Hlavní strana » Dokumenty » Zápis Václava Klause z…

Zápis Václava Klause z Rozmluv na Hanspaulce č. 18 o rozpočtu na rok 2026

Dokumenty, 1. 12. 2025

Ve čtvrtek 27. 11. proběhly na Hanspaulce již 18. Rozmluvy. Tentokráte na téma „Nad rozpočtem na rok 2026 v kontextu stavu veřejných financí ČR“. Zúčastnily se jich dvě desítky aktivních účastníků, které rozpočet našeho státu dlouhodobě trápí a z nichž zhruba polovina byla z dnešních poslanců Parlamentu České republiky. Jednání bylo pouze pro zvané a jediný vnější formální výstup z něj je tento můj zápis. Zatím vždy byl napsán několik hodin po uskutečnění tohoto setkání, tentokráte jsem musel okamžitě po jeho konci odjet na konferenci do Maďarska, a proto má tento zápis několikadenní zpoždění. 

Východiskem k diskusi byl rozpočet na rok 2026 připravený Fialovou (či Stanjurovou) vládou, který má několik zvláštností. Hlavní z nich je ta, že má v sobě rozpočet evidentní „díry“ a „nedodělky“, jako kdyby minulá vláda rezignovala na poctivé sestavení rozpočtu. Něco takového se ještě nikdy nestalo. Ani já, když jsem se 10. prosince 1989 stal ministrem financí a 13. prosince jsem musel rozpočet připravený minulou vládou předkládat parlamentu, jsem se s takovou rezignací na sestavení rozpočtu nesetkal. 

Nicméně kritika tohoto připraveného rozpočtu nebyla dominantní částí debaty. Pohled mířil jednoznačně dopředu, bylo jasné, že se musí něco s tímto rozpočtem rychle stát, ale hlavně šlo o to, že si všichni uvědomovali, že tímto svým rozpočtem nová vláda prvně předvádí veřejnosti své ekonomické myšlení a své pojetí úlohy státního rozpočtu, který je základním ekonomickým plánem a dokumentem státu. Proto nemohlo jít jen o lacinou kritiku Fialova či Stanjurova rozpočtu. Je jasné, že koncepce rozpočtu (nejen desítky stránek čísel) musí být jasně vysvětlena a před veřejností obhájena v úvodu nového rozpočtu. 

Za významné považuji všeobecně zaznívající kritiku mimorozpočtových fondů, které byly považovány za cestu, jak uniknout ze seriózního a politicky kontrolovaného rozpočtového procesu. Vývoj nejrůznějších fondů, které se za uplynulá tři desetiletí staly oblíbenou součástí našeho rozpočtování, musí být podroben stejné kontrole jako rozpočet sám. Zrušit tyto fondy bude samozřejmě nemalý politický problém, ale je potřeba ho zahájit a jak kdosi vtipně řekl, „někde se začít musí“. 

Byla vyslovena teze, že doba nahrává této vládě, že dnes veřejnost „vezme“ nezbytné škrty a jak někdo v diskusi řekl, měl by být i u nás použit v těchto věcech „trumpovský styl“. Je třeba sáhnout na oblíbené „automaty“, neboli rozsáhlé valorizace. Ty je třeba v této situaci rezolutně odmítnout. Vláda musí rychle zahájit nikoli okamžitě proveditelné změny mandatorních výdajů, nicméně zahájit o nich politická jednání je třeba hned. Vláda se nesmí při přípravě rozpočtu na rok 2026 obávat sáhnout do tzv. kvazi-mandatorních výdajů, byť je minulá vláda slibovala. Nová vláda nesmí plnit cizí cíle. 

V diskusi bylo jasně opakováno, že „celý deficit je deficit“, neboli, že není možné některé výdaje zvyšovat bez ohledu na stav státního rozpočtu, což je nešťastná praxe, která se u nás i v celé Evropě stala dnes normálností. Zejména v oblasti vojenských výdajů nebo výdajů na zbrojení. Vláda se nesmí obávat škrtů v chodu státu, úředníků státu máme evidentně více než je třeba. Proto je stát tak nákladný. 

V žádném případě nesmí následující dny a týdny vést k vytváření očekávání, že teď bude všeho víc. Nebude. Protože není z čeho. Velmi citlivé téma je, co udělat s obrovskými penězi krajů a obcí, které byly vytvořeny líbivou politikou v minulosti založenou na tezi, že kraje a obce jsou „dobré“ a stát „špatný“. Tak jednoduché to není, ale toto téma musí být nastoleno. 

Na závěr tři obecnější poučky či poznatky: 

1.  Je nezbytné vycházet ze způsobu myšlení, které si je vědomo toho, že deficit rozpočtu je důsledkem chybné politiky a že eliminace deficitu státního rozpočtu vyžaduje změnit politiky, které k němu vedly. Není to jen problém čísel. 

2.  Je třeba se oprostit od iluzí o příznivých hodnotách multiplikátoru státních výdajů, které jsou základem myšlení keynesiánských ekonomů všeho druhu a všech generací. Velikost tohoto multiplikátoru závisí na celé řadě charakteristik té které ekonomiky a je naprosto evidentní, že náš multiplikátor má hodnotu menší než jedna. Jednoduše řečeno, když stát odebere občanům milion (či jakoukoli jinou sumu) a „prožene to státním rozpočtem“, efekt na HDP není milion. Podle nejrůznějších odhadů je to u nás cca pouze zhruba 600 tisíc. 

3.  Byl připomenut v minulosti zdůrazňovaný, ale v posledních letech opomíjený princip tzv. „crowding out“, který říká, že veřejné investice „vytlačují“ investice soukromé. Pro jednoduché pochopení – veřejné investice většinou nejsou navíc k investicím soukromým.

Není možné rezignovat na poctivé finanční řemeslo způsobem, jak to udělala Fialova vláda. Pro novou vládu to bude úkol obrovský a to neříkám jako politické prohlášení, ale jako obavu, že to nebude snadné vyřešit. To jsou základní myšlenky, které vyplynuly z velmi užitečného setkání. Mnoho účastníků i dodatečně říkalo, že by se takové setkání mělo brzy opakovat.   

Václav Klaus, 1. prosince 2025