Klaus.cz




Vyhledávání

Kalendář


Nejnovější


Nejčtenější



Hlavní strana » Excerpta z četby » První rok mé postprezidentské…


První rok mé postprezidentské éry – výpisky č. 21 (rok 2013)

Excerpta z četby, 7. 7. 2020

Vypsáno toho mám v roce 2013 více než v jiných letech, asi i proto, že jsem v tomto svém prvním postprezidentském roce začal mít méně formálních povinností. Přesto to byl pro mne myšlenkově, ale i objemem mé aktivity (zejména cest po světě) rok v mnohém zajímavý. Určitě ne méně zajímavý než roky prezidentské.

Na malé, ale inspirativní konferenci v překrásném rakouském Obergurgelu (kde jsem byl již několikrát lyžovat) jsem potkal významného švýcarského myslitele, bankéře a mediálního magnáta Tita Tettamantiho, který je pro mne jedním z posledních exemplářů téměř vyhynulého druhu klasických liberálů. Dal mi svůj text „Schutz von der Wiege bis zur Bahre“, v němž kritizuje dnešní pečovatelský stát, který se nás snaží chránit od kolébky až do hrobu (až nás ponesou na márách). Mluví v něm o odpovědnosti člověka za sebe sama. Za nešťastnou charakteristiku naší doby považuje to „jak snadno se dá každé přání přeměnit v nárok“. A dodává, že „si nikdo neuvědomuje velikost ceny, kterou za tuto iluzi platíme“. (Nikdy nezapomenu na úžasnou konferenci o několik let později, kterou uspořádal na jihu Francie – v Monte Carlu a v Cap Ferrat.) 

V roce 2013 došlo i k významnému statistickému zpochybnění doktríny globálního oteplování. Od roku 1997 do konce roku 2012 (pak to ještě jistou dobu pokračovalo) „nedošlo k žádnému zjistitelnému nárůstu v globálních teplotách“. Britský MET Office (hlavní autorita v publikaci dat o globálním oteplování) „uvedl tuto zprávu na internetu v naprosté tichosti, bez jakéhokoli zájmu sdělovacích prostředků“. To bylo velmi symbolické, nehodilo se jim to „do krámu“. Peter Smith v australském Quadrantu k tomu dodával, že „žijeme ve světě intelektuálního konformismu, jaký neexistoval po celá staletí“.

Ve stejném roce jsme u nás v češtině vydali Plimerovu (nejvýznamnější australský geolog) knihu o globálním oteplování „údajně pro děti“, i když já jsem si v její recenzi troufl napsat, že bude pro děti moc těžká. Prof. Plimer je zásadním odpůrcem hypotézy jednoduchého vztahu mezi CO2 a průměrnou globální teplotou. Zdůrazňoval známý fakt, že je mezi nimi vztah logaritmický (tedy ne lineární či exponenciální) a díky tvaru této logaritmické křivky vtipně říkal, že „oxid uhličitý svou práci už udělal“.

Dobrý byl i jeho následující postřeh: „Rok 2010 byl 9 099. nejteplejším rokem naší doby meziledové, která trvá 10 500 let.“ Tehdy také sílila uměle vytvářená panika o nebezpečném vzestupu hladin moří. Wall Street Journal si správně povšiml, že „starověký přístav Říma je vzdálen tři kilometry od dnešního moře“, takže za těch 2 000 let hladina moře výrazně poklesla, nikoli se zvýšila. Moře evidentně ustoupilo.

Pozoruhodnou knihu o nesmyslu lidmi způsobeného globálního oteplování napsal i Francouz Pascal Bruckner (s názvem Fanatismus apokalypsy). Moje recenze jeho knihy vyšla v prosinci 2013 v Lidových novinách. Bruckner pěkně psal, že „v roce 2009 švýcarští zelení a socialisté žádali zrušení švýcarské armády, protože je zbytečná, neboť skutečným nebezpečím je výlučně globální oteplování“. Připomínal i francouzského člena Evropského parlamentu za stranu Zelených Yvese Cocheta, že „manželské páry, které mají třetí dítě, by měly být penalizovány na základě toho, že jedno dítě je z hlediska znečištění ovzduší rovno 620 zpátečních letů mezi Paříží a New Yorkem“. Tentýž člověk – rozhodující o nás v Evropském parlamentu – navrhoval, abychom „uspořili 50 % elektrické energie tím, že budeme maximálně využívat denního světla“. (Je to vlastně opačný návrh než ten, který ve francouzském parlamentu udělal před 150 lety Frédéric Bastiat, když v rámci protekcionistické ochrany domácích výrobců světla žádal povinné zavírání okenic po celý den.)

Kenneth Minogue – pro nás konzervativce velmi vtipně – komentoval přínos moderních informačních technologií: „Emailové zprávy vyjadřují impulsy prstů spíše než vážné myšlenky rozumu.“ Známý Niall Ferguson v Hoover Digest vyslovil mně velmi blízkou větu: „Informační technologie jsou OK, ale určitě už se dávno pohybujeme v prostoru jejích klesajících výnosů.“ I já jsem přesvědčen, že jsou nadměrné investice do informačních technologií historickým omylem. Dáváme do nich více, než má smysl. 

Dobíhala ještě debata o řecké krizi. Našel jsem svůj záznam, že „v období 2000-2010 vzrostla reálná mzda v Řecku o 38,6 %, zatímco v Německu pouze o 4 %“. Je třeba někde jinde hledat zdroje řeckého problému? Současně jsem si ve studii IMF přečetl, že byla řecká měna v roce 2000 nadceněna zhruba o 30 % a že na každého studenta je v řecké škole čtyřikrát více učitelů, než je tomu ve Finsku. Prozření měla přinést krize, neboť pád řecké ekonomiky v roce 2009 byl mimořádných 18 %. Něco takového zažíváme až teď, v éře koronaviru. Jestli Řecko prozřelo, nevím.

Když už jsme u toho koronaviru, v australském měsíčníku Quadrant psal tehdy Ben Vosloo o „the slippery road of deficit financing“, tedy o kluzké cestě deficitního financování. Marně se to v dnešních dnech snažím připomínat, pořád tomu nikdo nechce rozumět. Nikdo kluzkost této cesty, a proto její mimořádnou nebezpečnost, nechce přiznat. Ať si všichni přečtou článek Dwighta R. Lee (kterého znám od léta 1989) s názvem „The Keynesian Path to Fiscal Irresponsibility“, protože u Keynese to v 30. letech minulého století všechno začínalo.

V květnu 2013 jsem si poznamenal větu, která je velmi relevantní v dnešních diskusích o nečekané roli Číny ve světové ekonomice: „V USA je dvanáct milionů zaměstnanců ve zpracovatelském sektoru, v Číně jich je sto dvanáct milionů.“ Určitě byla v té době v USA vyšší produktivita práce, ale byla vyšší desetkrát? Je důvod se divit tomu, že se dnes skoro všechno – i roušky – vyrábí v Číně? A může se to někdy vrátit zpět?

Kolem smrti Margaret Thatcherové v dubnu 2013 a při jejím pohřbu jsem se setkal s jejím nejslavnějším životopiscem Charlesem Moorem. Jeho troje paměti jsou úžasným čtením. Snad jen dva citáty: „Margaret Thatcherová nebyla intelektuálkou. Byla však fascinována idejemi a byla skvělá v jejich propagaci. Byla člověkem víry, což je lepší než být člověkem idejí.“ Charles Moore neměl rád Camerona, a proto trefně poznamenal, že „Cameronův slib referenda byl vládou používán jako náhražka skutečné politiky“. (Přiznám se, že se mi na pohřbu Margaret Thatcherové zdál být Cameron poněkud nejistý.)

G. R. Copley, se kterým jsem se řadu let setkával na konferencích skupiny Le Circle, výstižně napsal, že „Margaret Thatcherová nebyla silná ve strategii. Poháněly ji její instinkty, založené na jejím silném přesvědčení“ (v časopise Defence and Foreign Affairs Strategic Policy).

V časopise Regulation byl citován Hayek z roku 1935 velmi výstižnou větou: „Dnes jsme určitě stejně daleko od kapitalismu v jeho čisté formě, jako jsme od systému centrálního plánování. Dnešní svět je intervencionistickým chaosem.“ Přesně tento výraz se hodí pro popis světa v éře koronavirového intervencionistického chaosu.

Eric Hoffer, mnou opakovaně citovaný, napsal, že „čím více sobecký a egoistický člověk je, tím agresivnější jsou jeho zklamání. Vášnivá nenávist může dodávat prázdnému životu smysl.“ Něco takového určitě v současnosti zažívají naši „milionkáři chvilek“.

Abych citoval nějaké české autory (vlastně moravské), musím zmínit Mikše a Švandu z Kontextů: „Již za komunistického režimu si bylo možné všimnout, že ryze negativní vnímání reality (ač prokazatelně oprávněné) mohlo způsobit intelektuální a vlastně duchovní chudokrevnost.“ Tento problém se za komunismu vášnivým odpůrcům komunismu špatně vysvětloval.

Holandský kontroverzní politik Geert Wilders řekl na zasedání American Freedom Association v Los Angeles v červnu 2013 (kde jsem také mluvil), že „Evropa není národem. Je skupinou (říká clusterem) národů s různými národními identitami“ a citoval mne, že „nemůže být evropská demokracie, mohou být pouze různé evropské demokracie“. Byl jednou na návštěvě v našem institutu na pražské Hanspaulce a v rozporu s mediálními historkami to byl zcela normálně se chovající člověk.

Václav Klaus, ECHO24, 7. června 2020

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu