---

Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor prezidenta republiky…

---

Rozhovor prezidenta republiky Václava Klause pro časopis Týden

Rozhovory, 6. 12. 2004

Kritizuje vládu, někteří její členové, třeba ministr zahraničí a ministryně školství, podle něj jako by ne-existovali. Má hrůzu z evropské ústavy, obává se smyslu plánovaných voleb v Iráku a v souvislosti s etnickými bouřemi v Nizozemsku se pouští do "zlého" multikulturalismu. Prezident Václav Klaus se nevzdává a bojuje dál.

Nezdá se vám, že v politice, a to nejen v české, chybí program? Je vůbec ještě politika soubojem idejí?

Souhlasím, ideje se vytrácejí a já to považuji za zásadně špatné. Skutečně to není jen fenomén České republiky. Včera jsem četl dlouhý článek o rodící se francouzské hvězdě, o panu Sarkozym (nový šéf vládní pravicové UMP, pravděpodobný kandidát na prezidenta, pozn. red.) a v tom článku byl hodnocen přesně: jako prototyp politika v éře "postvizí", v éře, kde se zdánlivě mluví o "pragmatismu über alles", pragmatismu nade vše, a kde ideje nejsou podstatné. Jistý vliv zde mají média: jde o dominanci headlinových zpráv a krátkých, zjednodušujících tezí.

Když se obáváte, že směřujeme k pragmatické, my bychom řekli marketingové, politice bez idejí, proč jste například na konci léta usedl za volant kombajnu?

Debatovat o tom, že šlo o marketingově připravenou věc, je neuvěřitelná zlovůle. Už jsem tu událost explicitně vysvětloval; že se znovu objevuje, je přesně důkaz toho problému, který nám politikům vyrábějí novináři. Myslím si, že máme málo tak autentických, poctivých českých sedláků, jako je právě ona rodina Suchých ve Slavětíně; proto jsem u nich byl na dožínkách už podruhé. V jedné chvíli řekli: je to současně dočesná, takže vy musíte dosekat posledních několik klasů, půjdeme za dům k políčku, kde se nechaly. Přicházel jsem tam se stoprocentní jistotou, že budu před desítkami kamer a fotoaparátů zkoušen, jestli umím kosou posekat kousek pole. K mému naprostému překvapení tam stál kombajn. Tak v podstatě skoro nezbylo nic jiného, než to udělat.

Jistě, jako dřevorubec se sekyrou se nechal fotografovat i americký prezident. Neomezují se politici stále častěji pouze na atraktivní mediální vystoupení?

Polemizoval jsem s kombajnem jako marketingovou akcí tak, jak u nás byla ta událost interpretována. Nešlo, a to říkám upřímně, o žádný předem připravený plán. Druhá věc: naprosto souhlasím s tím, že není nic negativního, když se některý politik umí postavit před televizní kameru nebo fotoaparát vhodněji než některý jiný. Souhlasím ale, že omezovat se jen na tuto věc je tragédie a je to stále častější.

Není právě tohle problém nové generace českých politiků?

V novější generaci politiků to cítím, ale nechci se pouštět do nálepkování jednotlivých politických stran. Tento jev prochází napříč všemi politickými stranami, i když některou více, některou méně. Mně vadí, že se onen poměr příliš vychyluje na jednu stranu.

Jak se vám líbí, že se do politiky dostávají lidé s menšími životními zkušenostmi a vzděláním než před patnácti lety?

Tento fenomén nás udeřil do očí hned po listopadu 1989, když jsme se prvně setkali s politiky západního světa. Už tehdy mezi nimi dominovala skupina lidí, kteří neměli žádná jiná zaměstnání a životní zkušenost. My jsme naopak považovali za naši obrovskou výhodu a přednost, že jsme přišli do politiky už v hodně zralém věku. Také u nás je ale dnes vývoj normální, nerevoluční a bez politických či sociálních otřesů, který by odepsal celou skupinu politiků. Takže fenomén, o němž mluvíte, k nám prosakuje více a více.

Je tedy pro vás Stanislav Gross stejně kvalitním partnerem jako třeba Miloš Zeman?

Nebudu hovořit o konkrétních jménech a zrovna tato dvě nemám na mysli. Přiznám se ale, že ve špičkové politice jsou dnes lidé, o kterých bych si býval před deseti lety myslel, že ve špičkové politice být nemohou a že musejí zůstat o dvě patra níže. Oni jsou kupodivu o dvě patra výše.

Jsou Zemanova vystoupení z Vysočiny politikou? Myslíte si, že se do té oficiální vrátí se vší parádou?

On je homo politicus. Myšlenku, že by neměl ambici být v politice, si nedovedu vůbec představit. Jeho vstupy do viditelné politiky mě proto nepřekvapují. Jiná úvaha je hodnocení jeho šancí v politice, to ale nechci dělat.

Co jste čekal, když jste si před několika týdny předvolal ministra vnitra Bublana? Opravdu jste si myslel, že v souvislosti s aférou kolem policejních odposlechů odvolá policejního prezidenta Koláře?

Musím říci, že jsem očekával, že ministr Bublan změnu na postu policejního prezidenta vyřeší. Dokonce si myslím, že jisté náznaky tohoto typu mně dal a spíše nechtěl, aby to bylo hodinu poté, co vyjde z mé kanceláře.

Nemáte pocit, že tato událost příliš brzy odezněla?

Myslím si, že neodezněla, a nemohu dopustit, aby odezněla. Považuji to za mimořádně skandální věc, jednu z nejnegativnějších věcí, která se na veřejnost v roce 2004 vyvalila. Pořád doufám, že v závěru roku dostanu onen přislíbený dokument od předsedy vlády, který jsem následně podrobně specifikoval dopisem a který předseda vlády médiím nedal, takže nevidím důvod, abych jej zveřejňoval já.

Zpráva, že počet policejních odposlechů dramaticky roste, se objevila už před rokem. Proč jste tehdy nereagoval stejně jako nyní a nepředvolal si ministra vnitra?

Řekl bych, že některé věci možná člověk podceňuje, nemá-li dostatečná srovnání: izolované číslo samo o sobě vůbec nic neznamená. Reagoval jsem na jedinou věc v rozhovoru policejního prezidenta, který jsem četl někde v letadle. Nemohl jsem uvěřit svým očím, když mluvil o normálnosti odposlechů pro každého, kdo nemá co skrývat (Jiří Kolář řekl v MF Dnes: Já vedu rozhovory, a ať si je každý odposlouchává, jak chce. Když si je člověk jistý, že nic nespáchal, může mu to být jedno. Pozn. red). S tím se prostě nehodlám smiřovat a tato věc pro mě byla jediným impulsem. Nyní se zlobím, když je mi podsouváno, že jsem reagoval na fakt, že se také mé jméno v odposleších nepřímo objevilo. Každý, kdo to vědět chce, ví, že jsem se setkal s ministrem vnitra Bublanem předtím, než padla věta o mém nepřímém odposlouchávání.

Je požadavek na odvolání policejního prezidenta aktivistickou politikou, kterou jste v minulosti odmítal, nebo naopak politikou aktivní, kterou jste sliboval před prezidentskou volbou?

Přijímám a respektuji názor, že rozdíl mezi "aktivní" a "aktivistický" je velmi jemný, subtilní a v tomto smyslu samozřejmě sporný a otevřený k debatě a polemice. Mně se zmíněný výrok policejního prezidenta jevil natolik zásadní, že se mi zdálo naprosto nemožné mlčet. Neodvolával jsem ho, požádal jsem jen ministra vnitra, aby zvážil, jestli to není výrok na odvolání. Pokud by něco takového prezident nemohl udělat, tak si myslím, že by nemohl udělat vůbec nic. Navíc onen "ústavní systém" přece jasně zafungoval. "Ústavní systém" to vyřešil tak, že můj požadavek, nazýváte-li jej aktivismem, ústavními činiteli vyslyšen nebyl. Další argument pro to, že se nic špatného určitě nestalo.

Když se tvořila vláda, řekl jste, že mladá vláda musí přijít s něčím mladickým a musí riskovat. Naplnila se vaše očekávání?

Trochu se bojím říci jedinou větu o tématu, o němž by se dal napsat vícevrstevnatý článek. Moje očekávání i očekávání české veřejnosti byla ale jiná. Mimořádnost neúspěchů s reformou systému zdravotnictví, jednou schválené a podruhé neschválené, zvýšení platů policistů, to jsou věci, v nichž tato vláda evidentně neuspěla a lidé ji proto hodnotí tak, jak ji hodnotí. Pro spravedlnost bych chtěl říci, že to možná není identické s tím, co vláda každý den dělá v méně viditelných věcech; v této skupině věcí bych proto žádný výrazný soud nechtěl dělat, bylo by jistě potřeba rozlišit tisíce jednotlivostí od evidentních nešikovností a proher vlády. Další velký problém vidím v tom, že někteří ministři jako by neexistují. Vytrácejí se z obecného povědomí, žádný silný názor z nich netryská a není vidět. Myslím si, že veřejnost to vnímá také.

Řeknete nám, kteří ministři to jsou?

Myslím si, že velmi, velmi ubyl v médiích ministr zahraničí. A chybí také třeba jakákoli vize od ministryně školství.

Mluvili jsme o politice bez vize. Je tato vláda bez vize a chce se jenom udržet do dalších voleb?

Kdybychom dělali důstojný a kvalitní průzkum veřejného mínění a ptali se lidí, s čím by oni tuto vládu spojovali, mám pocit, že by neuměli odpovědět. To není nějaká zlá hodnotící poznámka prezidenta, je to prostě můj soud.

Představte si, že jste premiér a to, co nyní prohlašujete o vládě vy, říká váš předchůdce Havel. Nevyčetl byste mu to?

Jestli jsem řekl, že by mnoho občanů České republiky pravděpodobně neumělo identifikovat tuto vládu s nějakým konkrétním tématem, vizí nebo programem, tak to je spíše analytický soud než pletení se do vládnutí. Neboli: za to bych ho špatně nehodnotil.

Tento rozhovor vyjde až po kongresu ODS, kde budete mít projev. Nicméně, jak byste nyní zhodnotil stranu dva roky poté, co jste opustil její vedení?

Sleduji, jak dopadají některé politické strany v západní Evropě po odchodu "funding fa-thers" (otců zakladatelů, pozn. red.) nebo dlouholetých dominujících předsedů; myslím tím anglickou konzervativní stranu nebo německou CDU. V tomto smyslu mám pocit, že ODS obstála a s touto docela významnou změnou se vyrovnala daleko lépe než například dvě zmíněné politické strany. To je teze číslo jedna. Teze číslo dvě: člověk je vždy kritičtější vůči vlastním dětem než dětem sousedů. Dovedl bych tedy také říci některé věci, které mě netěší. Já bych byl vždy pro jiný poměr pozitivního programu oproti srovnání s útočením na politické partnery, ale to je asi úlohou každého vedení, aby si zvolilo proporci.

Dá se říci, že vás Mirek Topolánek příjemně překvapil?

Zbytečně extendujete větu, kterou jsem jasně řekl. Myslím si prostě, že v tomto předělu ODS obstála. Obstála nepochybně nejen díky dvaceti tisícům členů a stovkám starostů, díky svým hejtmanům, poslancům a senátorům, ale také díky nebo do značné míry díky novému vedení, a tudíž díky svému dnešnímu předsedovi.

Než jste se stal prezidentem, několikrát jste ocenil roli Vlastimila Tlustého. Chtěl byste, aby měl ve vedení ODS silnější pozici?

Pro mě už je to passé. Prosím, abyste mi důvěřovali, ale žádný silný názor zde opravdu nemám. Jestli to neříkám silněji, tak spíše proto, aby se na mě řada lidí, kteří mě nepochybně v ODS mají rádi, zbytečně nezačala mračit.

Pokud tedy existují zprávy o vašem vlivu v ODS, vážou se k minulosti, a nikoli k nějakým vašim dnešním aktivitám?

Tam skutečně žádné aktivity nejsou. Trochu mě rozesmálo hodnocení, že když Libuše Benešová odcházela (z hlavní kanceláře ODS, pozn. red.), tak běžela na Hrad. Aniž bych měl předem sebemenší potuchu, přečetl jsem si onu zprávu v novinách. V tu chvíli zapůsobil můj elementární lidský vztah, zcela osobní, s politikou nesouvisející sympatie. Protože ještě pořád mám její číslo mobilního telefonu, vyťukal jsem esemesku: Líbo, co se to tam děje? Nechcete přijít, abych vás pozdravil? Pak z toho vznikne aférka. Druhá věc, že mezi tím, co jsem zprávu psal, ji znovu potvrdili ve funkci. Je to úplně jiná souvislost, ale jenom naznačuje, že jsem o věci vůbec nic netušil.

Co si myslíte o tom, že se v Iráku nenašly žádné zbraně hromadného ničení, ačkoliv šlo o oficiální důvod, proč válka začala?

Byla to sporná otázka od samého počátku, takže mě výsledek nepřekvapil. Zdálo se mi i tehdy evidentní, že skutečná příčina zahájení této války byla asi jiná, ale dnes už je to trochu passé, není k tomu co nového a originálního říci. Problém Iráku nyní je, co s ním. Vidím volební zmatek kolem výsledku voleb na Ukrajině, kde se nestřílí, kde pravděpodobně nehrozí nikomu, že by byl při cestě do volební místnosti přepaden. V tomto srovnání si vážně nedovedu představit, jaká může být vypovídací schopnost iráckých voleb. Jestliže spousta lidí v Iráku nebude mít v lednu vůbec šanci dostavit se k volbám, mám trochu strach, že se asi klíčovým faktorem stabilizace země nestanou. Ale říkám to jako někdo, kdo v Iráku nikdy v životě nebyl a není specialista na tuto zemi.

Zato vaše nedávné vystoupení v Berlíně o Evropské unii vyvolalo nebývalou pozornost...

Mám strach, že nebývalou pozornost vůbec nevyvolalo mé vystoupení u nás. Nebývalou pozornost vyvolalo několik vět vytržených z kontextu, o nichž potom různí pisálkové napsali dalekosáhlé úvahy; podle toho, co napsali, je evidentní, že ten text nečetli, že komentují některé agenturní zprávy a ne logiku a celek textu. Pozornost ale vyvolalo vystoupení v Německu, kde se urazily dvoje největší noviny. Slíbil jsem exkluzivitu pro Frankfurter Allgemeine Zeitung, ale k textu se dostali dříve přímo na konferenci novináři z Die Welt, který jej nakonec otiskl jako první. Problém nakonec musel řešit náš velvyslanec v Berlíně. Co totiž bylo obsahem? Mám hrůzu z toho, že se skutečné problémy neřeší a evropští politikové se zabývají pseudoaktivitami. Zdá se mi, že evropská ústava jako hlavní nástroj prohloubení nás zavádí někam, kde to může být pro Evropu velmi nebezpečné. V Berlíně jsem řekl větu, která u nás nebyla publikována. Každý se ohání Evropou, skloňuje ji ve všech pádech, osobách a časech. Já ale musím trvat na tom, že Evropa je abstrakce, Evropa je abstrakce geografická, civilizační, kulturní. Považuji za hrozivou věc, když se někteří "také Evropané" pokoušejí tuto abstrakci zhmotnit a vytvořit z ní něco hmatatelného, něco, na co si můžeme sáhnout. Mám hrůzu z toho, že si nezodpovědní politikové a veřejní intelektuálové myslí, že mohou zbořit ony staré instituce budované staletí a tisíciletí, na nichž kouzlo a krása Evropy stojí, a současně ono kouzlo a krásu Evropy zachovat. Pro mě je to zásadní životní problém, a ne žádné špičkování.

Jak si tedy představujete Evropu? Měla by se omezit jenom na volný trh?

Nehájím, aby se Evropská unie vrátila do podoby zóny volného obchodu. To je záměrně prováděná karikatura mých názorů. Jsem pro to, aby byla Evropa liberalizována, aby byly odstraněny nejrůznější bariéry, které mezi lidmi existují. Nemyslím si, že je potřeba to zúžit na hokynářský pohled, na trh v úzkém slova smyslu. Jde ale o spor, kde a na jaké úrovni se mají spravovat veřejné statky. Na něco je samozřejmě stát příliš velký, na některé věci je zase příliš malý, proto existují nadnárodní instituce nebo mezinárodní smlouvy. Na něco je stát "právě akorát" a on je "právě akorát" pro demokracii, protože to je jediné místo, kde můžeme tuto klíčovou dimenzi garantovat a zajistit. Přitom právě stát je v současné době likvidován.

Souhlasíte s přijetím Turecka do Evropské unie?

Turecko žádá o vstup do Evropské unie už asi čtyřicet let, proto je jeho žádost legitimní. Nechť Evropská unie posoudí, zda je Turecko zemí politických svobod, určitých sociálněekonomických principů, opravdu nezávislých soudů a tak dále. Pokud by takové Turecko bylo, pak myslím není důvod, aby mu nikdy nebylo nabídnuto členství. Protože ale v otázkách, které jsem letmo nastínil, je Turecko ještě výrazně odlišné od ostatních členských zemí Evropské unie, tak si myslím, že prostě nejde o otázku dneška, zítřka nebo pozítří.

Nizozemskem otřásly nepokoje po vraždě režiséra van Gogha spáchané islámskými radikály. Jak se má Evropa podle vás k muslimům chovat?

Odlišme přistěhovalectví jako pro lidstvo přirozený jev; přistěhovalectví jako takové mi tolik nevadí. Mně fatálně vadí něco jiného: ideologie multikulturalismu, zbožštění přistěhovalectví, zbožštění toho, že už jsme vyčpělí, prázdní a potřebujeme novou krev, jiné myšlenky, jiné filozofie, jiné ideologie, jiné vize. Takové lákání a vyzývání přistěhovalectví tragickým způsobem vychyluje z rovnováhy základní entity, kterými ve světě doufám ještě dlouho budou národní státy. Je to módní levicové zlo, nebezpečná módní ideologie: konečně naštěstí díky těm jevům, které nastaly, dostává vážné trhlinky. V posledním dvacetiletí bylo politicky velmi nekorektní atakovat multikulturalismus, dělal jsem to jako jeden z mála celou dobu, a teď to najednou začíná být politicky korektní. Takový posun se mi zdá úsměvný, směšný a smutný. Než Evropa a západní svět řekne "ideologie multikulturalismu byla tragický omyl!", nehneme se vůbec nikam dál.

Dalibor Balšínek, Michal Musil, časopis Týden, 6.12.2004