Hlavní strana » Jinýma očima » Jiří Weigl: Německé výročí v…

Jiří Weigl: Německé výročí v závoji nejistot

Jinýma očima, 19. 1. 2026

Na neděli 18.1.2026 připadá 155. výročí sjednocení Německa. U nás si pravděpodobně málokdo vzpomene na slavnost ve francouzském paláci Versailles, kde pyšní vítězové nad Francií v prusko-francouzské válce oznámili světu vznik nové Německé říše, která ukončila staleté rozdrobení Německa na desítky států a státečků. Z věčného objektu evropských dějin se stal jejich asertivní subjekt a hybatel, nová evropská velmoc prudce se ženoucí k dominanci na kontinentě.

Další vývoj ukázal, že zmíněné datum bylo svými důsledky jedno z nejdůležitějších. Vedou od něho přímé linie k oběma světovým válkám i k situaci a problémům Evropy současnosti. Nová velmoc byla od svého založení pro evropskou mocenskou rovnováhu příliš silná, ale zase ne tolik, aby dokázala Evropu ovládnout a jednoznačně jí dominovat. V tom leží příčiny problémů.

Sjednotitel Německa kancléř Bismarck si uvědomoval rizika, která by příliš silnému Německu hrozila, kdyby přimělo své partnery se proti němu spojit jako nepřátelé. Proto hrál zdrženlivou diplomatickou hru v evropské politice, v níž se proslavil jako „čestný makléř“, který se vědomě vyhýbal střetům s ostatními velmocemi.

Byl však čestnou výjimkou. Německá zahraniční politika po něm jen zřídka kdy vynikala realismem a zdrženlivostí. Přehnané sebevědomí, nereálné světovládné ambice a ideologická zaslepenost ji charakterizovaly v různých obdobích až příliš často. Agresivita vilémovského Německa přivedla svět ke vzniku první světové války, poválečná frustrace spojená s ekonomickou krizí přivedly k moci extrémistický nacistický režim, který rozpoutal druhou světovou válku a dopustil se v ní nejstrašnějších zločinů.

Po ní zůstalo Německo rozdělené a okupované, suverenita obou německých států byla válečnými vítězi omezena a jejich politika se pohybovala v předem vymezených mantinelech. Západní SRN se však přesto stala hospodářskou velmocí, nejsilnější na našem kontinentě.

Zhroucení komunismu znamenalo příležitost k zopakování Bismarckova triumfu. Kancléř Kohl docílil připojení rozvrácené NDR k SRN a snažil se vstřícností a zdrženlivostí své politiky rozptylovat pochybnosti svých partnerů ze znovuzrození německé dominance v Evropě. Německo bylo pevnou součástí západních struktur, osvědčenou demokracií a silnou tržní ekonomikou. Jeho bývalý militarismus byl zapomenut, jeho bezpečnost se opírala o americký vojenský deštník v rámci NATO. Sjednocené Německo bylo průkopníkem vstřícné východní politiky vůči postkomunistickým zemím a Rusku, s nímž začalo v mnoha oblastech široce spolupracovat.

Přesto byly změny v evropské politice daně znovusjednocením Německa velké a nevyhnutelné. Těžiště EU se posunulo na východ. Z postkomunistické střední Evropy se stal průmyslový subdodavatelský pás, který dal hospodářské expanzi Německa nové zázemí, trhy a příležitosti.

Společná evropská měna, kterou si zneklidněná Francie chtěla pojistit svého bývalého východního rivala, zafungovala jinak, než Francouzi očekávali – dala Německu slabší měnu, než by bývala byla marka, zatímco celý jih eurozóny pro ně příliš silným eurem hospodářsky silně utrpěl. Německo se znovu stalo dominantní silou Evropy a dosáhlo toho poprvé bez války zcela mírovými prostředky.

Ale svět se nezastavil. Jestliže se říkávalo, že smyslem NATO bylo „to keep Americans in, Germans down and Russians out“ (udržet Američany uvnitř, Němce dole a Rusy mimo), v současnosti to už evidentně přestává platit. Bohaté a zpohodlněné Německo si podmanila levicová progresivistická ideologie, která prostoupila celým tradičním politickým spektrem, podřídila si vrcholnou politiku a využila německou důkladnost, poslušnost a náklonnost k ideologické konformitě k tomu, aby mohla být propagována a prosazována v dalších evropských zemích i v evropských institucích.

Německo se znovu stalo sebestřednou, ideologicky motivovanou silou neberoucí ohled jak na realitu a budoucí dopady jak pro sebe samé, tak na své okolí. Extrémistická zelená politika, likvidující německý průmysl, masová migrace rozvracející německou společnost a genderová ideologie, která rozbíjí její základní strukturu, se staly hlavními prioritami, které vlády nejmocnější země Evropy prosazují doma i v Evropské unii a ve světě.

Dnes se zdá, že s dosavadními jistotami, na něž jsme se spoléhali, je konec. NATO se otřásá - Američané chtějí z Evropy ven, Trump má progresivisty ne za spojence, ale protivníky, Rusové budou v novém multipolárním světě zjevně mocensky zpátky a Němci už sice dávno nejsou dole, ale zdá se, že nejsou schopni Evropu realisticky vést. Je nejasné, co z Německa zaplaveného migranty bude za pár generací, není jasné, co bude s německým průmyslem, není jasné, co bude v nové situaci s Evropskou unií. Německo vstupuje do nejistého období a my spolu s ním.

Jiří Weigl, 19. 1. 2026