---

Hlavní strana » Články a eseje » O čem budou, resp. o čem by…

---

O čem budou, resp. o čem by být měly podzimní volby

Články a eseje, 11. 8. 2021

Parlamentní volby 2021 se rychle blíží. Několik minut po vyhlášení výsledků těch předcházejících jsem řekl v televizi iDNES, že mne sice právě ohlášené výsledky voleb nepotěšily, ale dodal jsem, že bych si i přesto přál, aby byly – jako výraz respektu ke zcela férovým a demokratickým volbám – veřejností přijaty. Někteří vyhráli, někteří nevyhráli. Reagoval jsem jako jeden z prvních a aniž jsem znal bezprostředně následující reakce tehdy poražených, věděl jsem, že výsledky voleb přijaty nebudou. Ten, kdo nevyhrál, nešel gratulovat vítězům. Tolik bylo už dopředu do jejich odmítání nainvestováno, že to nemohlo dopadnout jinak. 

S odstupem čtyř let je málo originální (protože zcela banální) říci, že politickými subjekty, které v nich nevyhrály (a stejně tak namyšlenými médii, které také nevyhrály) – výsledky voleb přijaty nebyly. Přesto si troufám – a to tuctový postoj není – tvrdit, že právě to významně přispělo k následující paralýze vládnutí u nás, k dnešní hluboké rozpolcenosti České republiky a k všeobecné pasivitě a beznaději, kterou mnozí kolem sebe v současnosti cítíme. 

Plyne z toho nějaké poučení? 

I kolem letošních voleb je spousta nervozity, spousta nejasností, spousta iluzí, spousta falešného očekávání. Když se nad tím pár týdnů před jejich konáním zamýšlím, nejvíce mne trápí ony iluze, které jsou často zcela mimo reálný svět a které svědčí – i u jinak rozumných lidí – o nechápání podstaty a smyslu politiky (a voleb). Jsou to iluze (a proto je to teď jinak), které neberou v úvahu jak buldozér se valící tendence současného světa a už vůbec ne jejich zcela mimořádnou nebezpečnost. To už se v dějinách nejednou stalo. Před devadesáti lety sociální demokraté bojovali s křesťanskými demokraty a komunisty, a přišel Hitler. Svědčí to také o špatném čtení úmyslů a záměrů našich politických stran. 

Názory lidí, se kterými se setkávám (nebo jejichž výroky čtu), kolísají mezi naprostým skepticismem vůči volbám a politice, o čemž svědčí "moudré" bonmoty typu „kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by je zakázali“ (což je tragický omyl) a mezi fatalistickým sněním o tom, že právě teď před volbami odkudsi přijde nějaký spasitel, který se na to, co se u nás děje, už dlouho nemůže dívat. Přijde a všechno dá do pořádku. Bude to buď nějaký generál, nebo vysloužilý plukovník policie. Nebo někdo takový. 

Realita ve druhém říjnovém sobotním pozdním odpoledni bude daleko prostší. Vynecháme-li eventualitu nějakého nečekaného výrazného úspěchu či dokonce vítězství Pirátů, kteří představují skutečnou hrozbu, pravděpodobně se nestane nic. Budou samozřejmě znít dramatická prohlášení vítězů i poražených, ale nebude to mnoho znamenat. Slovo mnoho je samozřejmě relativní. Výměny politických aktérů určitě nastanou, jde ale o to, změní-li se něco podstatného ve společnosti. 

V červnu, kdy se ještě zdálo, že jsou volby daleko, jsem udělal asi deset velkých rozhovorů pro významná česká média, a i když jsem byl ve všech z nich na téma voleb tázán, nikdy to nebylo o jejich podstatě, nebylo to o jejich potencionálním vyznění, a nebylo to ani o možném dopadu jejich výsledků na realitu naší země. Je už to dnes jasnější? Nejsem o tom plně přesvědčen. 

Býval jsem tehdy opakovaně tázán na to, zda půjdu do voleb a, eventuálně, koho budu volit. O tom, o čem budou volby, resp. o čem by být měly, se mne nikdo – až do Xavera Veselého na XTV (1. července) – netázal. Mé odpovědi v těchto rozhovorech se angažovaným politickým aktivistům a krátkozrace uvažujícím komentátorům v médiích zdály být poněkud „odtažité“. Chtěli slyšet něco jiného. Mohlo se jím dokonce zdát, že mne tyto volby málo zajímají. Abych ukončil opakovaně se vyskytující spekulace, říkal jsem zcela jednoznačně, že do voleb – po odchodu syna z vedení Trikolóry – aktivně (jako kandidát) nepůjdu a rezolutně jsem dodával, že jsem si vědom toho, že bez Trikolóry nebudu mít koho volit. 

Nemít koho volit není výraz mé náhlé, nečekané, z nebe spadlé, rezignace na českou politiku, či má změna názoru na význam voleb jako takových. Je to projev toho, že se s žádnou stranou, v podobě jak se dosud prezentuje, nejsem schopen identifikovat. I hledání jakéhokoli „second best“, či nejmenšího zla, jako možného východiska z této beznaděje, se mi komplikuje. Nerad říkám, že mne nejvíce deprimuje dnešní ODS. Ostatní mne nedeprimují, neboť od těch nic neočekávám. Od ODS podvědomě aspoň něco. Záblesky racionálního postoje vidím u SPD, z ministran u Svobodných, koncepčně zcela správně byly položeny základy Trikolóry. 

Ano, tyto volby – tak, jak jsou „nastaveny“ – mne málo zajímají, i když mne nesmírně zajímá, co bude s naší zemí. Mrzí mne to, ale asi se mi nedaří srozumitelně a přesvědčivě vysvětlovat, že tyto dvě teze nejsou v rozporu. Předem říkám, že to není jenom o našich politických stranách. Tento můj postoj je výrazně ovlivněn mým hlubokým přesvědčením o tom, že u nás (a na celém Západě) začínají dominovat politické síly a ideologie, které naše parlamentní volby, tak jak se rýsují, nebudou moci ovlivnit. Ještě smutnější jsem z toho, že se naše relevantní (relevantní svým pravděpodobným výsledkem) politické strany ani nebudou pokoušet tyto obecnější, nás přesahující vlivy ovlivnit. 

Volby by samozřejmě mohly mít pro naši budoucnost zásadní význam, ale bylo by to jen tehdy, kdyby v nich chtěly rázně promluvit politické strany s jasně definovanou, ucelenou, konzistentní ideologií, která by jejich členům a stoupencům dávala pevný kompas pro jejich jednání. Kdyby to byly politické strany, které by daly explicitně najevo, že chtějí radikální změnu v současnosti probíhajících, do slepé uličky nás vedoucích tendencí (tím nemyslím jen ničivé důsledky protikovidových opatření). Kdyby to byly strany, které by přišly s jasně definovanými velkými politickými a ideovými tématy dnešní doby a zaujaly k nim přesvědčivá a důvěryhodná stanoviska. 

Tak tomu bohužel není. Chtělo by se mi říci, zatím není, ale nedovedu si ani ve své nejbujnější fantazii představit, co všechno by se muselo stát, aby se v kandidujících politických stranách během pár týdnů, které zbývají do voleb, něco zásadního mohlo změnit. (To vůbec neznamená, že to někteří jednotlivci v těchto stranách necítí stejně jako já. Cítí. Říkají mi to a píšou mi to, ale své strany změnit nemohou.) 

Bez ohledu na vznešené, v programech jednotlivých stran snadno vyslovitelné věty (neboť papír unese všechno) to ve skutečnosti vypadá tak, že je dnes u nás fakticky pouze jedno volební téma, které by se zkratkovitě dalo vyjádřit heslem: antiBabiš a/nebo antiZeman. V tom se, zdá se, významná část voličů – ať jsou z jakékoli politické strany – „nachází“, resp. uspokojuje ji to (nebo alespoň tak je to veřejnosti prezentováno). Nehájím ani Babiše, ani Zemana (nemluvě o tom, že tyto volby nejsou o prezidentovi), pouze trvám na tom, že tyto dvě osoby nejsou a hlavně by být neměly klíčovým tématem těchto voleb. I z toho důvodu, že jejich odstraněním mohou přijít na naší politickou scénu ještě daleko spornější politikové. 

V současnosti jde přece o něco jiného než o Babiše a Zemana. Jak Babiš, tak Zeman se – každý ve svém stylu a světonázoru – vezou na hlavních tématech současného světa bez toho, že by se proti jejich převažujícím tendencím jednoznačně vymezovali (výjimkou jsou nedávné silné výroky prezidenta o agresivním genderismu, které je třeba ocenit) a tím národ (zemi) skutečně vedli. Jsem přesvědčen, že vést, být skutečně v čele, by mělo být úkolem obou – premiéra i prezidenta. Ale oni dva si svou rozhodující – velmi různorodou – klientelu nechtějí rozhněvat. A Babiš navíc žádné velké téma nemá a nikdy neměl. Oni dva nám proto chybějící témata do říjnových voleb nepřinesou.    

Kolega Ladislav Jakl ve svém krátkém, pro interní účely IVK napsaném textu (z 30. června) inovativně popsal, o čem tyto volby nebudou (i když je přesvědčen – spolu se mnou – že by být měly). V podobném duchu jsem hned druhý den argumentoval na televizi XTV. Dovolím si to – ve své terminologii – zrekapitulovat:

- volby nebudou o ideologiích progresivismu a globalismu a o zrůdných, z nich vyplývajících změnách, které jejich exponenti na Západě, ale v poslední době stále více i u nás, přinášejí a prosazují;

- volby nebudou o kovidismu, resp. nebudou o hledání racionální politiky státu vůči epidemii covidu, ač je absence jasné, srozumitelné, nekličkující politiky hlavním tématem posledních dvou let u nás i v celém západním světě a ač se nešťastné reagování na covid stalo v současnosti nejmocnějším nástrojem a akcelerátorem probíhající systémové změny a z ní plynoucího, dlouhá desetiletí nevídaného omezování lidské svobody. Jakýmkoli jednoznačným postojem k tomuto tématu si naše politické subjekty nechtějí rozzlobit část svých případných voličů, protože vědí, že se v tomto tématu až příliš snadno hraje na city lidí, a protože vědí, že až příliš snadno lze obvinit z cynismu každého, kdo v diskusi těchto témat pronáší racionální analytický soud;

- volby nebudou ani o důsledcích každý den rekordním tempem narůstajících obrovských dluhů států a – o z nich nevyhnutelně plynoucí – krizi veřejných financí, která nemůže skončit jinak než inflací;

- volby nebudou – v Jaklově terminologii – o ekoagendě. Nebudou o pokusu odhalit falešnost zelené ideologie, nebudou o – jak já říkám – v kovidovém přítmí probíhajícím radikálním průlomu v prosazování ekologických témat (bohužel spíše ekologických chimér) na úkor lidských životů, prosperity a racionálního uspořádání společnosti;

- volby nebudou ani o dnešní fázi „eurointegrace“, tedy o plíživém, potichu připravovaném a v realitě o to agresivněji prosazovaném a bezskrupulózně uskutečňovaném posilování významu nadstátních evropských institucí na úkor národních států a tím o likvidaci občanství, které je – od poloviny 17. století – definičním prvkem politického systému současného západního světa;

- volby nebudou ani o agresivním genderismu, o popírání biologické podstaty člověka s ambicí udělat ji hříčkou – leckdy svévolných a účinnou manipulací ovlivněných – přání na tyto změny nepřipravené veřejnosti, ale o to více připravených aktivistů.    

Dodal bych, že volby nebudou ani o probíhající deliberalizaci západní části světa, což nás vrací k vysoce regulované společnosti, ke společnosti regulované praktikami, které se jen málo liší od těch, které jsme znali za komunismu. Ono vlastně lidskou společnost jinak shora, státem regulovat nejde. 

To všechno jsou – v mém vidění světa – klíčová témata naší dnešní chvíle. To jsou témata, která jsou zásadní pro naši budoucnost. To jsou témata, kterých si jsou všichni – věcmi veřejnými se zabývající lidé, lidé žijící svůj život s otevřenýma očima – vědomi. V první verzi tohoto textu jsem napsal „jistě vědomi“, teď ubírám a říkám „snad vědomi“. Bojím se však, že skončím ještě horší formulací: „měli by si být vědomi“. Všechno směřuje k tomu, že o těchto tématech naše veřejná diskuse, ani naše podzimní volby nebudou. (Jen poznamenávám, že nechci tímto výčtem naznačovat, že neexistují žádná další velká témata, ale aktuálnost a naléhavost výše uvedených považuji právě dnes za nespornou.)  

Místo toho budou ve volbách „hrána“ témata zástupná, z mého pohledu okrajová, témata mediálně snadná a lákavá, témata moralistická a moralizující – jako např. antiBabiš a antiZeman. Volby budou o tom, zda máme patřit na Západ nebo Východ (i když je jasné, že na Západě jsme a budeme do té doby, dokud bude Západ existovat, že „pochod“ na Východ u nás nikdo nepropaguje, pouze je z toho obviňován, a že je nastolení tohoto tématu pouhou zástěrkou, jak odvést pozornost voličů od skutečně vážných témat). 

Budou o tom, zda ten či onen politik vystupuje dostatečně politicky korektně či naopak populisticky (ač jsou jak politická korektnost, tak populismus definovány vždy tak, jak se to v tu či onu chvíli hodí), budou o hledání korupce za každým rohem a o obviňování z korupce zleva i zprava, budou o přetahování se o peníze daňových poplatníků mezi obcemi, kraji a státem, budou o „dolování“ peněz pro nejrůznější hlasité zájmy, budou o umělých skandálech (jako jsou Vrbětice), budou nesmyslnou propagací digitalizace, budou o „modernizaci“ školství, které by u nás potřebovalo opak, návrat k minulosti osvědčenému, apod. 

Volba témat – politickými stranami a médii – je pro každé volby naprosto rozhodující. Nejsou-li nastolena témata zásadní, rozdíl Babiše a dalších politiků je zanedbatelný, nedá se jednoznačně charakterizovat a nedá se politicky vypointovat. Tato nerozlišitelnost je usnadňována tím, že byla v posledních letech vytvořena (a veřejnosti diktátem politické korektnosti vnucena) nevídaná názorová uniformita, vedoucí k tomu, že skutečná diskuse o podstatných věcech neexistuje a že se hrají jen „malé, fiktivní války“ (v nichž jsou však někteří politikové a novináři velkými mistry a stratégy). Hardvardský filosof James Hankins pěkně říká, že žijeme v dlouho nevídané „éře intelektuálního konformismu“. 

Absence vážných diskusí, neexistence seriózních týdeníků a měsíčníků (v nichž by bylo možné publikovat komplikovanější texty), neochota lidí číst v období Twitteru a Instagramu hlubší a delší zamyšlení, nikým nezvládnutelná roztříštěnost všech serverů a „podcastů“, která znemožňuje jednotu ne názorů, o tu není třeba usilovat, ale jednotu témat, terminologie i čehokoli „společného“, ediční práce (resp. nepráce) bez seriózních redakčních rad, atd. nás nesmírně oslabuje. A vede k názorovému chaosu, v němž si lidé nerozumí, protože jsou poztráceny jakékoli jednotící prvky. Ztrácí se již přijaté a vyargumentované. Každý názor, i zcela absurdní, má stejnou váhu. 

Přesto je evidentní, že – měřeno jak zrychleným vývojem mnou výše uvedených velkých témat, tak vzestupem moci a mediální síly radikálních levicových seskupení, z nichž nejnebezpečněji zatím u nás vystupují agresivní Piráti (ale i všechna aktivistická hnutí typu Praha Sobě pánů Čižinských, Žít Brno, Žijeme Žďárem, LES a další) – by téma našich podzimních voleb pro racionální, koncepčně uvažující jedince a pro skutečné demokraty mělo být téměř samozřejmé či automatické. Tímto tématem je otázka podmínek a předpokladů udržení polistopadového vývoje naší země, resp. zastavení jeho eroze, která v poslední době nabývá hrozivých rozměrů. Zejména od naší „Velké protikorupční revoluce“ před necelým desetiletím. (Jestli člověk toto ohrožení našeho polistopadového vývoje cítí či necítí, je snadným lakmusovým papírkem, který odhaluje jeho skutečné já. Je deprimující, kolik je těch, kteří to necítí.) 

Piráti a další podobná levicová seskupení – v souladu s vývojem v západní Evropě a USA, ne-li v důsledku importu ze západní Evropy a USA k nám – vnesli do našeho veřejného prostoru témata, která jsme u nás od listopadu 1989 považovali za nemožná, neboť jejich pouhé vyslovení bylo po téměř tři desetiletí společensky neúnosné:

- zpochybňování nedotknutelnosti soukromého vlastnictví;

- prosazování populistických postojů v otázkách zdanění bohatství a majetku;

- omezováni svobody slova (neboli cenzura);

- návrhy na povinné sdílení velkých či nevyužívaných bytů, domů a chalup;

- podřízení svobody člověka požadavkům svévolných kolektivistických ideologií a je prosazujících politických aktivistů ukrytých v nejrůznějších NGOs;

- kontrola chování a jednání milionů lidí jejich moderním „odposloucháváním“ (nejen přímým „napíchnutím“ zcela soukromých rozhovorů lidí v kuchyni či ložnici, ale sledováním elektronické stopy člověka);

- předepisování a vynucování „správného“ chování aplikací různých verzí systému sociálního „scoringu“, atd. 

To všechno připravilo půdu pro nečekaně snadné podlehnutí (podvolení se) diktátu kovidismu. 

Odbočka ke kovidismu

V minulosti neznámý pojem kovidismus, kterým jsme chtěli odlišit covid od s ním spojené neliberální ideologie, jsme začali používat hned v roce 2020. Covid – nemoc Covid-19 – necháváme světu medicíny, i když jako ekonomové, kteří se po staletí zabývají jak mikroekonomií, tak makroekomomií, máme pocit, že i my máme medicínskému oboru koncepčně a metodicky co nabídnout. Standardní lékař se zabývá mikrosvětem konkrétního nemocného, na makrofenomény by měli být odborníky jen někteří z nich, např. snad epidemiologové, ale žádné jejich makrohypotézy nejsou známé, resp. veřejně diskutované. 

Makroekonomové mají k dispozici např. klasickou kvantitativní teorii peněz, keynesiánskou makroekonomii, nejrůznější postkeynesiánské hypotézy i třeba dnešní New Monetary Theory. Mají něco takového epidemiologové? V éře „hvězdné hodiny epidemiologie“ (abych použil známý výrok Stefana Zweiga), o jaké se koryfejům této disciplíny nikdy nemohlo ani snít, bychom měli být jejich teoriemi dnes a denně bombardováni. Nejsme. Nedáváme dostatečně pozor nebo takové teorie neexistují? 

Kovidismus je ideologie, která využívá nemoc Covid-19 k tomu, o co se řada konkurenčních ideologií snaží po staletí. Snaží se změnit svět k obrazu tvůrců a stoupenců této ideologie. Elity, experti, jedinci údajně moudří (prostě lidé vyvolení) chtějí řídit svět bez demokracie, resp. s jejím maximálním omezením, s jejím odsunutím do role pouhé fasády, do role nezávazného ornamentu, který má klamat neodborné „masy“. Těmi tyto elity povýšeně opovrhují. Vědí, že je masy třeba vylekat natolik, aby na svůj vlastní rozum rezignovaly. (Říkám to zkratkovitě, nejde mi v této souvislosti o podrobný rozbor této ideologie, jde mi o náčrt jejích hlavních tezí a hlavně o důrazné odlišení covidu a kovidismu.) 

Klíčovou roli v tom, aby tato ideologie získala svou dnešní sílu, hraje strach, resp. záměrné vyvolávání strachu. Cílem je udržovat lidi ve strachu, v permanentním pocitu ohrožení. Na to jsou naši „experti“ – Smejkalové, Maďarové, Kubekové, Hořejší – mistry. Podařilo se jim vytvořit dojem, že Covid-19 není normální nemoc, ale metla lidstva, která má lidstvo vytrestat, ne-li zahubit – pokud se nepodvolí, pokud nebude poslouchat rady a doporučení těchto většinou samozvaných a samovyvolených expertů. Nedávno mi napsal velmi výstižně jeden přemýšlející člověk, že mu skupina těchto lidí (která chce právě teď reorganizovat Státní zdravotní ústav) připomíná nechvalně proslulý „Výbor pro veřejné blaho“, což jen zdůrazňuje nepřehlédnutelnou roli francouzské revoluce z konce 18. století v procesech dnešního světa. Tehdy se dnešní progresivismus rodil, tam jsou jeho kořeny. 

Manipulace s daty, kterou tito „experti“ dnes a denně provádějí, je svým rozsahem neuvěřitelná. Od hrátek s úmrtím na covid nebo s covidem, od publikování dat jen tehdy, když jsou zhoršující se, od nekvalifikovaného vymýšlení a stejně rychlého opouštění svévolně zkonstruovaných ukazatelů typu PES, R, atd. (když nedávají „požadované“ výsledky), až po šermování s daty ze zemí jako Indie, která má 140 krát více obyvatel než Česká republika, a proto každé její číslo vypadá hrozivě (když se nedělí hodnotou 140), atd. Přijměme covid jako normální nemoc s vědomím toho, že je každá nemoc nepříjemná a nebezpečná. 

Jen dvě poznámky k současným číslům. Podívejme se na covidová data ze dne, kdy píšu tyto řádky. Data za posledních 60 dní (od 1. června do 30. července) ukazují, že u nás na covid (či s covidem) zemřelo za tuto dobu shodou okolností přesně 60 lidí. Za posledních deset dní jen jeden. Jsou tato čísla dostatečným argumentem pro šíření strachu a pro zpřísňování protikovidových opatření? Průměrně v České republice již dlouhou dobu umírá denně kolem 300 lidí, na covid nebo s covidem tedy za tuto dobu zemřelo jen 0,35 setin procenta z nich. Nebudu uvádět, kolik jich ve stejné době zemřelo na jiné nemoci, které nemají tak dobré PR jako covid, ale které – ve svém celku – mají na svědomí 99, 65 % všech úmrtí za tyto poslední dva měsíce. Ať nás naši „experti“ přestanou strašit. 

Povšiml jsem si, že prof. Dušek, ředitel Ústavu zdravotnických informací a statistiky, řekl deníku Právu, že life expectancy (naděje dožití, či střední doba života) klesla u nás v loňském roce kvůli covidu o jeden rok. To se mi na první pohled zdá nemožné. Argumentace není jednoduchá, i kvůli tomu, že se life expectancy (jak přesně argumentuje Luboš Motl v osobní korespondenci) počítá z lidí, kteří jsou živí. „Life expectancy je matematická vlastnost očekávaného okamžiku smrti nyní žijících lidí, do kterých se 30 000 obětí covidu už nepočítá“. Proto uvádí Luboš Motl, že dojde ke snížení naděje dožití spíše jen o méně než jeden měsíc. (Dalším argumentem, který používá – také v osobní korespondenci – prof. Beran je to, že v posledních letech „neprobíhaly žádné větší epidemie chřipky… a tím se postupně zvětšovaly nejvyšší větve (věkové kohorty) stromu života. Zvyšoval se tak podíl osob s vysoce křehkým zdravotním stavem“, což stojí za pozornost.) 

Ale to už by byl text o covidu, nikoli odbočka, proto končím. 

S listopadem 1989 si spojujeme pravý opak toho, co je dnes až tak snadno a nezodpovědně novodobými progresivisty prosazováno a velebeno – odmítání státního vlastnictví včetně neefektivnosti a plýtvání, které z něho nevyhnutelně vyplývají, respekt k majetku a bohatství jednotlivců, svobodu nakládání s vlastním majetkem, minimum zákazů a příkazů ohledně chování lidí, nedotknutelnost lidské intimity a soukromí, apod. 

O takovýchto klíčových věcech podzimní volby bohužel nebudou. Proto můj výrok o malé odlišitelnosti (či dokonce naprosté neodlišitelnosti) Babiše od dalších politiků, proto nedefinovatelnost Fialy, Rakušana, Jurečky, Pekarové-Adamové a dalších. Explicitní střet s progresivismem (v celé jeho šíři), s kovidismem, s deficitním financováním státního rozhazování peněz, s ekologickým fanatismem (který dnes a denně předvádí Evropská komise a její prezidentka), s láskou k nadnárodním EU-institucím, se nekoná a v letošních volbách konat nebude. 

Téměř všichni ve volbách vystupující politici se těchto velkých témat bojí. Někteří je ale asi vůbec nevnímají, protože se tato témata nacházejí skutečně „nad nimi“, nad jejich viděním světa. Nepřemýšlí o nich, a proto jim nerozumí. Jiní si myslí, že už je prohráli (i když je třeba nikdy nehráli). Další mají pocit, že se proti větru foukat nedá a že se pokusem foukat proti větru ztrácejí voliči a podpora – Evropskou unií a Sorosem financovaných – politických neziskovek.

Brzy po listopadu 1989 jsem při svém nesouhlasu s tzv. nepolitickou politikou, kterou prosazovali a prováděli ti, kteří nechtěli standardní politiku a standardní politické strany, pochopil nebezpečí, které se v nepolitické politice skrývá a které dává obrovskou šanci politickým aktivistům oproti základnímu subjektu politické politiky, kterým je volič. Nepolitická politika je navíc eldorádem medií. Nejvýznamnějším hráčem nepolitické politiky jsou však ony neziskovky, ony NGO (nebo NGOs). Tento „hráč“ se stal – v průběhu posledních tří desetiletí – vážným soupeřem demokraticky zvolených vlád prakticky na celém světě, určitě v celém Západu. 

Běžný občan to neví. Pořád si myslí, že je důležitější sledovat noční přenosy z naší Poslanecké sněmovny, než to, co se děje mezi lobisty, myslím politickými lobisty, na chodbách parlamentu. Někde jsem nedávno četl obrat „NGO driven world“ (neziskovkami řízený či spíše ovládaný svět), který se mi zdá být velmi trefný. Řada lidí sleduje kongresy politických stran, zná – nebo aspoň má šanci vidět a slyšet – desítky politiků z každé politické strany, ale netuší nic o aktivistech a zaměstnancích (a sponzorech) velkého množství neziskovek. Tyto politické firmy, kterým údajně nejde o žádný zisk, hrají svá témata zcela brutálně, zatímco politici taktizují, vyvažují, hledají kompromisy, prožívají nemalé vnitrostranické souboje, které je vyčerpávají (a oslabují). Rozdíl je hlavně v tom, že neziskovky (a já se zdráhám toto zavádějící slovo, používat, ale už se vžilo) nejsou na volebních lístcích. 

I ty politické strany (typu ODS), které kdysi velká témata měly a zakládaly si na nich, budou v dnešní atmosféře rezolutně a sveřepě bojovat jen za minizměny (a miniškrty), ale na velká témata současnosti budou z důvodů nedostatku vlastní odvahy, ideové mělkosti a jen krátkozrakého vidění světa ostentativně a programově rezignovat. Jedním z velkých témat je mimo veškerou pochybnost boj s těmi, kteří se tváří, že vidí svého nepřítele v CO₂. 

Odbočka k zelenému údělu

Evropská unie a zvlášť agresivně její šéfová von Leyenová a její podšéf Timmermans, holandský socialista, udělali – a je třeba říci, že se souhlasem, byť jako téměř všechno v rozhodování EU pasivním, všech šéfů států a vlád členských zemí EU – revoluční posun přesunem zelených chimér a zeleného doktrinářství do centra dění prosazením tzv. zeleného údělu, plánu na zezelenání evropské ekonomiky v rámci boje s CO₂. Že s CO₂ není třeba bojovat a že tento evropský boj s emisemi CO₂ – i kdyby byl uskutečnitelný – žádný významný efekt na globální teplotu na naší planetě mít nebude, nevadí. Tyto zelené argumenty jsou totiž jen formálně proklamovanými cíli, o ty ve skutečnosti nejde. 

Skutečným cílem Leyenové a Timmermanse (a mnoha dalších) je útok na lidskou svobodu a se svobodou spojenou prosperitu evropského kontinentu. My, po komunismu, víme, že bez svobody prosperita není možná. Lidé v Evropě (a v Evropské unii) musí být „podvolení“, musí být poslušní, a to se s bohatými (v prosperující společnosti) dělá strašně špatně. Lidi musí být chudší, aby museli poslouchat, aby jim šlo o to, jak s nimi stát zachází, aby byli státu za svůj život zavázáni – to bohatí lidé nejsou. 

Náklad tohoto svévolného zeleného experimentu – měřeno ztrátou životní úrovně obyvatel Evropy – bude obrovský. Likvidace spalovacího motoru (a tedy dnešních automobilů), stejně jako výrazné zdražení ceny elektrické energie se dotknou milionů lidí. Povede to ke změně životního stylu, ke sdílení aut, k přídělovému systému, který jsme někteří starší (vlastně už přesněji řečeno skutečně staří) zažili na počátku komunismu, k omezování cestování, k regulaci velikosti bytů, k masivnímu vpádu do soukromí člověka, k přídělovému systému založenému na dobrém chování – dobrém v očích zelených chiliastů, k příkazům a zákazům, k měření energetické spotřeby domácností, k všemocnému státu, který to všechno bude řídit a kontrolovat, atd. 

Tragické je, jak snadno to všechno – v kovidovém přítmí – ve vládách a parlamentech „demokratických“ evropských zemí prochází. Stane se to tématem voleb? Aspoň u některých politických stran? Nebo už se nikdo na žádný odpor nezmůže? Nebo už všem došlo, že jsme se Lisabonskou smlouvou nechali vmanévrovat do situace, kdy je na vzdor a odpor pozdě, resp. kdy je vzdor a odpor daleko obtížnější? Proč veřejnost, politici a média před desetiletím dostatečně pozorně neposlouchali argumenty proti Lisabonské smlouvě? Proč se tomu lidé tehdy aspoň trochu nevěnovali? Proč uvěřili v nespornost dobra páchaného Evropskou unií, resp. jejími politiky? Aspoň někdo by v podzimních volbách tuto kartu měl hrát.    

Volby by měly být o budoucnosti. V ní – najednou a vzhledem k nadějím minulých desetiletí trochu nečekaně – půjde nejen o svobodu v politickém slova smyslu, ale i o svobodu ekonomickou a o právo svobodně nakládat se svým majetkem a se svými penězi. Obávám se, že se slovo peníze – které bylo dlouho jen v pozadí – brzy stane vysoce aktuální. Nejde mi touto poznámkou o exkurs do ekonomie. Trápí mne, že se lidé lehce smiřují s pohodlností platebních karet (a dalších novodobých forem placení) a že lehce opouštějí hmatatelné, hotovostní peníze. Trápí mne, že se velmi podceňuje, že si lidé v dnešní situaci – jako náhražku nejisté a nevýnosné držby peněz – kupují alternativní aktiva (byty a různé finanční produkty). Ještě více mne trápí, že se zapomíná na to, že se v současnosti se rozbíhající růst cen na trzích finančních aktiv a nemovitostí dříve či později přesune do inflace, do růstu cen zboží a služeb. Tzv. výrobní ceny to již dnes velmi výrazně signalizují. Červencová oficiální data o inflaci také.

 Odbočka k inflaci

My jsme v naší zemi za posledních sto let žádnou velkou inflaci neměli (místo toho jsme měli – pro společnost a lidské chování neméně ničivé – měnové reformy). Před sto lety nás před inflací, která probíhala jako důsledek nadměrného tištění peněz v 1. světové válce ve všech sousedních zemích, zachránil Alois Rašín. Teď žádného Rašína nemáme. Teď máme Schillerovou, která Rašínem není a která je – za tiché spolupráce celé Babišovy vlády – tlačena do kouta aktivistkou Maláčovou. Inflace proto hrozí, v současnosti jistě více než nějaká forma měnové reformy.   

Je to strašlivě podceňováno. Lidé sice vidí, že ceny rostou, ale mají pocit, že izolovaně rostou jen jednotlivé ceny, že se proto – jako za komunismu – jedná o fenomén zdražování, nikoli inflace. To je veliký omyl. Zdražování je mikrofenoménem byrokratického řízení ekonomiky, o žádné jeho tendenci se mluvit nedá. Je to pohyb relativních cen, zatímco blížící se skutečná inflace bude makrofenoménem, bude růstem absolutních cen, bude růstem cenové hladiny, bude znehodnocováním peněz. Budoucí čas v předcházejících větách je nepřesný – už by tam spíše patřil čas přítomný. 

Před čtyřiceti dvěma lety jsem si vypsal větu tehdejšího prezidenta německé Bundesbanky Otmara Emmingera: „Inflace je jako diktátor. Musí s ní být bojováno dříve, než se chopí moci. Pak už je pozdě“. Lidé na tuto myšlenku stále zapomínají, i když je inflace v současnosti daleko aktuálnější hrozbou, než to bylo v roce 1979 jak v Německu, tak v tehdejším Československu. Je možné, že toto téma naše politické strany – aby nestrašily své případné voliče – radši zamlčí? Obávám se, že ano. Budou zamlčovat řadu dalších podobně klíčových témat. 

Musím se vrátit k mé údajné „odtaživosti“ od těchto voleb, které mne ve své, dnes pravděpodobné podobě opravdu málo zajímají. Přál bych si samozřejmě, aby volby o něčem byly, mám však strach, že nebudou. 

Nechci se podílet na vytváření falešných iluzí či nadějí, že o něčem významném skutečně budou. Nechci s hlavními aktéry letošních voleb hrát jejich „malé války“. Kdyby jedna konkrétní velká válka nehrozila (a tím nemyslím, i když nepodceňuji, nenulovou možnost nového západo-východního konfliktu, který se dnes někteří pokoušejí za každou cenu vyvolat, čehož se velmi obávám), pak by snad mohly mít tyto malé války nějaký smysl. Velká válka, která je o podstatě naší kultury a civilizace, bohužel nastává, resp. už nastala. Ty malé války s těmi, kteří tuto velkou válku nevidí či nevnímají, hrát nebudu. 

Odbočka k válce s minulostí

Všechny nové generace se od těch předcházejících chtěly odlišit. Všechny kroutily hlavou nad tím, co dělali jejich otcové (a asi méně matky) a stejně tak otcové často špatně chápali, co dělají jejich děti. A proč to dělají. Ale elementární respekt byl, zejména vůči generacím, které se přímo nesetkávaly. Tedy vůči tomu, co bylo skutečnou minulostí. Na tu se většinou všichni dívali s respektem a často i s obdivem, co všechno už tehdy uměli a věděli. A s pocitem, že je třeba vůči minulosti „našlapovat“ velmi opatrně, s vědomím, že jsme tam tehdy nebyli a nemohli jsme proto znát všechny aspekty tehdejšího rozhodování, tehdejších priorit a preferencí, tehdejších názorů, přesvědčení, pověr, předsudků, ale i křivd a pocitů nespravedlnosti. To bývalo respektováno, i když ne po roce 1789, ne po roce 1917, ne po roce 1933, nebylo to respektováno ani Rudými Khmery, maoistickou revolucí, Talibánem, ale bývalo to respektováno na vyspělém demokratickém Západě, v Evropě a Americe. 

V posledních několika letech se to naprosto změnilo. Minulost už není shovívavě popisována a hodnocena, vítězí snaha minulost zrušit, proto všechno to bourání soch, odmítání tradic, zvyků, způsobů jednání, kultury a civilizace, proto přepisování historie, proto vytrhávání stránek z učebnic. Proto zamlčování všeho možného. 

Pouhé zamlčování ale těmto novodobým revolucionářům nestačí. Dnes narůstá snaha minulost kompenzovat, vrátit zpátky, restituovat, trestat. To je novum. Přiznám se, že jsem měl otazníky a nejistotu i nad absolutistickými ambicemi některých jedinců ohledně restitucí po pádu komunismu – věděl jsem, že restitucemi nebudou trestáni ti, kdo zločiny komunismu prováděli, ale dnes žijící, kteří s nimi neměli či nemohli mít nic bezprostředně společného. 

V trestání a kompenzování několik století starých činů se před čtvrt stoletím začalo u australských aboridžinců a u amerických indiánů, strukturálně podobné jsou nepřetržité pokusy o přepisování událostí po ukončení 2. světové války. Ale to, co přišlo z dnešních USA, přesahuje všechno dosud představitelné. Bourání soch a klečení při fotbalu znamená nemoc dneška, s kompenzací minulostních činů to nemá nic společného. Je to jedna z variant souboje o dnešek, o udržení svobody a demokracie, o nastolení nové formy nedemokratického systému. 

Jako výsledek toho všeho probíhá na Západě vývoj, který bych nazval kvalitativní změnou. Proto se často dokonce ptáme, zůstává-li Západ ještě Západem. Vypadá to sice jako nadsázka, ale není. Kvalitativní změna nastává v chápání a interpretaci sociální spravedlnosti, etiky, historie (a revanše minulostních prohřešků proti dnešnímu vidění světa), v rozsahu a agresivnosti lidských nároků a práv, v redefinici lidské podstaty (v genderovém smyslu). To všechno – ve spojení s progresivismem a s vírou v měnitelnost (a zdokonalovatelnost) člověka vhodně zvolenou politikou státu – může vyvolat v minulosti nevídanou změnu člověka a uspořádání lidské společnosti. Právě proto jde hodně o to, kdo bude v budoucnu naše osudy řídit. 

Odbočka ke genderové revoluci

Slovo gender jsem dlouho neznal. Použiji-li ve svém dnešním věku pěkný argument Ivy Janžurové, že 80 rovná se vlastně 4krát 20, tak jsem toto slovo neznal tři čtvrtiny svého života. Vlastně až do svého důchodového věku. Ještě Všeobecná encyklopedie Universum z roku 2000 (vydaná v Odeonu, která použila německý originál Das Bertelsmann Lexikon) uvádí „gender, kovový bicí idiofon z Jávy, součást gamelanových orchestrů“ (svazek 3, str. 229) a dodává „gender studies, feministická sociologie“. Znamená to, že jsem nebyl po celý svůj život takovým ignorantem. 

Je obdivuhodné, jaký raketový start toto slovo od té doby udělalo. Dnešní Wikipedie říká, že je gender „pojem užívaný pro označení osobní identity a společenské role jedince ve vztahu k maskulinitě a feminitě, do jaké míry se člověk cítí být mužem či ženou“. Tedy ne, jestli je člověk mužem či ženou, ale jak se „cítí“. Z toho se vyvinul dnešní „transgenderový fanatismus“, který se snaží popřít biologický základ člověka, což je přes všechny módní fráze staletí a tisíciletí přijímaný kánon lidské společnosti. 

Jednou věcí jsou biologické zvláštnosti, výjimky, odchylky nestandardnosti, které žádný rozumný člověk nemůže popírat (natož chtít trestat či stigmatizovat), druhou věcí je ideologie genderismu, která se stala jednou z dalších cest, jak změnit dosavadní řád věcí. Vypadá to tak, že i když jsou jen dvě pohlaví, může být 57 genderů (říká Mark Stein) a toto je zanášeno do myšlení lidí, a bohužel už i malých dětí.    

Jestli byly na počátku „gender studies“ feministickou sociologií, dávno už to není pravda. Je to dnes už celostní atak na lidskou civilizaci. 

Je oprávněné tato velká témata ve volební kampani přeskočit? Určitě to možné je, ale oprávněné to není. Je třeba hledat politiky a politické strany, které normálnost dnešního světa budou schopni a ochotni bránit. Nebo alespoň bránit významné části  této normálnosti. Jsou u nás takoví politici a takové politické strany? Odpoví nám na to naše podzimní volby?

Václav Klaus, 11. 8. 2021