Klaus.cz




Vyhledávání

Kalendář


Nejnovější


Nejčtenější



Hlavní strana » Články a eseje » Václav Klaus v MF Dnes:…


Václav Klaus v MF Dnes: Pražské jaro a jeho širší kontext

Články a eseje, 18. 8. 2018

Rok 1968 pro nás není dávno zapomenutou historií. I po půlstoletí, které od něho uplynulo, je součástí našich současných životů. Přesto – nebo právě proto – je třeba, aby byl zasazen do správného kontextu a aby nebyl desinterpretován[1]. 

V souvislosti s právě probíhajícím padesátým výročím jednoho z „osmičkových“ roků našich dějin se ukazuje, že tomu tak není. Je připomínán pouze okamžik jeho tragického konce (a jeho ničivé následky v následujících letech). To je sice více než potřebné, ale téměř vůbec není připomínáno delší dobu trvající, velmi pozitivní, mnohé slibující, v podstatě velmi optimistické období našich moderních dějin, které tomuto smutnému konci předcházelo. I to byla nezapomenutelná část našich životů. 

Není možné přijmout přemoudřelý, ex-post zformulovaný výrok, který nedávno použil Milan Uhde při hodnocení Škvoreckého Miráklu: ideje šedesátých let, tzv. obrodného procesu, pokládal Škvorecký a zdá se, že i Uhde, „za neodpovědné třeštění, které nutně vyvolá okupační zákrok sovětské armády, jenž vrhne poměry zpátky do padesátých let“ (Kontexty, č. 3, 2018, str. 58). S plnou zodpovědností říkám, že toto nebyl v této době ani můj, ale ani většinový pocit. To, co 21. srpnu 1968 předcházelo, nebylo nezodpovědným třeštěním. Byl to vážný pokus s komunismem něco udělat. 

Éru šedesátých let jsem prožíval už jako dospělý, své znalosti nemám jen z vyprávění nebo z četby. Už jsem také nebyl dětsky naivní. Šikovu reformu jsem si již tehdy dovolil veřejně kritizovat zprava, za což mne mnozí osmašedesátníci neměli rádi, ale tak negativistický postoj, do jakého se dnes někteří lidé stylizují, jsem tehdy nezastával a ani jsem se s ním v této podobě nesetkával. Snad jen u věčných škarohlídů, nebo u těch, kteří zmeškali včas se k éře šedesátých let – když to ještě vypadalo nadějně – připojit. 

Jestli jsem už tehdy něco považoval za přehnané, pak to byly naivní iluze tzv. osmašedesátníků (a zejména to, jak na těchto svých iluzích lpěli i po srpnu 1968), ale o třeštění nešlo. Šlo o významný, a navíc autentický, společenský pohyb. 

Druhou polovinu šedesátých let jsem spolu s celou generací svých vrstevníků považoval za mimořádnou příležitost, kterou jsme tehdy dostali, kterou jsme měli povinnost využít a kterou jsme měli za úkol v budoucnu zúročit. Za sebe si troufám říci, že jsme svou zkušenost šedesátých let po listopadu 1989 v mnohém pozitivně zúročili. Alespoň někteří z nás. Díky tomu jsme – ve srovnání s dalšími postkomunistickými zeměmi – razantněji a koncepčněji vstoupili do let devadesátých. Nemuseli jsme nic objevovat. Základní věci jsme měli ujasněné.

Události roku 1968 nebyly ani třeštěním, ani nebyly náhodou. Nespadly z nebe, byly logickým pokračováním procesů, které se u nás prosazovaly od počátku 60. let. Byly výrazem nespokojenosti s komunismem. Respektuji to, že má z této doby každý, kdo ji prožil, svůj – v mnohém se odlišující – osobní prožitek a zkušenost. Spisovatelé např. připomínají konferenci o Kafkovi, ekonomové relativně radikální ekonomickou reformu. Jiní vzpomínají na celkové, všemi pociťované viditelné uvolnění „poměrů“. Řadu věcí jsme však všichni vnímali shodně.   

Když jsem byl v roce 1969 při svém studiu v Americe požádán napsat o našem roce 1968 článek do tamního univerzitního časopisu, zmínil jsem v něm, že změny u nás začaly v okamžiku, kdy se po budovatelských písních a po sovětských častuškách začalo zpívat „Na okně seděla kočka“, kdy se zrodily první jazzové kluby, Fialkova pantomima, kdy Pavel Sedláček zpíval své rokenroly (zpívá je ostatně dodnes), kdy vznikla československá filmová vlna, Divadlo za branou, atd. 

Jako sice teprve začínající, ale už publikující a přednášející ekonom považuji za klíčové to, co se událo v ekonomické sféře. Na počátku 60. let došlo k vážnému ekonomickému problému, který byl poměrně rychle „onálepkován“ slovem, které se k socialismu (či komunismu) vůbec nehodilo. Byl označen za hospodářskou krizi. Ekonomika se zastavila, plánovaný ekonomický růst se nedostavil a tím se zhroutila – na základě mylných, protože příliš optimistických prognóz připravená – 3. pětiletka. Byl to šok pro všechny, zejména pro ještě zcela stalinistické komunistické vedení. Krize přece – z definice – patřily ke kapitalismu, ne ke komunismu. 

Tato událost vyvolala i v tehdejších podmínkách relativně seriózní diskusi o tom, proč se to stalo.  Protože ekonomický pokles nebyl považován za náhodu, začalo se mluvit i o nezbytných změnách ekonomického systému. Měl jsem štěstí, že jsem – sice ještě jako elév, jako aspirant v Ekonomickém ústavu ČSAV – mohl být u toho, i když reformu připravili ekonomové o generaci starší. 

Tzv. Šikova reforma, založená na – v mnohém problematické – mixáži plánování a prvků tržní ekonomiky, byla připravena a nejvyššími politickými orgány schválena již na konci první poloviny 60. let a v život uvedena 1. ledna 1966. Zdůrazňuji to proto, že se dnes mluví jen o roce 1968. Vedla k nemalému oslabení síly plánovacího centra a k výraznému posílení pravomocí podnikové sféry. Došlo k rozsáhlé decentralizaci ekonomického rozhodování. Československému hospodářství to pomohlo. Reforma se stala známou po celém světě v éře, kdy i na Západě koketovali s – naprosto zhoubnou – myšlenkou konvergence ekonomických systémů. 

Podobný „reformní“ vývoj probíhal i v dalších sférách společnosti, a to zcela spontánně – jen ekonomická reforma byla „schválena“ shora. Bouřlivý vývoj v kultuře, v mediích, v akademické sféře nebyl nikým, k žádnému datu, explicitně schvalován či povolován. Prostě nastal. Ekonomická reforma však svou „oficiálností“ změnila společenskou atmosféru a otevřela dveře dalším změnám. Najednou začalo být možné kritizovat všechno možné (i nemožné), společnost se díky tomu výrazně proměňovala. Strach ustoupil, politická moc „měkla“. Indoktrinace určitě nebyla větší než dnes, v éře Evropské unie. Kritiku „táhla“ kultura, zejména film, divadlo, literatura, kulturní týdeníky a měsíčníky. Ostrost této kritiky v průběhu 60. let evidentně narůstala. Mířila stále hlouběji k samotné podstatě systému. 

Za zmínku stojící politické změny však nastaly až v lednu 1968 výměnou generálního tajemníka ÚV KSČ. Padl všemocný Antonín Novotný. Teprve v této chvíli uslyšeli lidé jako já, tedy i lidé aktivní a angažovaní, prvně jméno Alexandra Dubčeka, který byl kompromisním řešením. Nebyl mužem šedesátých let, byl mužem roku 1968 a zejména srpna 1968. To dnes mnoho lidí neví. 

Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy (samozřejmě na příkaz a pod vedením Sovětského svazu) tento nadějný vývoj rázně ukončila. Byla tragédií pro celou zemi i pro mnohé z nás osobně. Bylo to naše velmi ponižující pokoření. Následující dvě desetiletí byla pro většinu z nás léty ztracenými, beznadějnými, deprimujícími. I já jsem byl vyhozen z Akademie věd (jako vůdčí nemarxistická „síla“ v československé ekonomii, jak napsal tehdejší ministr financí Rohlíček), dvacet let jsem žádnou akademickou práci nemohl vykonávat, nemohl jsem učit na vysoké škole, nemohl jsem jezdit na Západ, nemohl jsem psát, resp. psát jsem mohl, ale mé texty nebyly publikovány (nebo jen velmi okrajově). 

Přesto i toto neštěstí naší zemi pomohlo. Leccos významného miliony lidí pochopily. Komunismu po roce 1968 nevěřil už téměř nikdo. Proto v listopadu 1989 nemohla zvítězit snaha komunismus vylepšit (a tím snad i zachránit). Shrnutě řečeno: „vylepšování komunismu bylo ambicí roku 1968. Rok 1989 byl odmítnutím komunismu. Listopad 1989 nebyl pokračováním roku 1968.“ 

Nechtěli jsme „socialismus s lidskou tváří“, nechtěli jsme žádnou „třetí cestu“ mezi kapitalismem a socialismem. V roce 1989 jsme chtěli kapitalismus, skutečný trh a pluralistickou parlamentní demokracii. To ne všichni na Západě pochopili, resp. chtěli pochopit. Určitě to také nepochopili mnozí naši osmašedesátníci[2].

To, co se u nás dělo v 60. letech, bylo naším vlastním, zcela autonomně probíhajícím procesem, který byl nezávislý na tehdejším vývoji v západní Evropě a Americe. I tam byl rok 1968 významným předělem, ale to, co se dělo tam, známé barikády v Paříži a Berlíně, vycházelo ze zcela jiných idejí a ideologií. A také ze zcela odlišných prožitků a zkušeností. 

Na Západě v šedesátých letech nastal hodnotový zvrat. Probíhala západní verze kulturní revoluce (která s čínskou kulturní revolucí tehdejší doby neměla mnoho společného, i když se i u stávkujících studentů objevovaly obrázky nejen Mao Ce-tunga, ale i Fidela Castra a Che Guevary). 

V myšlenkovém světě se prosazoval postupný nárůst významu a vlivu neomarxismu (s Marcusem, Frommem a Habermasem). Probíhaly útoky na zdravý rozum, na chování a názory generace rodičů, na existující uspořádání společnosti, na řád, na všeobecně přijaté formy lidského jednání a tradice. Byly atakovány autority a jakýkoli respekt vůči nim. Rodil se agresivní enviromentalismus a spolu s ním dodnes trvající pokusy vrátit lidstvo před éru průmyslové revoluce. Posilovala myšlenka pozitivních lidských práv (jako popírání konceptu práv občanských). Rodila se ideologie multikulturalismu a sílilo pošlapávání samotných kořenů západní civilizace. Zesilovaly útoky na křesťanství a s ním spojené hodnoty. Mohu-li to shrnout – utvářel se liberální řád bez konzervativních základů. Teď už je – v éře tzv. liberální demokracie[3] – v podstatě dobudován. 

My jsme v roce 1968 v tehdejším Československu chtěli něco úplně jiného, než co chtěli „revolucionáři“ na Západě. Chtěli jsme politickou a ekonomickou svobodu. Na Západě naopak chtěli konec kapitalismu, konec svobodné tržní ekonomiky, konec buržoazního řádu, konec respektu k tradicím a zvykům, konec buržoazní morálky. Tyto dvě ambice roku 1968 byly naprosto odlišné. 

Současné problémy Evropy nevznikly kvůli našemu roku 1968, ale kvůli dědictví, které západní Evropě a Americe přinesl západní rok 1968. Tehdejší obrat nás dovedl až k dnešní tragédii Evropy (a celého Západu). Dnes se prosazující vysoce neblahé a nebezpečné tendence se zrodily tenkrát. Dnes prožíváme převážně už jen důsledky tehdejších změn. V literatuře jsem nedávno objevil hezký termín „dlouhý rok 1968“. Ano, je mimořádně dlouhý, ale bohužel ne ten náš, ale ten jejich. Ten náš skončil „normalizací“[4], ten jejich právě prožíváme. Teprve teď začínáme být „normalizováni“.

Okupace Československa Sovětským svazem, trvající více než dvě desetiletí, má i dnes své dozvuky. U mnoha lidí zničila schopnost dívat se i čtvrt století po pádu komunismu na Rusko neutrálníma očima. Rusko je stále démonizováno a mnozí lidé se – promyšleně i nepromyšleně – připojují k zesilování mezinárodního napětí a k vyvolávání nové studené války. „Komunistický“ rok 1968 by k tomu neměl být zneužíván. 

Nemohu si odpustit poznámku k dnešní migrační krizi. A k argumentům, že západní Evropa tehdy ochotně pomáhala českým migrantům, kteří tam po srpnu 1968 odcházeli. Ano, odcházeli, většina za lepším, svobodnějším, bohatším životem (za dobrovolně zaplacenou nesmírně vysokou cenu ztráty své vlasti), nikoli za bezpracnými sociálními dávkami, menšina z obavy z osobního fyzického ohrožení. Tehdejší a dnešní migraci bychom neměli zkratkovitě porovnávat. 

V roce 1968 to byla spontánní, zcela jednorázová, konkrétní událostí vyvolaná, nikým neorganizovaná migrace, navíc uskutečňovaná uvnitř jedné civilizační, kulturní i náboženské entity. Dnes jde o zcela odlišný fenomén. 

Václav Klaus, rozvinutí projevu „Prager Frühling im Kontext der sechziger Jahre“ v dolnorakouském městě Weitra, 5. srpna 2018.

Publikováno v deníku MF Dnes dne 18. srpna 2018



[1] Jeden z čtenářů mého rukopisu mi připomněl (vlastně připomněla), že nejstaršímu členovi dnešní Babišovy vlády bylo v roce 1968 pouze 14 let a že jen 15% dnešních Čechů přesáhlo tehdy věk 18 let.   

[2] Vzpomínám si, jak jsem musel o Vánocích 1989 mezi čtyřma očima naše postoje dlouze vysvětlovat našemu nejvýznamnějšímu reformátorovi 60. let prof. Šikovi (je fér říci, že to přijal a – na rozdíl od jiných – nám následně neházel klacky pod nohy).

[3] O tom více v Manifestu IVK „ Obrana demokracie před liberální demokracií“, Newsletter Plus, červen, 2018. Přetisknuto v časopise Echo č. 25, 21. června 2018

[4] Toto slovo nepatří do mého slovníku, nevím, co bylo normalizováno.

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu