Klaus.cz






Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor prezidenta republiky…


Rozhovor prezidenta republiky pro Lidové noviny o Lechu Kaczyńském

Rozhovory, 12. 4. 2010

Na Pražském hradě zavlála polská vlajka se smutečními pruhyLN: Když jste se poprvé dozvěděl o pádu letadla s polským prezidentem na palubě, jaká byla vaše reakce?   

VK: První reakcí byl děs a hrůza, chytání se stébel naděje. První zpráva, která přišla, zněla, že havaroval při přistání. Takže při těchto slovech máte pocit, že to možná jen narazili křídlem a došlo k nějakým zraněním. Pak přišla i zpráva, že možná letěl jiným menším letadlem. V tu chvíli mě napadaly takové ty dětinské myšlenky a doufal jsem, že by něco takového mohlo být pravdou. Vše jsem se dozvěděl asi deset minut před zahájením intronizační mše Dominika Duky. Bylo to velmi zvláštní, seděl jsem na té mši bez toho, že bych s někým promluvil, a vše mi probíhalo hlavou.  

S Lechem Kaczynským jste si byli velmi blízcí, jak politicky, tak i osobně. Často jezdil do Prahy a Vy za ním do Varšavy. Jaký byl váš vztah?   

Opravdu žádný jiný státník tady v posledních letech nebyl tak často jako on a opačně. Já jsem nyní na zámku v Lánech a bavím se tady o tom se zaměstnanci. Oni mi říkali, že Lech Kaczynski tady u nás byl dokonce dvakrát. Na Lánském zámku bylo asi pět prezidentů jednou, možná Ivan Gašparovič vícekrát, ale to, že byl on v Lánech dvakrát, je naprosto unikátní a všichni na něj vzpomínají.  

Jedna věc byla taková docela osobní blízkost, ke které výrazně přispívala i paní Kaczynská, stejně tak jako moje manželka. Druhou věcí bylo, že jsme si rozuměli politicky, ve věcech domácích, ve věcech zahraniční politiky i ve věcech evropské politiky.  

Jaký byl Lech Kaczynski? Měl jste možnost ho poznat... 

Prezident Kaczynski byl člověk, který o všech věcech nesmírně přemýšlel. On nebyl ten, který by četl projevy připravené jeho kanceláří nebo ministerstvem zahraničí, ale třeba na zasedání Evropské unie si dal papíry vedle, přihlásil se a začal něco povídat. Tím se diametrálně absolutně odlišoval od všech jiných politiků. Ptal se mě polský deník Rzeczpospolita, co si myslím o jeho evropské politice, že jsme si v tom byli blízcí... A já jsem odpověděl, že jsme si byli blízcí hlavně v tom, že jsme oba hájili on polskou, já českou politiku. Z toho nám vyplývala nějaká společná politika evropská.  

A poslední věc, kterou bych řekl: on byl člověk nesmírně žijící dějinami a kulturou. Já jsem si s nikým jiným ze světových státníků nepovídal tak detailně o různých filmech, které jsme viděli, či knihách, které jsme četli. Absurdita toho, že se to stalo při jeho cestě do Katyně, je něco téměř neuvěřitelného. On Katyň nesmírně prožíval, a když před necelými dvěma lety vznikl známý Wajdův film Katyň, tak mi o něm dlouho dopředu povídal. Říkal, že už ho viděl, a domluvili jsme se, že si vypůjčí nějakou kopii a pošle mi ji. Poslal to na polské velvyslanectví a tam mi vůbec jako prvnímu pustili tento film, velmi zásadní pro všechny a hlavně pro Polsko. Jediná odlišnost, která mezi námi byla, se týkala sportu. On je člověk, který v životě myslím nekopl do žádného míče, v životě nestál na lyžích, mám obavu, že v životě nejel na kole. Prostě on byl v tomto smyslu totálně antisportovním člověkem. 

Ve vládním speciálu byly kromě prezidenta a jeho ženy i politické a vojenské elity. Co to pro Polsko podle vás znamená?   

Je to pro Polsko neskutečná ztráta. Člověk v prvních chvílích žil zprávou, že tam letěl prezident, jeho úřad a veteráni, teď když vidíme ty fotografie zemřelých, tak je to obrovská skupina politiků, naprostá generalita polské armády. A Polsku o armádu vždycky šlo, nekonečně více než nám. Armáda má u nich úplně jiný status než u nás. Viděl jsem tam jméno velitele letectva, velitele námořnictva. S oběma jsem se setkal jednou na vojenské letecké základně, když se pořádala visegrádská čtyřka. A ještě je tam jedna naprostá specifičnost. Tím, že se naše úřady dost často viděly a stýkaly, tam zahynula skupina lidí, kteří se důvěrně znali s mým úřadem. Moji nejbližší kolegové, pánové Weigl, Jakl, Hájek, Forejt, Zuzana Rýcová, pan Mravec, všichni měli telefony těchto lidí, tykali si, znali se s nimi osobně velmi dobře.  

Připravujete si nějaký projev na pohřeb Lecha Kaczynského?  

Já se nemohu Polsku nabízet, že bych pronesl projev. Ale kdyby o to požádali, tak bych to samozřejmě bral jako naprostou povinnost, kterou bych rád udělal, jakkoli mluvit na pohřbech není v žádném případě snadné. Takže kdyby se ozvali, samozřejmě, ale chraň bůh, že bych se nějakým způsobem vnucoval. 

Tereza Šupová, Lidové noviny, 12. dubna 2010

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu