Klaus.cz




Vyhledávání

Kalendář


Nejnovější


Nejčtenější



Hlavní strana » Články a eseje » Pojďme vážně diskutovat (aneb…


Pojďme vážně diskutovat (aneb nezapomínejme pro pokrokářskou radikální levici na „starosocanství“)

Články a eseje, 21. 5. 2020

Dlouho pozorně čtu Právo a Salon Práva a objevuji tam zajímavé texty a postoje. Pravice bohužel nic takového nemá. Kdysi částečně hrály tuto roli brněnské Kontexty a Revue politika.  Teď už bohužel nikoli. V Salonu Práva jsem čítal cenné příspěvky autorů Kellera, Druláka, Barši, ale i Bělohradského. Nacházel jsem v nich myšlenky, které mne obohacovaly a se kterými jsem mohl i souhlasit. Byly v lecčems méně triviální než texty tzv. pravičáků.

Podnětné věty jsou i v článku Petra Druláka a Jana Kellera „Proč konzervativní socialismus“ (Právo, 14. 5. 2020). Spolu s nimi nemám rád „liberály zprava i zleva“, kteří „označují za populisty všechny, do jejichž vlivu masy voličů směřují“. Stejně jako oni jsem přesvědčen o tom, že „je třeba rehabilitovat pojmy jako národ, stát a hranice“, že zejména v Evropě je klíčovým „společenstvím národ, jehož kolektivitu zosobňuje stát“ a že „respekt k národu, státu a hranicím není projevem uzavřenosti či šovinismu“. Líbí se mi i to, že se někdo odvažuje nesouhlasit „s kritiky údajné české xenofobie“.

Postoje tohoto typu nesmírně potřebujeme, protože jinak se v dnešním světě rozpustíme jako ona pověstná kostka cukru v čaji, což byl můj často citovaný, už skoro třicet let starý příměr vyjadřující nesouhlas s prázdným evropanstvím, vyslovovaný v éře, kdy dominoval nejasně vymezený slogan „Zpět do Evropy“.

Snad je oprávněné (a užitečné) mluvit o konzervativním socialismu, k němuž se oba autoři přihlašují. Souhlasím s nimi i v tom, že „politické strany a hnutí, jež se hlásí k levici, jsou dnes v žalostném stavu“. Dodal bych jen to, že ve stejně žalostném stavu jsou strany, které se hlásí k pravici.

Pak už ale můj souhlas končí. Už třicet let jsem neslyšel o konfliktu práce a kapitálu. Myslel jsem, že je tento starý marxistický slogan zapomenut. Uvěřil jsem tomu, že byl rezolutně odmítnut, že v diskusi o společnosti jde o něco úplně jiného, že jsou tato slova passé. Od moderních (byť konzervativních) socialistů Druláka a Kellera jsem je nečekal. Skoro se mi zdá neslušné s těmito pojmy operovat. To je autentický marxismus, myslel jsem, že už neexistující.

Jsem přesvědčen, že tato slova už používat nelze, a proto mne překvapuje, že je autoři stále (či opět) používají, a že dokonce – i dnes – prvních třicet let od konce druhé světové války označují za éru „příměří mezi prací a kapitálem“. To považuji za ex-post vytvořený postoj. Jsem nejméně o generaci starší (než je průměrný věk obou autorů) a nevzpomínám si, že by o tomto „příměří“ tehdy někdo psal či hovořil.

Po této éře přišel začátek 70. let a stagflace, ropný šok a fenomén Reagana a Thatcherové (o čemž oni v článku nemluví), ale údajně „příměří bylo porušeno. Stalo se tak z iniciativy tzv. nové pravice“, která „usoudila, že se pacifikace společnosti… začíná příliš zakusovat do jejích zisků“. Musím se štípat, abych se dozvěděl, jestli spím či bdím. Opravdu si někdo něco takového může myslet? (Úplně něco jiného je, že autoři připouštějí, že k tomu výrazně přispěl „politický obrat doleva a to, že levice přijala „tzv. kulturní revoluci“.)

Není možné přijímat popis relativní prosperity 50. a 60. let jako důsledek jakéhosi vědomého, hlavními politickými subjekty přijatého příměří práce a kapitálu. Byla to přece klasická poválečná rekonstrukce. Pravice toho prý „dokonale využila“ (píší Drulák a Keller), „začala si přivlastňovat rostoucí díl nově vytvořeného bohatství“ (!!!) a „na zbytek společnosti přenášela stále větší tíhu daňového břemene“. Pravice si něco začala přivlastňovat? Pravice? Není to uřeknutí se?

Není to věta z politického školení 50. let, i když tehdy by řekli, že si něco přivlastňují kapitalisté, nikoli pravice. Opravdu byly nastoleny „zákony džungle a právo silnějšího“? Myšleno v 60. letech 20. století a ne v éře Marxova Kapitálu nebo Dickensových románů? To už je čirý marxismus starého stylu.

Autoři vidí základní problém současnosti v tzv. deregulaci. Tím se asi relativně mladí autoři vrací k debatě o příčinách krize let 2008-2009, ale autoři mluví o celých posledních padesáti letech. My, troufám si říci, konzervativní pravice, žijeme ve frustraci z nepřetržitě narůstající regulace a potlačování trhu. Jakoukoli deregulaci (s výjimkou naši deregulace po roce 1989) nevidíme, právě naopak. Jestli – stejně jako konzervativní socialisté – kritizujeme „dnes vládnoucí ekonomický model“, pak je to z jeho přeregulovanosti a z jeho nadměrného potlačení trhu.

Ať z toho nikdo nededukuje, že obhajujeme to, že jsou „učitelka, hasič, pečovatelka, policista či voják odměňováni zlomkem procenta bankovního manažera“. To my neobhajujeme, pouze nikomu nezávidíme, a navíc vycházíme z toho, že platí „free to choose“. Patřit k těm či oněm není dáno feudálními či jinými privilegii. A už vůbec si nemyslíme (na rozdíl od autorů), že jsou dnes nepřekonatelné hranice „přístupu ke vzdělání“. (Moje současná zkušenost je, že čím luxusnější a dražší škola, tím horší vzdělání, alespoň u nás.)

Nějaké zkoušky z marxismu jsem zhruba před šedesáti lety musel absolvovat, ale asi vznikl nějaký nový marxismus. Konzervativní socialisté říkají, že „jednotlivec nemá jen své zájmy a svá osobní práva“ a že „také má své povinnosti“ vůči něčemu, co ho přesahuje. I s tím více než souhlasím.

A teď přichází inovace autorů: jedná se o „povinnost ke společenstvím, do kterých se [tento jedinec] narodil, či která si zvolil“. To první společenství je národ, to druhé – pro ně klíčová instituce – odborové hnutí. Zmiňují autoři odbory jen tak, jako samozřejmost, kterou každý musí znát, nebo je to nová entita revidovaného marxismu? Dávat vedle sebe, na stejnou úroveň, „členy národa i odborů“ je opravdu inovací. Prý jsou obě založeny „na přirozené solidaritě“.

Nevěřil bych, že se ještě dožiji formulace, že „práce není zbožím, nýbrž příspěvkem jednotlivce společnosti“. Dnes vysvětlovat, že člověk není zaměstnán společností, ale konkrétním zaměstnavatelem, je snad třeba jen v základní škole. Smutné je, že takto by bylo možné polemizovat s každou druhou větou textu.

Nicméně, jsem rád, že někdo chce – stejně jako já – „rehabilitovat pojmy jako národ, stát a hranice“ a že někdo odmítá vidět nás, kteří kritizujeme organizovanou masovou migraci do Evropy, jako představitele „české xenofobie“. A kdo vidí beznaděj (a proto malou volitelnost) obou – dnešní české levice i pravice, což dává prostor prazvláštním politickým stranám a hnutím. A komu vadí globalizace jako „politický proces“, který je – což bohužel mnozí nevidí – něčím jiným než pouhou internacionalizací lidských životů. Konečně je s čím polemizovat, konečně se může vést ideologická diskuse. Dlouho nebylo diskutovat s čím.

Václav Klaus, publikováno dne 21. května 2020 v deníku Právo pod názvem "Konečně téma k diskusi"

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu