Klaus.cz




Vyhledávání

Kalendář


Nejnovější


Nejčtenější



Hlavní strana » Články a eseje » Zápisky z cesty do podzimní…


Zápisky z cesty do podzimní Ameriky

Články a eseje, 1. 10. 2018

Odlétám z chladné Prahy, kde už opravdu „udeřil“ podzim. Ve Washingtonu má být tepleji, ale ne o moc. Léto už asi skončilo.

Na letišti v Ruzyni mají v salonku puštěné CNN, nikoli Českou televizi. CNN je tradičně šílené a i dnes ráno stále opakuje dvě politicky korektní témata – obvinění kandidáta do Nejvyššího soudu USA Kavanaugha ze sexuálního obtěžování někdy před 30 lety a povinné ironizování Trumpa. V tom prvním případě je kouzelné, jak se hlasatelky – ženy – tetelí blahem, že zase mohou někoho mučit. A hlavně, že ho mohou mučit na veřejnosti a hrát si na moralizátorky – určitě se celý svůj život chovaly jako světice.

Pak je tu také zpráva o tenisovém Laver cupu. Kdo na vlastní oči viděl hrané (a ve scénáři předepsané) chování tenisových hvězd na střídačce, musí se smát. On je to ale obecnější problém. Laver cup (stejně jako změna koncepce Davisova poháru) prozrazuje pravý cíl současných kosmopolitních elit – vynulovat národní státy. Směřovat k tomu, aby Federer nebyl Švýcar, ale Evropan (úžasná německo-francouzská učebnice dějepisu nedávno označila Leonarda da Vinciho za evropského, nikoli italského malíře) a i Australan Kyrgios hraje za Ameriku. Je to stále stejná písnička.

Ve Washingtonu se koná pěkná konference s názvem „Ronald Reagan a Jan Pavel druhý: partnerství, které osvobodilo Evropu a zachránilo svět“. Byl jsem pozván jako jeden z „keynote speakers“, ale o tom podrobněji dále.

Dostal jsem díky tomu příležitost podívat se na dnešní Ameriku – démonizovanou našimi médii prostřednictvím démonizace Trumpa. Vidí Američané Trumpa jako poněkud šílenou osobu, která lže, chová se hrubě a iracionálně, navrhuje nesmyslné věci (jako narušení volného obchodu mezi státy), má podivnou minulost, atd., atd., nebo ho vidí jako hrdinu, který se vzepřel mocnému establishmentu a který přes všechny své osobnostní zvláštnosti provádí politiku, která míří správným směrem? Přiznám se, že jsem zaujatý a předpojatý. Ano, jsem přesvědčen, že druhá odpověď je správná. Najdu k tomu ve Washingtonu nové argumenty? Pět dní je málo, uvidíme.

Barevnost indiánského léta v okolí amerického hlavního města je invariantní vůči americkému politickému systému. Naštěstí. Téměř hodinová cesta z letiště je stále stejná, i když tentokráte prší. Asi jsem zde byl nejčastěji právě v září. Koná se tu v tuto dobu zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky a v New Yorku Valné shromáždění OSN. Obojí mne sem pravidelně přivádělo. Na první pohled nevidím nic nového. Jen to letiště! Kdybych neměl díky panu velvyslanci Kmoníčkovi trochu zrychlenou proceduru vstupu do USA, asi bych se zbláznil. Stejně si vždy říkám, že sem už nikdy nepřijedu, že to nemám zapotřebí. (To radši ani nemluvím o šikaně na letišti v Mnichově při mezipřistání.)

Hotel Willard ve Washingtonu

Bydlím v „downtownu“ Washingtonu na Pennsylvania Avenue v hotelu Willard, určitě nikoli poprvé. Je to klasický starý washingtonský hotel, jeden z těch hlavních (původně z roku 1818, což je na americké poměry hodně historické).  Všude je odsud blízko. Na této ulici (nikoli v tomto hotelu) jsem byl prvně v roce 1969 během svého půlročního studia v Americe. Jeden můj americký spolužák mne tehdy pozval na víkend k rodičům do Washingtonu a při cestě autem hlásilo rádio, že zemřel prezident Eisenhower. Prvně jsem jako divák viděl pohřeb amerického prezidenta. Byl to velmi vážný, velmi důstojný pohřeb. (Pak jsem tady byl v roce 2004 na smuteční mši za prezidenta Reagana.) „Revoluční“ rok 1968 na amerických univerzitách by si ještě tehdy nedovolil pohřeb amerického prezidenta narušit. Teď už by to asi bylo jiné. Bohužel to dnešní začalo právě tehdy.

První (nikoli „poslední“) večeři máme v rezidenci českého velvyslance Hynka Kmoníčka, v tomto mimořádně krásném prostředí, které vůbec nevypadá velkoměstsky. I takovýto je Washington. Před mnoha lety jsem ve svých zápiscích uváděl momentku z mého mobilního telefonu se stádem srnek, fotografovaných z okna mého pokoje v této rezidenci. Pan velvyslanec je pořád svůj, pořád takový, jekého jsem ho před mnoha lety zažíval v Austrálii, kde se mnou dva týdny cestoval při mém přednášení o údajném globálním oteplování. Pořád si udržuje svou „indickou“ kulturu, i když jídlo je české. A dobré.

První večer v Americe je hrozný. Večeře začíná v osm, což jsou naše dvě hodiny ráno. Lepší je, když mám projev, což je naštěstí dost často. To oči zůstanou otevřené. Když člověk povinně „jen“ večeří, je to horší. Noční jízda Washingtonem do hotelu je však půvabná, u nás by auta daleko více spěchala. Tady jsou lidi klidnější. „Blue moon“, nikoli over Kentucky, ale over Washington vypadá majestátně.  

Můj letošní program ve Washingtonu a v New Yorku byl velmi rozmanitý. Vyberu z něj pár zajímavostí.

V budově deníku Washington Times

Inspirativní bylo setkání s redakční radou deníku The Washington Times, který je – na rozdíl od The Washington Post – na pravé straně politického spektra. Deníku, jehož ambicí není nepřetržitý útok na prezidenta Trumpa. V tomto smyslu je v naprosté menšině amerických médií. V mnohém jsme si rozuměli. Svědčí o tom jejich následný článek s nadpisem „Klaus volá po revoluci, aby zachránil suverenitu evropských zemí před EU.“ To je neobvyklé pochopení podstaty evropského problému. Moc politicky korektní to není. Řada mých názorů přesto pro ně byla novinkou. Editor politické rubriky deníku David Sands mé názory označil za „klausismus“, což je sice hezké, ale pravda to není. Není v tom žádná moje originalita, spíše je to moje shrnutí a zobecnění názorů obrovského množství lidí, kteří nesouhlasí s dnešní evropskou post-demokracií a masivní regulací ekonomiky.

Beseda s redaktory Washington Times

Když jsme vyšli z budovy Washington Times, našli jsme v mobilních telefonech zprávu o obrovské prohře Angely Merkelové při volbě předsedy klubu CDU v Bundestagu, kdy byl místo jejího kandidáta zvolen Ralph Brinkhaus. Škoda, že jsme to nemohli komentovat před novináři. Každá prohra Merkelové je naše vítězství.

S vice-prezidentem Heritage Foundation Jackem Spencerem

Hned potom jsme navštívili další baštu pravice (a dnešního amerického prezidenta) The Heritage Foundation, pro mne už tři desetiletí spřátelenou instituci. Všude tam ležely letáky podporující kandidáta do Nejvyššího soudu Kavanaugha. Kdykoli jsme ve Washingtonu otevřeli televizi, bylo to hlavním tématem. Pokrytectví Američanů je neuvěřitelné, potěšilo mne, že účastnice konference (ženského rodu) tím byly také pobouřeny.

Viceprezident Heritage Foundation Jack Spencer se právě vrátil z Prahy a mluvil o ní velmi nadšeně. Diskutovali jsme americkou ekonomiku a její současnou mimořádně dobrou kondici, což je u nás málo známo. Ekonomická konjunktura trvá v Americe už od druhé poloviny roku 2009, bez sebemenšího přerušení. Žádné obavy z nastupující krize jsme tam neslyšeli. Jsou přesvědčeni, že racionální Trumpova politika zajistí další pokračování ekonomického růstu (to říká i rozsáhlý ekonometrický model, který Heritage zkonstruovala).

Ultramoderní část areálu svatyně Jana Pavla druhého

Konference, které jsem se zúčastnil, začala v unikátní budově Národní svatyně Jana Pavla druhého. Je to obří, velmi americká stavba, jejíž rozměry jsou příliš velikášské, příliš neskromné. Nevěřím, že by se to polskému papežovi mohlo líbit. Konala se tam zahajovací večeře a na jejím konci debata mezi někdejším speechwriterem Margaret Thatcherové a šéfredaktorem Rádia Svobodná Evropa Johnem O’Sullivanem, členem Solidarity a současného polského vládního týmu Piotrem Naimskim a mnou. V podstatě jsme si „notovali“, ale já takové „zbožštění“ Reagana a Jana Pavla, jaké předváděla většina účastníků konference, nesdílím.

Piotr Naimsky, John O´Sullivan a Václav Klaus

Svůj vlastní projev na konferenci, který byl následující den, jsem nazval „Europe must be liberated again“ (anglicky na www.klaus.cz). K Reaganovi a Janu Pavlu druhému, kteří byli v nadpisu konference, jsem si dovolil přidat Margaret Thatcherovou. Zdůrazňoval jsem, že právě tito tři byli našimi idoly 80. let, nikoli Evropané Mitterand, Kohl, Delors. Stejně jako jimi teď nejsou Macron, Merkelová Juncker, nebo papež František.

Zdůrazňoval jsem, že Západ pád komunismu k ničemu zásadnímu bohužel nevyužil. Naopak. Ztratil ostražitost a zpohodlněl. Proto došlo k novému velkému posunu doleva (a do zelena). Jména Reagan, Thatcherová a Jan Pavel jsou zapomenuta, jejich revoluční přínos už byl vyčerpán. Byla tato triáda historickou výjimkou, nebo můžeme doufat, že se zrodí noví politici tohoto typu, této velikosti, s touto schopností oslovit miliony lidí?

Přiznám se, že jsem svůj projev ukončil sdělením, že jsem v tom spíše pesimistický. Částečně proto, že je dnešní nepřítel zákeřnější a méně explicitní, než byl tehdejší komunismus.

Konference, která začínala ve svatyni Jana Pavla druhého, druhý den pokračovala v neméně obří budově Ronalda Reagana (pár kroků od našeho hotelu). Pobouřila mne „kontrola“ při vstupu do této budovy – horší než na letišti. V novinách a televizi jsme viděli komentáře k vystoupení Donalda Trumpa v OSN. Ironizování toho, že se Trump pochválil, že jeho vláda udělala za rok a půl více než kterákoli americká vláda v historii, a nejasné komentování toho, že se výrazně vyslovil ve prospěch národní suverenity oproti globalismu. Doslova řekl: „odmítáme ideologii globalismu, zastáváme doktrínu patriotismu“. Dodal, že „se nikdy nevzdá americké suverenity ve prospěch nezvolené, nikým nekontrolované globální byrokracie“. Zlatá slova.

Večeříme s dlouholetým dobrým známým, kongresmanem Rohrabacherem (z Kalifornie) a s řadou jeho republikánských kolegů. Je pořád v plné formě. Večeře je v republikánském Capitol Hill Club, velmi hezkém, politicky nabitém prostředí. Stejně jako já mluví nadšeně o Trumpově projevu v OSN, cítí naše problémy v EU, nechtějí novou studenou válku a vědí, že se s Putinem má jednat. Řada z nich byla v 70. letech ve Vietnamu, ti mladší v 80. letech v Afghanistánu. Seděli s námi několik hodin. Říkal jsem jim, že nechápu, že mohou krátce před svými vlastními volbami trávit tak dlouhou dobu se svými českými „nevoliči“. Mají nás rádi.

Večeře v Capital Hill klubu

Hlavním moderátorem celé konference byl Peter Robinson, nejvýznamnější Reaganův speechwriter, přítel kongresmana Rohrabachera, který byl spolu s ním v Reaganově Bílém domě. I já znám Petera Robinsona dlouhá léta (a pozorně čtu jím vydávaný Hoover Digest). Malá kuriozita: Robinson je známým autorem Reaganova projevu před berlínskou zdí, včetně věty ke Gorbačovovi, aby „tear down“ (zboural) tuto zeď. Tato věta v původním projevu prý nebyla a náš přítel kongresman Rohrabacher nám při večeři řekl, že on ji tam „smuggled“ (propašoval).

Následující ráno jedeme za naprosté tmy vlakem z Washingtonu do New Yorku. Je to lepší, příjemnější, přátelštější, než letět letadlem. Snad i rychlejší. Vlak je poloprázdný, pohodlný, člověk vidí Ameriku jinak než z dálnice, ale japonský šinkanzen to není. Je to snad rychlejší než naše Pendolino. Teď právě jedeme rychlostí 200 km za hodinu (je šílené, co umí změřit mobilní telefon Petra Macinky, můj to neumí). Za celou cestu není žádný vertikální pohyb – je to naprostá rovina.

New York vlakem je lepší než New York letadlem – nemusíte jet dlouhé hodiny z letiště. Historická newyorská železniční stanice Penn Station je na 34. ulici, čili v naprostém centru města.

Odpolední New York ze 7. Avenue

Po rychlém ubytování a převléknutí se v hotelu The Empire na 63. ulici jedeme na Business School Fordham University, kde vystupuji s projevem, který má název: „Osud střední Evropy je cestou od komunismu do Evropské unie.“ Naši milovníci EU jistě řeknou, že to je typicky klausovské. Ano, je. Tak já tento osud vidím. Kruh se uzavírá. Nebudu projev popisovat, je anglicky k dispozici na www.klaus.cz.

Po přednášce jsme vedením univerzity pozváni na oběd, v mnohém nesmírně zajímavý. Hvězdná skupina pánů profesorů je mimořádně „multinacionální“, to by se obhájcům masové migrace jistě líbilo.

Oběd s profesory Fordham University

Je tu palestinský profesor, vedle něj sedí izraelská ekonomka, pak je tam profesor z Bangladéše (spolupracující s naší Karlovou univerzitou), ex-polský docent, jediný Američan, ředitel ústavu, vedle mne Ind. Uprostřed Ital, majitel této skvělé italské restaurace. Říkat těmto lidem, kteří všichni žijí dlouhou dobu v Americe, něco o evropských problémech s migrací není možné.

New York mám rád, sice se pořád mění, ale v mnohém je stále stejný – supermoderní a exkluzivní, ale se spoustou lešení (připomíná to neopravenou komunistickou Prahu, tady je to spíše obrana majitelů domů před nemilosrdnými právníky a advokáty), rozbitých ulic a chodníků. Je to však nesmírně krásné a inspirativní město. 

Trio Chicka Corei

Nebylo možné nejít na jazz. Byli jsme v mém oblíbeném klubu Blue Note v Greenwich Village a nehrál tam nikdo menší než Chick Corea a jeho trio (skvělý basista a bubeník). Bylo to úžasné.  Všiml jsem si, že je Chick Corea (vypadající velmi svěže) můj ročník. Hrál jako za mlada. Říkal jsem si, jestli jsem já pár hodin předtím na univerzitě mluvil stejně jako před 20 lety? Nebo hůř? Nebo možná lépe? Nevím. 

Poslední den byla v New Yorku zima a déšť, nezbytný byl svetr a sako. Pak procházka po ulicích v centru a cesta na letiště Newark. Pak přes Düsseldorf do Prahy. (O své šílené anabázi kvůli zrušenému letu do Prahy radši ani mluvit nebudu.) Na začátku jsem zmínil, že jsem zvědav, jestli jsem v Americe něco nového pochopil. Nevím, ale poučné to v mnoho ohledech bylo. Včetně pochopení naší téměř „nereprezentace“ na Valném shromáždění OSN. Všimli jsme si, zda tam někdo od nás něco řekl? 

Václav Klaus, 1. října 2018.

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu