Hlavní strana » Články a eseje » Mám strach, že i volby roku…

Mám strach, že i volby roku 2025 naší zemi v ničem podstatném nezmění

Články a eseje, 1. 8. 2025

Nadpis nevolím náhodně. A už vůbec ne s radostí. Jsem přesvědčen, že bychom podstatnou změnu potřebovali.  Před čtyřmi lety jsme nazvali náš, pět týdnů před tehdejšími parlamentními volbami vydaný sborník otázkou: „Volby 21 – Budou o něčem?“ (IVK, srpen 2021). Ve svém příspěvku do tohoto sborníku jsem se ptal: „O čem budou, resp. o čem by měly být podzimní volby?“ Tato otázka pro mne zůstává neméně aktuální i před volbami letošními. 

Nechci působit jako zachmuřený pesimista a už vůbec ne jako někdo, kdo se dokonce raduje z toho, že je pro něho naše dnešní realita tak snadným předmětem kritiky. Pesimistou ohledně toho, zda naše podzimní volby něco významného změní, však jsem. Na str. 12 minulého předvolebního sborníku jsem se odvážil předvídat, že se po volbách „pravděpodobně nestane nic“. Dodával jsem k tomu, že po volbách sice „určitě nastanou výměny politických aktérů“ (čili že budou personální změny a změny ve vládě), ale kladl jsem si otázku, zda se „změní něco podstatného ve společnosti“. Můj dnešní závěr o minulých volbách je, že se v naší domácí politice jejich výsledkem opravdu nic podstatného nezměnilo, i když frustrace mlčící většiny určitě narostla. Jsem si samozřejmě vědom toho, že je to výrok, který musí zlobit zejména tehdejší i dnešní hlavní aktéry voleb – jak Fialu, tak Babiše, ale oni jsou za tento vývoj nejvíce zodpovědní. 

Toto až příliš stručné a obecné hodnocení je nepochybně závislé na tom, co kdo považuje za podstatné. Ve světě i u nás se za tyto čtyři roky leccos událo. V průběhu uplynulých čtyř let začala tragická, naprosto zbytečná, ze všech stran nepřipravená a nedomyšlená, svévolně vyvolaná válka na Ukrajině. S ní přišly výrazné posuny v politice ve světě i v Evropské unii, propukla dlouhá desetiletí neexistující válečná hysterie a roztočilo se nové kolo zbrojení. Tedy něco, co jsem ve svém už poměrně dlouhém životě ještě nezažil. Válka, padající bomby, rozbombardovaná města, pytle s mrtvými poprvé v mém životě ovládly naše televizní obrazovky. 

Je třeba zdůraznit i to, že jsme se jako vedlejší důsledek této války stali zcela pasivním objektem rozsáhlé ukrajinské migrace, u nás dosud neznámého fenoménu. Neznámého nejen pro žijící generace. Česká republika je tím proměněna. Setkáváme se s tím každý den. 

Evropská unie v tomto období uvedla v život všeobecně nesmírně podceňovaný (nebo možná záměrně nedoceňovaný) Green Deal, kterému se náš institut věnoval v řadě textů, zejména v knize Tomáše Břicháčka „Green Deal – Zelený úděl“ (IVK, duben 2024). Tento Zelený úděl (je to opravdu spíše úděl než deal) začíná stále více „kousat“ a bezprostředně se bude více a více dotýkat každodenních životů milionů lidí. V tomto období jsme také prožili sto let „neprožitou“ výši inflace a s ní spojené výrazné zchudnutí všech těch, kteří nejsou finančními investory či majiteli prosperujícího byznysu. V Americe vyhrál prezidentské volby opět Donald Trump a zahájil svou vzpouru proti progresivismu a wokeismu, což jsme v IVK rozsáhle – a v podstatě pozitivně – komentovali (viz náš sborník „Návrat Trumpa: Co můžeme čekat?“, IVK, leden 2025). 

Nic z toho našimi volbami v roce 2021 ovlivněno nebylo, a navíc je třeba říci, že na nic z toho naše tehdy zvolená politická garnitura nebyla připravena. Resp. nebyla schopna se s tím vypořádávat lépe než politická garnitura předcházející. Vyvolávání válečné hysterie a únik k démonizaci ruského nebezpečí naši v roce 2021 zvolení politikové naopak vítají a zakládají na tom svou politiku. Asi jinak, než by to dělala vláda minulého období, i když vlastně nevím. 

Troufám si říci, že je volbami v roce 2021 vzniklá politická garnitura bohužel evidentně více probruselská, více proválečnická, více progresivistická, více zelená než ta předchozí. Přispěl k tomu nejen vstup Pirátů do české politiky, ale i nová role, kterou získala politicky nečitelná, a ve své naprosté nejasnosti a prázdnotě nebezpečná strana STAN. Přispěla k tomu i kosmopolitičnost a antičeskost TOP 09 (přesně ve schwarzenberkovském duchu). 

Své k tomu přidává i věčná ohebnost a bezpáteřnost lidovců a v neposlední řadě, ale vlastně hlavně, i dokončená transformace původně pravicové ODS v bezbarvou evropskou stranu spíše levicového typu. Tato transformace byla cílem a záměrem politiky současného předsedy ODS. S tímto cílem vstoupil do ODS. V minulé dekádě stále ještě málo známá podstata myšlení jejího předsedy Fialy se v proběhlém volebním období projevila zřetelně. A bohužel i prosadila. Před čtyřmi lety jsem napsal: „Nejvíce mne deprimuje dnešní ODS. Ostatní mne nedeprimují, neboť od těch nic neočekávám. Od ODS podvědomě aspoň něco“ (str. 13). 

Před čtyřmi lety jsem si kladl otázku, zda bude volbami a po volbách nastolena „otázka podmínek a předpokladů udržení polistopadového vývoje naší země, resp. zastavení jeho eroze, která v poslední době nabývá hrozivých rozměrů“ (str. 18-19). To bylo a je tématem mého života. Je to – a o tom jsem přesvědčen – stále ještě klíčovým tématem naší země. Můj dnešní závěr je bohužel nedobrý: Zastavení oné eroze nenastalo, naopak. Tento proces byl v celém tomto čtyřletém období dále urychlován. Jiným stranám to nemohu zazlívat. ODS ano. 

Obrovskou záminku (a jisté ospravedlnění) k zapomínání na ideje postkomunistické transformace přidala ukrajinská válka a s ní propojený evropský dedemokratizační proces, který je právě u nás, v České republice, hrozivější než leckde jinde. Rusofobie a zpozdilý boj s už dávno neexistujícím komunismem se staly hlavními prvky tohoto procesu. Vše další je zapomenuto. Dá se to u nás zdánlivě snadno vykládat jako důsledek srpna 1968, ale proč nic takového nedominuje v Maďarsku, kde události roku 1956 byly dokonce daleko krvavější? 

Tohoto strašlivého zjednodušování si začíná sice všímat stále více našich spoluobčanů, ale těch politicky aktivních, kteří by s tím chtěli něco udělat, je pořád málo. Každé volby jsou sice v tomto smyslu příležitostí ke změně, ale nějaký politický subjekt by se musel tohoto tématu explicitně chopit. Zatím to tak nevypadá. 

I v letošních volbách bude mít mnoho voličů problém, koho volit. Strany vládní koalice (včetně k ní přirozeně patřících Pirátů) se za ty čtyři roky, které měly k dispozici, dostatečně zdiskreditovaly a ani k tomu nebylo třeba přidat nedávnou, zcela absurdní bitcoinovou aféru a její trapné pokračování. Každý, kdo má oči otevřené, to vidí. Strany Babiše a Okamury, nezatížené vládnutím (a s ním nevyhnutelně spojených různých „běžných“ nezdarů a neúspěchů), mají v lecčems racionálnější postoje, ale není jasné,

-                     nakolik je to jen důsledkem jejich současné opoziční role a nakolik mají na věci veřejné opravdu jiný, a to pevný, koncepční názor, než jaký má dnešní vládní koalice;

-                     nakolik budou vůbec mít možnost vládnout, i kdyby volby vyhrály. 

Koudelkové, Foltýnové i všichni jejich hlasití a tišší pomocníci zejména v médiích a v tzv. neziskovkách udělají všechno pro to, aby volby vyhrát nemohly. Navíc korespondenční volby, propagované mezi našimi krajany po celém světě Lipavského ministerstvem zahraničí za peníze našich daňových poplatníků, a celková nedůvěryhodnost a snadná ovlivnitelnost voleb tohoto typu možný pozitivní efekt letošních voleb značně problematizují. 

Opoziční strany sice mají řadu zajímavých tváří, ale málo vyprofilovaných skutečných politiků (a zejména státníků). Tento můj výrok samozřejmě neříká nic o tom, mají-li je strany dnešní vládní koalice. Ty je evidentně nemají také. Z těchto stran je nejvyspělejší (nebo spíše v minulosti byla) ODS, ale i tam je zoufalá prázdnota. O dalších vládních stranách se nedá říci vůbec nic. Má-li nejvyspělejší z nich, ODS, ve vládě Baxu, Kupku a paní Decroix, kdo jim asi zůstává v záloze, aby ho mohli nečekaně „vytáhnout z rukávu“ po volbách? 

Ve svém textu k volbám v roce 2021 jsem se pokoušel popsat, o čem volby asi nebudou (str. 15-16). Měl jsem strach, že bohužel nebudou

-                     o nebezpečných důsledcích ideologií progresivismu, wokeismu a globalismu;

-                     o dlouhodobých dopadech každý den rychlým tempem narůstajících dluhů našeho státu;

-                     o pokusu odhalit evidentní falešnost a zhoubnost zelené ideologie;

-                     o dnešní fázi eurointegrace založené na agresivně prosazovaném posilování významu a pravomocí nadstátních evropských institucí na úkor institucí národních;

-                     o falešném genderismu, s dovětkem, jak jsem uvedl v předchozím sborníku na straně 31, že „jednou věcí jsou biologické zvláštnosti, výjimky, odchylky, nestandardnosti, které žádný rozumný člověk nemůže popírat (natož chtít trestat či stigmatizovat), druhou věcí je levicová, kolektivistická ideologie genderismu, která se stala jednou z dalších cest, jak změnit dosavadní řád věcí“ ve společnosti jako celku. 

Před čtyřmi lety jsem předvídal, že o tom všem „naše podzimní volby nebudou“ (str. 17). Varoval jsem, že dostatečně nebereme a ani nebudeme brát v úvahu „jako buldozer se valící tendence současného světa“ (str. 12). Trápilo mne – pro mne klíčové – že nemáme „politické strany s jasně definovanou, ucelenou, konzistentní ideologií“ (str. 14), což je další moje celoživotní téma. 

Už tehdy – půl roku před válkou na Ukrajině – jsem napsal, že „nepodceňuji nenulovou možnost nového západo-východního konfliktu, který se dnes někteří snaží za každou cenu vyvolat“ (str. 28). Nebyla to ode mne žádná mimořádná předvídavost. Již tehdy bylo pro většinu rozumných lidí zřejmé, že se něco takového může stát. Bohužel stalo.  Evropský Západ (a Česká republika s ním) na to připraven nebyl a až do zvolení Trumpa prezidentem zůstával pasivní. A i teď se chová naprosto oportunisticky. 

Letošní volby by téma války měly nastolit otevřeně a dát budoucí vládě zřetelný rámec, ve kterém by se v tomto ohledu měla pohybovat. I v tomto případě mám strach, že tomu tak nebude. A kdyby tomu tak snad být mělo, hrozil by vnější zásah do výsledku voleb. To je možná z mých úst až příliš silný výrok, ale tuto tezi je třeba učinit předmětem vážné politické diskuse. V zákonodárných orgánech i ve veřejnosti. IVK je připraven se této diskuse aktivně zúčastnit. 

Jak volby dopadnou si předvídat netroufám. Zbývá ještě řada týdnů, některé strany se snad o něco zajímavého pokusí, některé se naopak budou snažit jít snadnější cestou – hledat nové a nové „kauzy“ těch druhých a pošpiňovat ty či ony konkurenční strany a toho či onoho konkurenčního kandidáta. Nedávné útoky na Babiše, Okamuru a Turka to jasně naznačují. 

Obávám se setrvačnostního hlasování nemalého počtu voličů. Obávám se, že se nemalý počet lidí bude bát, že jakákoli změna naruší navyklé konstanty jejich životů a že jejich chování ve volbách bude ovlivňovat starý známý bonmot Petra Hájka, že změna je vždy k horšímu. Obávám se také, že mocná veřejnoprávní média budou až příliš nahrávat dnešní vládě. Obávám se, že státní bezpečnostní složky budou před jakoukoli „vzpourou“ voliče viditelně zastrašovat. Obávám se, že bude Evropská komise silně tlačit k nezměněnému pokračování statu quo. 

Dá se od nějakého našeho politického subjektu něco nového či zajímavého očekávat? 

Nic neočekávám od ODS. Ta ve svém vývoji ustrnula, zkostnatěla, zapouzdřila se. Původní ethos z ní úplně vymizel. Strana se stala klubem Petra Fialy, kterému jde jen o pokračování v premiérské funkci. Nevolím silnější slova, ani nesestavuji seznam slabých míst jednotlivých jejích ministrů, ale jakýkoli „tah na branku“ se v ODS vystopovat nedá. Navíc si nedovedu představit, jaký by ten tah mohl být. Už dlouho to také v ODS „neblýsklo“ nějakým zajímavým novým jménem. 

Idejemi se ODS už dávno nezabývá, což neznamená, že nějaký schopný pisatel (kterých je všude kolem vždy dost) nemůže sepsat volební program, který může vypadat, jako že ODS o něco jde. Říká se „podle činů poznáte je“, ale ty „jejich činy“ byly v právě proběhlém volebním období nesmírně chabé. Bylo by možné probírat nezřetelnost jednoho ministra za druhým, ale to není třeba. Zřetelná je ministryně obrany, ale je to zřetelnost v tom nejnegativnějším slova smyslu – válkychtivost. 

Údajně pravicovější, ale o to více probruselštější TOP 09 si za tyto čtyři roky nemůže připsat vůbec nic. Symbolem toho ničeho byla ministryně Helena Langšádlová, která za svůj pobyt ve vládě opravdu nepředvedla nic. Na ministerstvu vědy být neměla a nemohla. To je ostatně zcela zbytečné ministerstvo. 

Předsedkyně této strany žádnou odbornou kvalifikaci nemá, a proto nemohla být ve vládě. V parlamentu jen udělovala slovo, ale tvářila se při tom rozhodně a zásadově. (Stejně jako nedávno v Ženevě.) Se zdravotnictvím nepohnul ani o milimetr ministr Válek. Jen dělal dojem starostlivosti. Ministra Ženíška není vidět vůbec, ale ono to vlastně tolik nevadí. Toto ministerstvo jsme nikdy v minulosti neměli a vzniknout nemělo. 

Svůj odsudek strany STAN jsem již učinil o pár odstavců dříve. Ani tato strana není ideově definovanou stranou. I kdybych byl pod nějakým brutálním nátlakem přinucen zformulovat, na čem je založena její ideologie, neuměl bych to. Navíc ji pronásledovaly různé kauzy, od Gazdíka po Dozimetr. Za mimořádně nešťastné považuji fungování „starosty“ ministra Beka, který žádným starostou nikdy ani nebyl. Stal se symbolem přeměny našeho školství podle požadavků aktivistických progresivistických neziskových organizací. (Při psaní této věty mi „píplo“ na mobilu, že v právě schválené novele zákona „známkování začínajících žáků nahradí slovní hodnocení.“ To je prototypem všech Bekových nesmyslů.) Ministr Dvořák je téměř dokonalým symbolem bruselství, a proto neměl být českým ministrem pro evropské záležitosti, ale zmocněncem Evropy pro Česko. Síkela měl při svém ministrování jediný „plán“ – dělat v energetice všechno tak „evropsky“, aby se stal eurokomisařem. O jeho nástupci Vlčkovi se nedá říci nic. Kromě vidění světa očima Pacova. 

Lidovci, neboli KDU-ČSL, zůstávají stále stejní. Jsou prostě lidovci, hrají vždy na všechny strany a jsou navýsost pečovatelskou politickou stranou, která se hlavně dobře stará o své členy a vždy jim zajistí nějaké místo ve státním aparátu nebo místo s dosahem na státní peníze. To bylo vždy alfou a omegou jejich uvažování. Jejich odvěké, asi už „vysezené“ ministerstvo zemědělství jim k tomu dává mimořádně příznivý prostor.  Ještě lepší je teprve v moderní zelené době vzniklé ministerstvo životního prostředí, které je u nás hlavním dnešním přerozdělovačem veřejných peněz, peněz daňových poplatníků. Obě tato ministerstva jsou založena na státních dotacích. Mimořádně sveřepá aktivistická politika ministra Hladíka je toho příkladem. Jurečka a Výborný jsou naproti tomu lidoveckou klasikou. 

O Pirátech hovořit nechci. Při svých častých účastech na konferencích v zahraničí mne vždycky trápí, že neumím vysvětlit, jak je možné před veřejností obhájit název Piráti. Byli trochu oslabeni evidentním debaklem Bartošova projektu digitalizace stavebnictví, ale zachraňuje je to, že je zapomínáno, že je to jen vršek pirátského ledovce. Jejich současný předseda Hřib se sice už více než dostatečně zdiskreditoval při řízení Prahy a zejména pražské dopravy, ale zdá se, že to voličům Pirátů vůbec nevadí. Máme se tedy na celostátní úrovni na co těšit. 

Teď už mi zbývá jen opozice a strany mimoparlamentní. Babišovo ANO je od počátku špatně definovanou stranou. Je sice proti dnešní vládní koalici, což je více než žádoucí, a v tom je podporuji, ale to je asi tak všechno. Jejich dnešní „patriotství“ není pro mne zcela přesvědčivé. Přesto, že jim chybí jasně definovaný politický „background“, mají jistou zběhlost a odbornictví (prototyp Havlíček), neutuchající pracovitost a schopnost zabývat se detaily (Schillerová) a snad i řadu dalších schopných, jakýmkoli vládnutím dosud neposkvrněných jedinců, ale to nestačí. Mají českou společnost rozdělujícího předsedu, což říkám jako někdo, kdo se neuchyluje k jeho laciné démonizaci. Útoky na něj jsou většinou nedůstojným osobním útokem. Kritika tohoto typu vůbec nemíří k jeho politické podstatě. Není však možné popřít, že v řadě témat – názor na zelenou politiku EU, názor na nefunkčnost Fialovy vlády, názor na obří zadlužování naší země dnešní vládní koalicí a názor na válku na Ukrajině – je postoj Babišovy strany lepší než postoj dnešní vlády. Alespoň v mých očích. 

Okamura sice stále nezapomíná na svou utkvělou myšlenku přímé demokracie, ale SPD – otevřením se ke spolupráci s dalšími mimoparlamentními subjekty a jejich už zkušenými a ve veřejnosti viditelnými jedinci – pozitivním způsobem naznačilo připravenost k jinému myšlení. Vondráček, Ševčík, Rajchl, abych jmenoval první, kteří mi přišli na mysl, budou pro SPD v parlamentu posilou. 

Motoristy, kteří jsou ideově jedinou skutečně pravicovou stranou, oslabují každodenní články v médiích o jejich hlavní star Filipu Turkovi. Oslabuje je také malá odvaha pouštět do mediálního světa politické začátečníky z krajů, kde se zatím nepodařilo vytvořit standardní politickou strukturu. Voliči je proto nevidí. Mocná veřejnoprávní média Motoristům nefandí, ale nevím, nakolik to dostatečně vyvažují jinými aktivitami. Nová politická strana nemá a nemůže mít zkušené parlamentní matadory, a proto se k řadě každodenních témat nevyjadřují, což je škoda. Určitě na ně mají nějaký názor. Vypadali na štiku v rybníce, která ale asi trochu poněkud předčasně přibrala. 

Levicový subjekt typu Stačilo naše země mít má. Tak skutečně myslí nemalé množství lidí. Já je volit nebudu, ale jejich názory, zejména názor na válku na Ukrajině, má ve veřejném prostoru znít. Vypadají živěji než stará, zbytková sociální demokracie. Ideově jsou si s ní velmi podobní. 

Mé celkově pesimistické názory tato moje stručná přehlídka stran nijak výrazně nikam neposouvá. Toho jsem si vědom. Kéž bych se v lecčems mýlil. Třeba dojde k prozření miliónů. Ale to by byl zázrak. Přesto vím, že má smysl k volbám jít.                      

Václav Klaus, 1. 8. 2025