Hlavní strana » Jinýma očima » Ivo Strejček: … a vážně je…

Ivo Strejček: … a vážně je tohle náš největší domácí politický problém?

Jinýma očima, 9. 6. 2026

Prezident republiky Petr Pavel navštívil zasedání vlády premiéra Babiše s cílem „projednat koordinaci účasti ústavních činitelů na vrcholných setkáních mezinárodních organizací“, jak oficiálně Hrad jeho návštěvu vysvětlil. Při příchodu do Strakovy akademie byl Pavel ještě stručnější, neboť na otázku novinářů odpověděl, že si jde „vyjasnit svou pozici“. Vyjasnil si ji zjevně nečekaně brzy, neboť ze zasedání vlády odešel po patnácti minutách s mandátem zastupovat Českou republiku na Valném shromáždění OSN a zbytečně „pošťuchovací“ poznámkou, že „doufá, že si vláda bude počínat podobně civilizovaně při schválení jeho účasti na summitu NATO v Ankaře“.

Je to vlastně už skoro jedno, zda Pavel strávil ve Strakově akademii patnáct nebo sto padesát minut. Ze sporu mezi vládou a prezidentem, který zpočátku vypadal jako oprávněný spor o budoucí charakter českého politického systému, se nakonec vyklubala nezábavná taškařice. Zprvu se zdálo, že vláda chce vést souboj s prezidentem jako obhajobu své legitimity založené na výsledcích parlamentních voleb a odpovědnosti poslanecké sněmovně s pokusy Pavla, aby – mimoústavně – vnesl do české demokracie prvky prezidentského systému. Že to vše probíhalo v kulisách „Turek – neTurek“ bylo vcelku lhostejné. Tento spor o budoucí roli (nejen této) vlády, který vyvolal prezident republiky, byl na místě a měl být také řešen politicky s odpovídajícím nadhledem všech aktérů.

Nestalo se tak. Namísto hledání řešení jsme už měsíce svědky nedůstojné tahanice a vzájemného vymýšlení schválností mezi prezidentem Pavlem a jeho týmem a ministrem zahraničí Macinkou. Snad je to souboj důstojný dvou jmen, rozhodně je to zápas nedůstojný dvou významných institucí – prezidenta republiky a místopředsedy české vlády a ministra zahraničních věcí. Už nějakou dobu je skličující sledovat jejich umanutost a neústupnost, s jakými „společnými silami“ oslabují víru mnohých občanů ve zvolené instituce. Přesně v tomto kontextu považuji za lhostejné, kdo bude „vítězem“. Prohrává Česká republika.

Je nepochopitelné (a nedostatkem politické zkušenosti už se to omlouvat nedá), proč Pavel soustavně vyhledává třecí plochy s Babišovou vládou. Když už ne on, přece alespoň někteří lidé z jeho okolí musí alespoň vtušit, že Pavlovy názory s gustem veřejně doma i v zahraničí prezidentem artikulované tu na téma výdajů na zbrojení, tu na munici pro Ukrajinu, tu na chimérické snění o jakýchsi „spojených státech evropských“, tu o nezbytnosti přijetí eura, se prostě musí s vládními názory „srazit“. Je proto tak nepochopitelné, že mohou jak Babiš tak Macinka vcelku správně argumentovat, že Pavel nereprezentuje oficiální vládní názory a jeho návštěvu na nejvyšším setkání NATO považují za spornou?

Mimořádně zručně, na rozdíl od Pavla, si na tomto bojišti počíná Petr Macinka. Spory mu vyhovují, vyhledává je, dokonce působí dojmem, že je považuje za smysl své politiky. Jakýkoli „povyk“ kolem své osoby fakticky vítá jako své PR a zdá se, že dokonce i on je příjemně překvapen, jak snadno mu na jeho počínání česká média naskakují a s jakou lehkostí vše „baští“. Navíc si oportunisticky pomáhá obsahem své zahraniční politiky: výklad příčin rusko-ukrajinské války bez problémů přejal z podkladových složek, které mu v pracovním stole zbyly po Lipavském, v OSN přednesl „protiruský“ projev, za který byl v Čechách oceněn potleskem i od nezavilejších odpůrců, a uspěchanou návštěvou Izraele vyjádřil postoj, že s izraelským podílem na rozkymácení Blízkého a Středního východu nemá žádný problém. Těmito postoji si takticky pomohl u českých médií, která mu proto (ač zjevně a dominantně na straně Pavla) nemohou nijak zle „zatápět“, což on pro svoji válku s Pavlem potřebuje.

A tak jsme se tady u nás doma dostali do podivné politické situace, ve které tím největším problémem nejsou rýsující se gigantické deficity státního rozpočtu na příští léta, ne exploze větrných elektráren svými výškami násobně převyšující věže Svatovítské katedrály hrozící zničit domácí krajinu za ceny, které nakonec zaplatí český spotřebitel, ne zjevně probublávající vážné problémy zdravotního systému, o rozvratu ve školství ani nemluvě – největším každodenním problémem je, zda Pavel pojede na jednání NATO, zda tam bude oficiálně či neoficiálně, zda tam bude „jen“ na večeři nebo i na snídani, a jak to všechny strany sporu celé před českou veřejností „uhrají“.

Jestli „zaťatosti“ Petra Pavla a Petra Macinky jsou tím největší domácím problémem, pak je na tom Česká republika dobře.

Ale to asi úplně pravda není.

Ivo Strejček, 9. 6. 2026