemž Navrátilová již v té době po emigraci hrála za USA. V roce 1986 došlo dokonce na US Open ke kuriozní situaci, kdy se ve finále utkali emigrovavší Lendl s československým Mečířem a Američanka Navrátilová s Češkou Sukovou. Americká média pak přinesla zprávu, že „naši Češi porazili jejich Čechy“.

Lidé u nás s obtíženi hledali tyto zprávy a trápilo je, že cesta k úspěchu ve světě bývala obvykle spojena s emigrací. Že vzory ležely na Západě, že jsme stále museli něco dohánět, odcházet, dotahovat, závidět, posluhovat a podlézat. Někteří se z tohoto komplexu nedokázali vymanit dodnes.

Naše současné skvělé tenistky nám budiž příkladem, že to už není potřeba. Jejich úspěch má veskrze domácí kořeny. Nejsou jako ty případy ruských a dalších východoevropských či jiných tenistek, které se dnes rovněž prosazují na světových turnajích, které jejich ambiciózní a movití rodiče odvezli z vlasti do západní Evropy nebo Ameriky a tam z nich za velké peníze slovutní trenéři vychovali nové sportovní hvězdy. Naše vítězky jsou z tuzemských oddílů, odchovanky českých málo známých trenérů, plody obětavé podpory svých rodin. Žijí u nás, ne na Floridě, vracejí se sem a chtějí zde žít. A nejsou samy. Zjišťujeme, že naše země se stává vyhledávaným domovem pro řadu lidí ze světa, které hledají kvalitní životní podmínky, bezpečí a svobodu.

Už nejsou „naši Češi“ a „jejich Češi“. To je to podstatné. Ve svobodných poměrech si uvědomujeme, že žijeme v zemi, kde se nám přes všechny problémy a protivenství žije lépe než jinde. Někdy nám to musejí připomenout naše tenisové hvězdy, někdy si to uvědomíme při rozhovorech s přáteli pracujícími v cizině, kteří se k nám vždy vracejí nejen za medicínskou péčí, někdy nás praští do hlavy zkušenost s životem amerických či západoevropských velkoměst. Tehdy pochopíme, kde bychom nechtěli žít, co nám v cizině vadí a čeho si ceníme doma. O kvalitě života lidé hlasují nohama a s námi dnes u nás žije navíc milión cizinců, celá desetina domácí populace. Lidé od nás už neemigrují a ti, kteří odešli, se často a rádi vracejí. Jsme v tomto ohledu v našem regionu výjimeční. To je více než co jiného potvrzení úspěšnosti naší polistopadové cesty i naší dnešní úrovně a kvality života. Málo si to uvědomujeme.

Je dobré neztratit tento nadhled, uchovat si historickou paměť a vidět souvislosti. Udrží nás to stranou od internetových „kmenových“ válek a zachová smysl pro vlastenectví a občanskou a národní soudržnost. Mně k tomu pocitu pomohly naše tenistky a moc jim za to děkuji. Přes všechny problémy dnes ve skutečnosti žijeme opravdu v úspěšné a úžasné zemi, říkejte si, co chcete.  

Jiří Weigl, 13.7.2026